V polovině listopadu roku 1970 bylo v severním Vietnamu drženo v zajetí 450 amerických vojáků a více než 900 jich bylo pohřešovaných během operací. Američtí zpravodajci měli k dispozici zprávy o absolutně nevyhovujících podmínkách, hladovění i mučení amerických válečných zajatců. Reakcí na tyto zprávy pak byla operace Ivory Coast, která měla za cíl osvobodit zajaté americké vojáky ze severovietnamského tábora válečných zajatců Sơn Tây. Tehdy šlo o vskutku odvážnou operací Zelených baretů.

Celkem 56 speciálně vybraných a vycvičených Zelených baretů mělo v rámci operace za cíl osvobodit vězně severovietnamského vězení Sơn Tây, které se nacházelo 23 mil západně od Hanoje. Proti 56 americkým speciálům stálo více než 12 000 vojáků Vietkongu. Operace však od začátku nešla tak, jak měla.

O táboře se Američané poprvé dozvěděli v květnu 1970, kdy tehdy průzkumný letoun SR-71 Blackbird pořídil snímek tábora. Podle odhadů se v táboře nacházelo 55 amerických zajatců, ovšem zhruba 8 kilometrů od tábora se nacházely obrovské kasárny s 12 000 severovietnamskými vojáky. Operace tak musela být naplánována do posledního detailu. Na akci se začalo pracovat začátkem srpna roku 1970. Velením nad operací bylo svěřeno plukovníkovi Arthurovi “Bull” Simonsi, což byla v té době legenda a jeden z nejuznávanějších důstojníků speciálních jednotek. Simons byl veteránem druhé světové války, kdy se jeho Rangerům podařil opravdu husarský kousek, když se jim podařilo zachránit 500 amerických zajatců přepadením japonského zajateckého tábora v Cabanatuanu na Filipínách. Tehdy Rangeři dorazili právě včas, Japonci se totiž chystali všechny zajatce popravit.

Psali jsme:František "Ferko" Cudrák: Československý vlastenec a vojenský letec

Mezi Zelenými barety se brzy rozkřiklo, že Simons chystá něco velkého, a jelikož chtěl každý sloužit s legendou, Simons během pár dní obdržel více než 500 žádostí o účast v připravované misi. Do akce bylo nakonec vybráno 219 mužů: 103 příslušníků armády a 116 personálu letectva. Nikdo z nich přesně nevěděl, jaký úkol je čeká, bylo jim pouze řečeno, že se jedná o velmi nebezpečný úkol.

Výcvikové středisko pro nastávající operaci bylo postaveno na Duke Field, na letecké základně Eglin AFB na Floridě. Plánovači amerického letectva vybrali klíčové velitele, kteří si poté vybrali své muže. Posádky vrtulníků a letounů A-1 Skyraider byly sestaveny z elitních instruktorů základny Eglin. Dvě posádky transportních letadel C-130E Hercules pak byly poskládány z elitních letců kteří tu dobu sloužili v Německu a Severní Karolíně. Jednotka dostala název Joint Contingency Task Group (JCTG). 

Američtí speciálové nacvičovali operaci v hrubé stavbě postavené podle fotografie průzkumného letounu. Zajímavostí je, že celý tábor bylo tehdy možné rozložit během pár desítek minut, aby ho nezachytil ruský špionážní satelit, pokud by zrovna přelétal nad oblastí. Kromě hrubé stavby měli Američané k dispozici také velmi detailně zpracovaný stolní model celého tábora v rozměru 1,5 x 1,5 metru. Model nesl kódové označení „Barbara“, pojmenovaný po sekretářce Barbaře L. Strosniderové, která se účastnila plánování operace.

Foto: Model objektu „Barbara“ | U.S. Army

Psali jsme:Japonská „Dlouhá kopí“ během války poslala ke dnu 22 spojeneckých lodí

Piloti nalétali dohromady více než 1050 leteckých hodin na vrtulnících HH-3H (vylepšený Sikorsky S-61R) a letounech MC-130 Combat Talon, létali i pomocí radaru FLIR (Forward-Looking Infrared Radar), za nulové viditelnosti a orientovali se pouze podle obrazu radaru.

