Na začátku 1. světové války byl bodákem vyzbrojen prakticky každý voják a válečná taktika i v této době nepodceňovala význam hromadného bodákového útoku. Teprve změna způsobu boje v prvních letech války bojový význam bodáku přece jen potlačila. V zákopových bojích první světové války se dlouhé bodáky různých typů neosvědčily, vojáci je nahrazovali soukromě pořizovanými noži a improvizovanými bijáky. Vzájemně se mohly odlišovat jednak tvarem i materiálem rukojeti a násady (dřevo, ocelové péro), jednak tvarem hlavice (koule, krychle, hruška, různé typy ocelových korunek s hroty apod.).

Zákopový biják mohl mít např. násadu z polní lopatky, nebo jen vlastnoručně vyrobenou rukojeť s rozšířením osazenou odlívaným kováním (jednalo se o takový kroužek s výstupky - sériovější výrobek). Na konci bijáku byl často umístěn delší hrot. U rakousko-uherských pružinových bijáků se jednalo o průmyslově vyráběnou zbraň. Hruškovitá ocelová hlavice tohoto bijáku byla navařena na 210 mm dlouhé spirálové pružině z ocelového drátu. Dřevěná rukojeť pak byla zdrsněna příčným rýhováním a zakončena hlavicí s vybráním pro kožený zápěstní řemínek, který zabraňoval vytržení zbraně z ruky.

Foto: Fotografie ruského vojáka se spoustou bijáků nalezených v německých zákopech. Německá armáda používala takovéto kyje k eliminaci nepřítele přiotráveného plynem (Časopis Ogonjok číslo 44 z roku 1916) | Wikimedia Commons

Psali jsme:CZ 457 MDT: Nová malorážka od České zbrojovky

Další biják mohl být prostý železný odlitek, dosti archaického vzhledu, na prosté dřevěné násadě. Kulovitá hlavice měla na obvodu osm hrotů a další hrot měla na vrcholu. Rukojeť o délce 532 mm byla dřevěná, válcovitá, zakončená cibulovitou hlavicí s otvorem pro kožený zápěstní řemínek. Hlavice byla k násadě připevněna dvěma hřeby. Celková délka byla 602 mm a hmotnost 818 gramů.

Foto: Zákopový biják mohl mít např. násadu z polní lopatky, nebo jen vlastnoručně vyrobenou rukojeť s rozšířením osazenou odlívaným kováním (jednalo se o takový kroužek s výstupky - sériovější výrobek). | Wikimedia Commons

V případě boje muže proti muži v úzkém zákopu velmi často posloužila jako zbraň i obyčejná polní lopatka, jejíž hrany byly často dodatečně broušené. Jak se říkalo, když se dobře nabrousila, přepůlila člověka. Nejlepší bylo sekat do ramene nebo na spodek krku, snadno se tak daly přeseknout důležité tepny.

Další významnou součástí výzbroje/výstroje vojáka, byl jednoduchý zavírací nůž. Ty si vojáci přinášeli z domova, nebo zakoupili později za několik korun. Nože sloužily vojákům k denní potřebě, zejména při jídle.

Psali jsme:Ruské řízené střely R-37M na letounech Suchoj

Foto: USA M1917 zákopový nůž „Knuckle Duster“ a kožené pouzdro (1. světová válka). Všimněte si trojúhelníkové čepele s plochým čelem špice, ta je vhodná jen k bodání, nikoliv k sekání | Wikimedia Commons

Změna způsobu boje pak znamenala nebývalý rozmach významu nožů i pro samotný boj. Příslušníci úderných oddílů si nechávali zkracovat standardní bodáky, avšak byly konstruovány rovněž nové typy útočných nožů a dýk.

Zákopové nože se nejprve vyráběly primitivním způsobem v polních kovárnách přímo na frontě, nebo je vojákům dodávali nožíři neoficiálním způsobem pomocí týlových příslušníků. V průběhu války, zejména v letech 1916 a 1917, zavedly některé armády pro své speciální oddíly standardní dýkovité nože, které jsou označovány jako útočné. Tyto zbraně byly vyráběny jako zcela nové vzory, nebo byly vytvořeny zkrácením čepelí již zavedených bodáků. Například italské útočné nože byly převážně vyráběny zkrácením předních částí již zastaralých bodáků na pušky Vetterli vzor 1870. Obdobně byla po úpravě využita i přední část pochvy těchto bodáků.