Otázka skutečné neutrality Španělska za druhé světové války může představovat diskutabilní záležitost. Především, země byla stále plně poznamenána důsledky vlastní krvavé občanské války, proklamativně ukončené vítěznou stranou 1. dubna 1939, a tedy konfliktu, jenž je i vzhledem k intervenci cizích mocností za bezprostřední předehru druhé světové války pokládán. A právě asi zejména z výchozího úhlu pohledu občanské války let 1936-39 je třeba nahlížet i na vztah Španělů, tzn. jak vítězného vládnoucího režimu generála Franciska Franka, tak i poraženého republikánského tábora, k následné globální konfrontaci. 

Psali jsme:Bitevní loď Prince of Wales přežila střetnutí s Bismarckem. Pro japonské námořní letectvo ale nebyla soupeřem

Foto: Mapka údolí Arán na severozápadě katalánské provincie Lérida. V říjnu 1944 tato oblast, jako předpokládané výchozí jádro obnovené Španělské republiky, představovala hlavní cíl invaze exilových španělských republikánů, která byla podnícena zjevně se již blížící porážkou Německa ve druhé světové válce a v podstatě vnímáním španělského vůdce Franciska Franka jako spojence nacistické Třetí říše | Wikimedia Commons / Public domain

Samozřejmě, v případě frankistického režimu se zde podsouvá mj. obraz jistého „dluhu“ vůči nacistickému Německu a fašistické Itálii za pomoc v jeho vlastním, domácím vítězství. Lze hovořit o lavírování mezi mocnostmi Osy a západními mocnostmi – když třeba v roce 1940 Franco odolal Hitlerovu zájmu o jeho spojenectví, který se dotýkal pro Španělsko tak citlivé otázky Gibraltaru (drženého Velkou Británií od počátku 18. století), ale který zase mohl být komplikován, kvůli tehdejší pozici francouzské vlády ve Vichy vůči Německu, prezentovaným zájmem Španělska na rozšíření svých území v severní Africe na úkor francouzského koloniálního panství. Na druhou stranu, a což plně korespondovalo i s antikomunistickou rétorikou madridského vedení, nelze hovořit o faktické neutralitě v případě války Německa a jeho spojenců proti Sovětskému svazu od června 1941. To v rovině oficiální demonstroval tzv. morální válečný stav, ukončený až v říjnu 1943 (a jistě i pod vlivem vývoje v Itálii), a v praxi to dokládaly desetitisíce dobrovolníků z řad španělské armády a Falangy v tzv. Modré divizi, bojující v německých řadách na sovětské frontě. Ta i po svém oficiálním stažení zůstávala aktivní ve zredukované formě jako tzv. Modrá legie, než se její příslušníci vrátili z pobaltského prostoru zpět do Španělska do přelomu března a dubna 1944. Specifikem pak byla, krátce před porážkou hitlerovského Německa, diplomatická roztržka s Japonskem, zdůvodněná povražděním španělských občanů japonskými vojáky na Filipínách (tedy v zemi, vytvářející ještě o necelé půlstoletí dříve součást španělského zámořského impéria).

Psali jsme:Unikátní nález německé druhoválečné pušky StG 44 po více jak 74 letech

Naproti tomu zde ale byla i početná španělská emigrace, jež se s Frankovým vítězstvím v občanské válce ocitla především v sousední Francii. Pobývající tito emigranti zprvu v internačních táborech, posléze jich celkem asi 100 tisíc bylo zařazeno do pracovních jednotek, zčásti přímo k dispozici francouzským ozbrojeným silám, zčásti nasazených v zemědělství a průmyslu - a jako pracovní síla byli španělští utečenci ve velkém využíváni též po pádu Paříže v červnu 1940 jak Pétainovým vichystickým režimem, tak německou okupační správou. Tím se ale zároveň vytvořil předpoklad, aby se postupně tisíce stoupenců poražené Španělské republiky přidružily k francouzskému odboji proti německé okupaci, k partyzánskému hnutí tzv. makistů (z franc. maquisards, odvozeného od macchie, tzn. subtropických křovinatých lesů ve Středomoří, přičemž termín „maquis“ se stal aplikován i na republikánské přívržence ve Španělsku, po ukončení občanské války ukryté a aktivní zejména v hornatých regionech své vlasti, a frankistickým vedením označované prostě za „bandity“). V situaci, kdy světová válka mohla být prezentována jako boj proti světovému fašismu, a při skutečné či domnělé blízkosti režimu španělského Caudilla k německé Třetí říši, ta z pohledu těchto kruhů prostě splynula s vlastní prohranou válkou na domácí půdě.

