V létě 1940 stály před japonským konzulátem v litevském Kaunasu stovky vyděšených lidí. Šéf konzulátu dostal z Tokia rozkaz, že víza nikomu vydávat nesmí. Neposlechl, a za necelý měsíc napsal vlastní rukou víza pro tisíce lidí. O jeho činu se přitom dlouhé roky nevědělo.

Foto: Japonský Oskar Schindler - Čiune Sugihara | Wikimedia Commons / Public domain

Diplomat, který neměl být hrdinou

Čiune Sugihara se narodil v roce 1900 a pracoval jako japonský diplomat. V roce 1939 ho Tokio vyslalo do litevského Kaunasu, aby tam otevřel konzulát. Jeho původním úkolem bylo sbírat informace o Německu a Sovětském svazu. Do Litvy ale začali proudit uprchlíci z okupovaného Polska, hlavně Židé, a v létě 1940 Litvu obsadil Sovětský svaz. Kdo chtěl uniknout, potřeboval tranzitní víza. Cesta vedla přes Sovětský svaz a Japonsko do bezpečí.

Rozkaz, který Sugihara třikrát odmítl

Z okna konzulátu viděl Sugihara davy lidí, kteří čekali na dokumenty. Poslal do Tokia telegram s žádostí o pokyny. Odpověď zněla, že víza se nemají vydávat lidem bez doložených vazeb na Japonsko. Podle dostupných pramenů mu Tokio takový zákaz poslalo opakovaně, celkem třikrát. Sugihara se ale rozhodl postupovat po svém. Podle jeho vlastních slov věděl, že ať ho za to postihne jakýkoli trest, musí se řídit svým svědomím.

Uprchlíci měli ještě jeden problém: potřebovali cílovou zemi, kam mohou po tranzitu pokračovat. Pomohl jim nizozemský čestný konzul Jan Zwartendijk, který vystavoval takzvaná curaçaoská víza. Cesta na karibský ostrov Curaçao totiž ve skutečnosti nevyžadovala vstupní povolení. Sugihara je mohl uznat jako cílové a vystavit k nim japonská tranzitní víza. Souhlas dal i sovětský úřad, takže uprchlíci mohli cestovat transsibiřskou magistrálou.

Čtyři týdny psaní

Od 31. července do 28. srpna 1940, tedy asi 29 dní, seděl Sugihara u stolu a vystavoval víza. Psal je ručně a podle dochovaných svědectví až osmnáct hodin denně, zhruba tři sta za den. Večer mu ruku masírovala manželka Jukiko, aby ji mohl druhý den znovu rozepsat. Oficiální seznam uvádí 2 139 vydaných víz, ale protože jedno vízum často platilo pro celou rodinu, je počet zachráněných lidí podle odhadů výrazně vyšší, zhruba 6 000.

Víza z vlaku

Konzulát Japonsko koncem srpna zavřelo a Sugihara musel odjet. Podle svědectví z nádraží psal víza až do okamžiku, kdy se vlak rozjel. Z okna prý ještě podával uprchlíkům listy s podpisem a razítkem. Podle některých výpovědí vyhodil z okna i razítko, které pak uprchlíci používali k dalšímu razítkování. Historikové upozorňují, že tyhle detaily jsou těžko ověřitelné a částečně patří do legendy, jádro příběhu je ale doloženo.

Praha jako zastávka

Po Kaunasu byl Sugihara přeložen do Berlína, pak do Prahy, Königsbergu a nakonec do Bukurešti. Dochovaný seznam příjemců víz si později nechal přepsat na stroji právě v Praze. Podle odborné studie navíc Sugihara žádal Tokio i o víza pro držitele českých a polských pasů.

Mlčení

Dlouho se tradovalo, že byl za neposlušnost po válce propuštěn z diplomatických služeb. Historikové to ale nepotvrdili: jeho kariéra po Kaunasu pokračovala dál a v roce 1947 odešel z ministerstva. Sugihara po válce pracoval pro židovského obchodníka v Tokiu a o svém činu mlčel. Teprve v roce 1968 se setkal s Joshuou Nishrim, jedním z uprchlíků, kteří díky jeho vízu přežili. Do té doby netušil, jestli jeho víza někomu skutečně pomohla. Japonská vláda dlouho nechtěla spolupracovat a jeho jméno se v úřadech vůbec neznalo.

V roce 1985, rok před jeho smrtí, ho izraelský Jad Vašem uznal za Spravedlivého mezi národy. Sugihara zemřel 31. července 1986 ve věku 86 let. Mezi říjnem 1940 a srpnem 1941 dorazilo do Japonska asi 3 500 židovských uprchlíků. Mnohé z nich zachránila právě ta víza, která konzul psal v létě 1940 bez svolení nadřízených.

Zdroj: War History Online