Výcvik speciálních sil začal 9. září a 17. září se pak přešlo na noční výcvik. 28. září započal společný výcvik s posádkami vrtulníků a letadel, který zahrnoval šest cvičných útoků denně, z toho tři v nočních podmínkách. Do 6. října provedli operátoři speciálních sil na maketu tábora celkem 170 cvičných útoků, z nichž polovina byla provedena v noci. Ve všech fázích cvičení byla přitom použita ostrá munice. Vojáci tedy museli znát doslova každé okno a každý kámen, aby byla mise co nejefektivnější. Kdyby se totiž v ostré akci o záchranném týmu dozvěděli vojáci Vietkongu v kasárnách, které se nacházely jen 8 kilometrů od tábora, byla by to jatka.

Velitelem útočného výsadku byl ustanoven kapitán Richard „Dick“ Meadows, další legenda amerických speciálních sil. Meadows je pravděpodobně dodnes jedním z nejlepších operátorů speciálních sil, kterého kdy Spojené státy měly. Do armády vstoupil již v pouhých 15 letech, kdy sloužil jako výsadkář v Koreji. Ve 20 letech se stal nejmladším seržantem v armádě a od roku 1953 působil ve speciálních silách až do svého odchodu do důchodu v roce 1977. Pomáhal také plukovníkovi Charlesi Beckwithovi vytvořit elitní jednotku Delta Force a dokonce byl z důchodu opět povolán do služby, aby pomáhal při záchraně rukojmích v Íránu tím, že se vydával za evropského prodejce automobilů v Teheránu a poskytoval strategické zpravodajské informace.

Operační štáb následně připravil plán provedení nočního náletu, jehož klíčovým bodem bylo jasné počasí a měsíc ve 35 stupních nad obzorem pro optimální viditelnost při letu v nízkých hladinách. Akce tak musela být provedena buď mezi 18.–25. říjnem, nebo 18.–25. listopadem. Původně měla být operace provedena již v říjnu, ovšem prezident Nixon nebyl v tu dobu ve Washingtonu, proto tehdejší poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger bez porady s ostatními zvolil listopad. Tím operaci nevědomky odsoudil k nezdaru.

6. listopadu v nočních hodinách se uskutečnila první generální zkouška, která byla načasována doslova na vteřiny. To zahrnovalo 5,5 hodiny dlouhý let (1 106 km), všech letadel a vrtulníků v přesném čase i výšce, v jakém pak bude proveden ostrý zásah. Na generálce se ukázalo, že vrtulník Bell UH-1H Iroquois není pro misi vhodný. Poměrně malý přepravní prostor neposkytoval vojákům v plné výstroji dostatečný prostor a ti dostávali křeče do nohou, což ohrozilo načasování i průběh celé operace. Simons tedy rozhodl že během operace bude použit vrtulník HH-3E.

Vojáci se mezi 10. a 18. listopadem přesunuli do Thajska, odkud měli k misi startovat. Transport vojáků a techniky probíhal takovém pořadí a rozmístění, aby to nebudilo nežádoucí pozornost. Teprve na základně v Thajsku byl původní počet 100 speciálů, kteří na misi trénovali snížen na 56, 44 mužů tedy zůstalo na základně s očividným zklamáním.

Útočíčí síly byly rozděleny do tří skupin:

14členná útočná skupina s kódovým označením „Blueboy Element“, vedená Meadowsem, měla přistát přímo na hlavním nádvoří zajateckého tábora a provést záchranu zajatců.

Foto: Příslušníci výsadku Blueboy uvnitř vrtulníku HH-3H | Wikimedia Commons / Public domain

22členná podpůrná skupina s kódovým označením „Greenleaf“, vedená Simonsem, měla přistát před táborovou zdí a poskytnout okamžitou podporu Meadowsovým mužům zajištěním bezprostředního perimetru a probouráním táborových zdí.  

20členná zajišťovací skupina s kódovým označením „Redwine“, vedená Elliottem P. „Bud“ Sydnorem Jr., měla zabezpečit příjezdové cesty, zabránit jakýmkoliv reakčním jednotkám NVA se dostat do areálu, připravit přistávací plochu pro extrakční vrtulníky a v případě potřeby poskytovat záložní podporu pro kteroukoli z dalších dvou skupin.