Foto: Vicente López Tovar (1909-1998), velitel republikánské divize, která v říjnu 1944 vstoupila do údolí Arán. Jako řada dalších účastníků této akce, také tento člen Komunistické strany Španělska měl v té době za sebou bojové zkušenosti z republikánské armády z doby španělské občanské války, tak jako z protinacistického odboje ve Francii. V jihofrancouzském Toulouse (kde nakonec zemřel) byla v roce 2012 na jeho počest pojmenována jedna z ulic | Wikimedia Commons / Public domain

Zásadní roli ve španělském protinacistickém odboji ve Francii, autonomním v rámci odboje Francouzských vnitřních sil (Forces Françaises de l´Intérieur, FFI), sehrála Komunistická strana Španělska (Partido Comunista de España, PCE). Při spolupráci s francouzskými komunisty, důležitý mezník zde představovala opět německá invaze do SSSR – a asi nepřekvapí, že finální a současně vlastně prioritní cíl spočíval v představě svržení frankistické diktatury ve Španělsku. Komunisté měli vliv na XIV. Sbor španělských partyzánů, zformovaný v ilegalitě ve Francii v roce 1942 a nacházející se pod velením Jesúse Ríose, bývalého důstojníka tzv. Lidové armády republikánského Španělska. Přetransformován ten v první polovině roku 1944 v Seskupení španělských partyzánů (Agrupación de Guerrilleros Españoles, AGE), v červnu toho roku, čili v době, kdy vylodění západních Spojenců v Normandii předznamenalo zhroucení nacistické moci v západní Evropě, disponoval asi 10 tisíci ozbrojenci. Přitom už v roce 1941 byla ve Francii rovněž vytvořena, s vizí kooperace komunistů s ostatními španělskými politickými silami v zájmu budoucího postupu ve vlasti, tzv. Španělská národní unie (Unión Nacional Española, UNE). Klíčová úloha v tom připadla na jednoho z předáků PCE Jesúse Monzóna; a ten byl také hlavním iniciátorem akce z října 1944, která měla, aspoň podle kalkulací svých strůjců, de facto otevřít novou frontu druhé světové války ve Španělsku.

Vývoj od zahájení spojenecké invaze v Normandii z 6. června 1944, směřující k osvobození Francie od německé okupace, se mohl zdát vhodný i pro naplnění cílů dotyčných španělských odbojářů. V polovině srpna se ostatně spojenecké jednotky vylodily i na jižním, středomořském pobřeží Francie. 25. srpna 1944 vstoupil generál Charles de Gaulle do Paříže - a mimochodem, což v tomto případě hrálo jistě důležitý psychologický efekt, v Paříži se spolu s tzv. Svobodnými Francouzi a Američany objevila i setnina exilových španělských republikánů, součást 2. obrněné divize generála Leclerka z řad Svobodných Francouzů (a např. jejíž tančíky svými pojmenováními, jako „Guadalajara“, „Teruel“, apod., evokovaly známé bitvy španělské občanské války). Za takové atmosféry nabral v části PCE reálných forem koncept invaze španělských účastníků francouzského odboje do vlasti, s obnovením (v pořadí 3.) Španělské republiky a svržením režimu generalissima Franka. Vsázelo se přitom na vypuknutí všeobecného protifrankistického povstání v zemi a taktéž na vojenskou intervenci západních Spojenců, kteří, přibližující se již k západním hranicím Německa (a snad i při očekávání jeho už velmi brzké porážky), by se obrátili proti frankistickému Španělsku jako dalšímu nepříteli. 

Foto: Hrobka vládních, frankistických vojáků, jež padli v boji s republikánskými partyzány v Aránu, v centrálním městě údolí Viella | Wikimedia Commons / Public domain

Jednalo se o akci, jejíž „amatérismus“ a „naivitu“ později připomínali i sami její účastníci, a proti jejíž realizaci stáli i někteří přední španělští komunisté, jež nevěřili v její úspěch. Navíc k ní došlo i navzdory zákazu generála de Gaulla, stojícího tehdy v čele prozatímní francouzské vlády. Především se jménem Jesúse Monzóna spojovaný plán operace, nazvané „Reconquista de España“ („Znovudobytí Španělska“), počítal s hlavním náporem na pohraniční pyrenejské údolí Arán (Val d´Aran) v severozápadním cípu Katalánska, kde mělo být dobyto město Viella a kde měly být položeny institucionální základy nové Republiky (spoléhalo se i na následné uhájení tohoto horského městečka vzhledem k blížící se zimě a jeho nepřístupnosti v tomto období). Menší skupiny odbojářů měly současně pronikat přes další průsmyky na pyrenejské francouzsko-španělské hranici, aby se zabránilo zvýšené koncentraci vládních, frankistických sil na oblast hlavního útoku, a v zájmu podpory očekávanému lidovému povstání měly pokračovat hlouběji do španělského vnitrozemí. 

Přípravy akce, i kvůli propagandě jejích strůjců, rozhodně nezůstaly utajeny, a pro režim v Madridu tedy nešlo o žádné překvapení. Pokud se na jedné straně zúčastnilo této operace AGE/UNE, zahájené 3. října 1944, možná 5 tisíc bojovníků (někdy je jejich celkový počet uváděn až na 12 tisíc), Franco nechal posílit obranu severní, pyrenejské hranice i za přemístění vojenských jednotek ze Ceuty na severoafrickém pobřeží. Její řízení převzali generálové Juan Yagüe, Rafael García Valiño a José Moscardó, nacionalističtí velitelé z dob občanské války. Je uváděno soustředění asi 50 tisíc příslušníků vládních sil jen na aragonském úseku hranice s Francií (mezi Katalánskem na východě a Navarrou na západě), příp. jejich až více než 100-tisícový počet v severním pohraničí celkově – vojáků, příslušníků Civilní gardy, vojenských policistů, falangistů, karlistických requetés. 

První dějství akce se odehrálo v pohraničí španělské Navarry, kde partyzánská brigáda o 250 mužích po průniku průsmykem Roncesvalles způsobila jisté ztráty frankistické policii a Civilní gardě. Jiná brigáda, postupující průsmykem Roncal, byla ale ve střetu s armádou, a za utržení vlastních ztrát, zastavena a donucena k ústupu. Během druhé ofenzívy, kdy v polovině října vstoupily tři brigády do španělského Baskicka, se ztráty těchto ve střetnutí s armádou a Civilní gardou uvádí na 21 padlých a desítky zraněných; a po asi týdnu se též většina těchto partyzánů stáhla zpět na francouzské území.

Foto: Výjev z aktivit tzv. maquis, pokračujících v guerille ve Španělsku i v období po skončení druhé světové války, představuje tato nástěnná graffiti z obce Salent de Llobregat poblíž Barcelony. Dodejme, že vládnoucím režimem byla postupem proti nim pověřena především Civilní garda (Guardia Civil), čili vlastně četnictvo  | Wikimedia Commons / Public domain

Hlavní útok do údolí Arán uskutečnila 19. října 204. divize AGE, sestávající z 12 brigád. Jejím velitelem byl plukovník Vicente López Tovar, dříve důstojník španělské republikánské armády a pak účastník odboje ve Francii. Partyzáni, vyzbrojeni kromě ručních zbraní i minomety, vstoupili do údolí ve třech kolonách. Zdání počátečního úspěchu, a to zejména v dolní, severozápadní části údolí, mohly navodit ústup Civilní gardy, zajetí několika gardistů a policistů jako rukojmích a obsazení několika malých vesnic. Po bojích, k nimž došlo hlavně 19. a 20. října na západě oblasti (v jimi též obsazených obcích Bossost a Bordes) i na jejím východě (při Salardú), nicméně zastavili svůj postup před Viellou. Tam proti nim stály početné oddíly generála Moscarda, nyní generálního kapitána Katalánska (a posílené či dále posilované příchodem dalších, včetně elitních jednotek Legie a marockých regulares). Ztroskotání akce, vedle pocitu marnosti dalšího boje proti takové přesile, signalizoval i zjevný nezájem civilního obyvatelstva na povstání proti Frankovi. Ostatně, o tom, tedy o obecné neochotě španělského obyvatelstva k nějakému takovému vystoupení, byla PCE už předem zpravena svými informátory, a asi to dokládal i postoj drobných zemědělských vlastníků v dotyčném pyrenejském regionu.