Foto: Část příslušníků skupiny „Redwine“ | U.S. Army

56 Zelených baretů bylo velmi dobře vyzbrojeno. Na misi si vezli celkem 48 karabin CAR-15, dvě pušky M16, čtyři granátomety M79, dvě brokovnice a čtyři kulomety M60. Dále nesli 15 min Claymore, 11 demoličních náloží a 213 ručních granátů. K dispozici měli také ženijní výbavu, sestávající z nůžek na drát, speciálních vylamováků šroubů, seker, motorových pil, páčidel, lan, světel a dalšího vybavení. Pozemní síly byly také vybaveny pro hlasovou komunikaci celkem 58 vysílačkami UHF-AM a 34 vysílačkami VHF-FM, včetně vysílačky pro přežití pro každého jednotlivého vojáka. 

Co vojáky konkrétně čeká se tito dozvěděli teprve 5 hodin před samotnou misí. Vojáci údajně jásali. Simons pak briefingu vtiskl svou nesmazatelnou stopu když pronesl následující slova: „Nesmíte dovolit nic, nic co by ohrozilo operaci. Jsme tu pro záchranu zajatců, ne pro braní zajatců. Pokud se dostaneme do pasti, nemyslete si, že se z Vietnamu kdy dostanete, pokud tedy nemáte na botách křídla. Do Laosu to bude 100 mil, budeme držet pohromadě, stáhneme se k řece Sông Côn a Bůh pomáhej těm, kteří nás budou chtít pronásledovat. Donutíme je zaplatit za každou nohu, která tu mrchu (řeku Sông Côn) překročí.“

Foto: Operační plán útoku na tábor Sơn Tây | U.S. Army

Samotná záchranná operace vypukla 20. listopadu ve 22:00 hodin, kdy se z letišť v Thajsku a Jižním Vietnamu do vzduchu vznesly letadla a vrtulníky. Letectvo naplánovalo celkem 12 tras, které se ve stejnou chvíli protínaly v Laosu. Výsadková skupina se pak stočila na severovýchod. Aby letectvo skupině poskytlo krytí, probíhalo v té době  intenzivní bombardování, které zaměstnávalo severovietnamské radary. 

Foto: Letecká formace vyráží ke svému cíli | U.S. Army

K cílové věznici pak dorazila jednotka „Blueboy Element“ ve 2:19 ráno. Jeden z vrtulníků, který měl přistát na nádvoří, však narazil do stromů, které měly mít podle plánu výšku okolo 12 metrů, avšak některé stromy dosahovaly výšky až 45 metrů. Rotor helikoptéry si však s většinou stromů dokázal poradit a větvemi se prosekal jako sekačka, avšak nakonec přesto dopadl nouzově na břicho přímo doprostřed nádvoří. Jeden z pilotů si během pádu zlomil kotník, když mu do něj narazil uvolněný hasící přístroj. Z vrtulníku jako první okamžitě vyskočil Meadows a do amplionu zařval „jsme Američané, držte hlavy dole!,“ což byl povel pro americké zajatce držet se při zemi, zatímco severovietnamští vojáci hlášení neměli rozumět.

Foto: Vrtulník, který dopadl na břicho uprostřed nádvoří. V okolí je možné vidět posekanou vegetaci. | Wikimedia Commons / Public domain

Následně Američané zahájili na překvapené stráže palbu a Meadowsovi muži začali vnikat do zajateckých budov, které však byly prázdné. Sakra, jak to?!

Podpůrná skupina „Greenleaf“, která měla zajistit bezprostřední okolí a probourat do zdi tábora průchody, přistála chybou orientace na špatném místě. Skupina ve skutečnosti přistála u areálu nedaleké školy, která sloužila jako improvizované kasárny a kde v tu dobu sídlilo 200 čínských raketových poradců. Překvapení Číňané byli během krátké intenzivní přestřelky eliminováni. Po upřesnění pozice se Simonsovi muži okamžitě vydali k zajateckému táboru, svému původnímu cíli.