Do 27. října byl dán rozkaz ke zpátečnímu ústupu do Francie (kdy i hrozilo, že právě ten se vládním silám podaří odříznout), připisovaný iniciativě Santiaga Carilla, v pozdějších desetiletích vůdčího představitele španělské komunistické strany, a generála Luise Fernándeze, vojenského velitele AGE. Tak celá tato komunistická, resp. republikánská „reconquista“, necelý měsíc od svého zahájení, příp. něco málo přes týden od zformování jistého republikánského „zázemí“ v údolí Arán, zcela selhala. Sám Carillo, přítomen akci, později psal o naprosté beznadějnosti, když na ně u výjezdu z viellského tunelu (tehdy ještě nedostavěného), „čekal generál Moscardó s desetitisíci vojáků, tanky a dělostřelectvem“.

Zpátky na francouzské území se republikánští bojovníci, pokud již ve Španělsku nezůstali, aby tam nadále vyvíjeli záškodnickou činnost, ustoupili do konce října 1944. Tak jako v případě počtu účastníků těchto pohraničních střetů, lišit se mohou i tvrzení o ztrátách obou stran. Podle jednoho si akce vyžádala asi 330 padlých mezi partyzány a přes 120 padlých v řadách frankistických sil, a asi 700 republikánů bylo zajato. Jeden údaj, vztahující se nejkonkrétněji k boji v údolí Arán mezi 19. a 27. říjnem, hovoří o 55 padlých partyzánech a 45 příslušnících vládních sil. K padlým republikánům patřil i Francisco Cavero, jenž dříve dosáhl funkce šéfa štábu XIV. Sboru španělských partyzánů, a jenž zahynul 23. října ve střetu s Civilní gardou v navarrské části Pyrenejí. Někteří ze zajatých partyzánů byli pak odsouzeni k smrti a zastřeleni.

Tento poněkud spontánní pokus o „reconquistu“, tzn. obnovu Španělské republiky, byl bezesporu silně ovlivněn blížícím se válečným vítězstvím nad nacistickým Německem a vůbec Osou. Jenže, tak jako iluzorní byla představa o rychlém podnícení španělského obyvatelstva k povstání, podobně tomu samozřejmě bylo s další okolností, jíž byl úspěch podmiňován, tj. podporou Spojenců. Účastníci této invaze představovali sice uznávanou součást francouzského protinacistického odporu, ale byl zmíněn přístup samotného de Gaulla. Podpora komunisty řízené operace proti režimu, jenž se vlastně držel mimo dosavadní válku, nebyla určitě v zájmu USA a Velké Británie; a naproti tomu, v daném okamžiku se nehodila ani Stalinovu Sovětskému svazu. Sám Franco, jehož režim se ve svém vnějším postoji již pozvolna přikláněl k západním Spojencům (připomeňme např. redukci exportu wolframu do Německa z května 1944, k níž došlo primárně pod hospodářským tlakem USA), zrovna 18. října 1944 psal britskému premiérovi Winstonu Churchillovi s návrhem na vytvoření protibolševické aliance.

V řadách španělských komunistů vedlo naprosté selhání operace k pádu Jesúse Monzóna z jeho dosavadních stranických pozic. Ve Francii bylo také v listopadu 1944 reorganizováno AGE, rozdělené nyní do 11 bezpečnostních praporů, rozmístněných v regionech v jižní části země. 30. března 1945 pak byla nařízena demobilizace španělských partyzánů. 

Protifrankistická guerilla a mezinárodní situace Španělska od roku 1945

O rozšířenosti představy svržení Frankovy diktatury ve Španělsku za pomoci Spojenců (a o tom, že nešlo jen o přání výlučně komunistů) mohly ostatně ještě před skončením druhé světové války v Evropě svědčit proklamace z řad španělské republikánské emigrace v Mexiku. Rovněž „španělská otázka“ pak byla nadnesena na vrcholné spojenecké konferenci, konané v červenci až srpnu 1945 v Postupimi, sovětským vůdcem J. V. Stalinem – a jakkoliv ze strany jeho amerických a britských protějšků neexistoval záměr nějak se ve vnitřních španělských záležitostech angažovat, tato schůzka jen potvrdila princip mezinárodní izolace, v jaké se madridský režim ocitl (nejkonkrétněji zamítnutí jeho vstupu do nově vzniklé OSN). 

A také důsledky pokračujícího odboje španělských republikánů, jehož organizace se právě komunisté ujali, měly tuto izolaci ještě prohloubit. Nápadně to demonstroval případ Cristina Garcíi Grandy, komunisty, který si za druhé světové války ve Francii vydobyl prestiž, a dosáhl hodnosti podplukovníka, jako jeden z velitelů makistů (nakonec asi zejména s operací „La Madeleine“ na jihovýchodě Francie z 25. srpna 1944, kdy jeho nevelká skupina zahájila akci, při níž byl zmařen další postup kolony německé pancéřové divize). V říjnu 1945, několik měsíců po svém ilegálním návratu se skupinkou společníků do Španělska a tamní odbojové činnosti, byl zadržen v Madridu, a 21. února 1946 byl, na bázi rozsudku válečného tribunálu, za své protistátní aktivity spolu s 9 svými společníky zastřelen. Jeho případ rezonoval, kromě Francie, i v USA, kde se uskutečnily protesty, žádající, aby se za Garcíu u Franka přimluvil generál Eisenhower coby dřívější vrchní spojenecký velitel v Evropě. Po jeho popravě vydal francouzský parlament deklaraci, podle níž „partyzáni byli zastřeleni kvůli nenávisti ke svobodě, kterou bránili ve Francii“. Francie tehdy uzavřela hranici se svým jižním sousedem, a její vláda zveřejnila společné prohlášení s britskou a americkou, odsuzující Frankův režim. 

Na druhou stranu, snad příslibem pro budoucí uvolnění této izolace, jaké mělo nadejít s rýsující se atmosférou studené války, bylo, že USA a Velká Británie odmítly francouzský návrh na projednání případu v Radě bezpečnosti OSN, v obavách z manipulací svého sovětského partnera, u nějž předpokládaly zájem na vyvolání nové občanské války ve Španělsku (mimochodem, až v roce 1948 byla PCE z Moskvy nařízena nová strategie, podle níž měla ozbrojenou guerillu nahradit infiltrace frankistických odborů). Avšak určitý cejch bývalého Hitlerova a Mussoliniho spojence na španělském režimu přetrvával i ve vztahu se Západem. I v rámci toho můžeme pohlížet na takové skutečnosti, jako praktické vyloučení Španělska z amerického Marshallova plánu na hospodářské oživení poválečné Evropy, absenci Španělska, na rozdíl od sousedního a ideově dosti spřízněného salazaristického Portugalska, při založení NATO v roce 1949 (nebylo k němu přizváno, a oficiálně o to ani neusilovalo), nebo zase o něco pozdější zamítnutí nabídky na vyslání španělského kontingentu do války v Koreji. Ostatně, pokud jde o zmíněné NATO, tak členem této organizace se Španělsko, a to bez ohledu na zřetelný obrat ve vztazích se Západem jako celkem od 50. let, mělo stát teprve v roce 1982 - čili již po Caudillově smrti a transformaci jím vytvořeného režimu v pluralitně demokratický systém.

Zdroj: Sánchez Agustí, F. (2014): Setenta años de la invasión maquis del valle de Arán. Heraldo de Madrid. Periodismo e Historia del siglo XX; Viana, I. (08/07/2020)