V tu dobu se k areálu tábora z jihu přiblížila zajišťovací skupina „Redwine“. Jelikož však skupina „Greenleaf“ přistála jinde, převzal Sydnor část jejich úkolu a svým minigunem postřílel prchající severovietnamské vojáky včetně stráží na věžích. S vrtulníkem pak přistál zhruba 100 metrů od  táborové zdi a pustil se do své části úkolu. Vojáci zaminovali příjezdové cesty, na kterých ještě postavili zátarasy a zajistili tak celý perimetr. Nikdo nesměl dovnitř a nikdo ven.

Simonsovým mužům se mezitím podařilo dostat ze školy na svůj operační úsek. Výbušninami vytvořili do zdi několik průchodů a vrhli se do boje s překvapenými strážemi. Simons skočil do jednoho ze zákopů, aby přebil svou zbraň, když tu k němu skočil jeden ze strážných, jen ve spodním prádle. Než si však stačil uvědomit, že skočil do příkopu k Simonsovi, bylo po něm. Simons do něj vyprázdnil celý zásobník svého revolveru ráže .357.

Po chvíli zahlásil Meadows Simonsovi vysílačkou „vše negativní“, jelikož nenašel žádné zajatce a skupina se tak začala připravovat k opuštění prostoru. Jeden ze zelených baretů, Joe Lupyak se však rozhodl Severovietnamcům nechat zprávu. Svůj baret nožem přišpendlil na vlajkový stožár a pod to napsal zprávu „Dostali jsme se 20 kilometrů od Hanoje a jsme ochotni jít ještě blíž.“ 

Samotná extrakce začala ve 2:39 hodin ráno a poslední vrtulník vzlétl ve 2:45. Celá záchranná akce trvala pouhých 27 minut! Vrtulníky opustily severovietnamský vzdušný prostor ve 3:15 a na základnu v Thajsku se vrátili ve 4:38 ráno.

Co se však stalo, že byl tábor prázdný? Za neúspěchem operace hledejme práci zpravodajců. Později se totiž zjistilo, že američtí vězni byli ze svého původního tábora Sơn Tây pár dní před záchrannou operací převezeni do záložního tábora v Dong Hoi, jen 15 minut od cílového tábora Sơn Tây. Důvodem přesunu zajatců byla vlivem silných dešťů rozvodněná řeka a hrozící záplava tábora Sơn Tây. Husté dešťové mraky v této oblasti pak americkým satelitům zabránily, aby přesun zajatců zachytily.

Když se vojáci následně vrátili do Thajska, byli pochopitelně zdrceni skutečností, že nezachránili ani jednoho zajatce. Tehdy si neuvědomovali, že operace byla pro americké zajatce obrovskou morální vzpruhou. Zajatí Američané si totiž uvědomili, že na ně jejich země nezapomněla, když celou impozantní záchranou operaci sledovali z oken svého náhradního vězení jen několik kilometrů od původního tábora. 

Foto: Pooperační mapa a shrnutí operace | U.S. Army

Operace měla také vliv na samotné Severovietnamce. Ti si uvědomili, že pokud by Američané viděli své spolubojovníky vyhublé na kost a v zuboženém stavu, na mezinárodní scéně by jim to výrazně uškodilo. Od tohoto útoku tak američtí zajatci dostávali vydatnější stravu a dokonce jim byla poskytována i lékařská péče. Po výše uvedené operaci nebyli také zajatci drženi separováni po jednom, ale byli dáni do společných cel po malých skupinkách, což samozřejmě podpořilo jejich mentální kondici. Stejně tak byly zrušené i malé zajatecké tábory a vznikaly velkokapacitní tábory, které znamenaly pro americké vězně větší psychickou pohodu, jelikož měli kontakt s ostatními. Severovietnamcům také došlo, že se pár velkých zajateckých táborů bude hlídat lépe, nežli několik stovek malých.

Foto: Karabina CAR-15, standardní zbraň Američanů během útoku na tábor Sơn Tây | Wikimedia Commons / Public domain

Operace Ivory Coast prokázala, že výtečně vycvičená jednotka dokáže proniknout i do nejstřeženějších oblastí nepřítele, což oblast Hanoje, jakožto hlavního města, nepochybně byla. Američané tehdy misi zvládli s nulovými ztrátami na životech. Během útoku byli lehce zraněni pouze dva vojáci a přišli o jeden vrtulník. Severní Vietnam naopak zaznamenal ztráty v podobě minimálně 42 mrtvých a desítek zraněných vojáků, nepočítaje minimálně stovku mrtvých čínských poradců. 

Za odvážnou akci bylo rozdáno celkem 85 Stříbrných hvězd (Silver Star), šest Leteckých křížů (Air Force Cross) a pět Křížů za vynikající službu (Distinguished Service Cross). Úspěšné operační schopnosti plánovačů operace Ivory Coast pak byly zčásti modelem pro vytvoření společného velitelství speciálních operací Spojených států (USSOCOM) v roce 1987 .

Níže uvádím jmenný seznam vojáků, kteří se operace zúčasnili:

Útočná skupina  „Blueboy Element“:
CPT Richard J Meadows
CPT Thomas W Jaeger
CPT Dan H McKinney
1LT George W Petrie
MSG Thomas J Kemmer
MSG Billy K Moore
MSG Galen C Kittleson
SFC Anthony Dodge
SFC Lorenzo O Robbins
SFC William L Tapley
SFC Donald R Wingrove
SSG Charles G Erickson
SSG Kenneth E McMullin
SGT Patrick St Clair 

Podpůrná skupina „Greenleaf“:
COL Arthur D Simons
CPT Eric J Nelson
CPT Glenn R Rouse
CPT Udo H Walther
SFC Earl Bleacher
SFC Leroy N Carlson
SFC John Jakovenko
SFC Jack G Joplin
SFC Daniel Jurich
SFC David A Lawhon Jr
SFC Salvador M Suarez
SFC Donald Taapken
SFC Richard W Valentine
SSG Walter L Miller
SSG Robert L Nelson
SSG David S Nickerson
SSG Thomas E Powell
SSG John E Rodriquez
SGT Gary D Keel
SGT Keith R Medenski
SGT Franklin D Roe
SGT Marshall A Thomas 

Zajišťovací skupina „Redwine“:
LTC Elliot P Sydnor
LTC Joseph R Cataldo
CPT James W McClam
CPT Daniel D Turner
MSG Joseph J Lupyak
MSG Herman Spencer
SFC Tyrone J Adderly
SFC Donald D Blackard
SFC Freddie Doss
SFC Jerry W Hill
SFC Marion S Howell
SFC Billy R Martin
SFC Gregory T McGuire
SFC Charles A Masten Jr
SFC Joseph M Murray
SFC Noe Quezada
SFC Ronnie Strahan
SSG Paul S Poole
SSG Lawrence Young
SGT Terry L Buckler 

Podpůrný a pozemní personál na základně:
LTC Bill L Robinson
LTC Gerald Kilburn
CPT Randel L Smith
SGM Minor B Pylant
MSG Jesse A Black
MSG Edgar C Britt
MSG Bernard L Rauscher
SFC Franklin Abramski
SFC James A Bass
SFC Archie Batrez Jr
SFC Robert L Dodd
SFC Charles M Erwin
SFC James A Green
SFC Bobby R Hansley
SFC Roswell D Henderson
SFC Frederick L Hubel
SFC Bruce M Hughes
SFC John R Jourdan
SFC Ernest R Pounder
SFC Aaron L Tolson Jr
SFC Burley W Turner
SFC Grady C Vines
SSG Elmer D Adams
SSG Rodger D Gross
SSG Larry G Stroklund
SSG David L Wilson
SGT Brian J Budy
SGT Michael G Green
SGT Robert R Hobdy
SGT John J Lippert
SGT Arlin L Olson
SP5 William F Dezurik
SP5 Lawrence C Elliot
SP5 Gary R Griffin
SP4 Christopher Casey
SP4 Frank J Closen 

Letecký personál:
1LT George W Williams
CW2 Ronald J Exely
CW2 Jackie H Keely
CW2 John J Ward
SP6 Larry C Boots
SP4 Alan H Wood 

Zdroj:  SOFREP, army.mil