Když se válka začala lámat ve prospěch Spojenců, Wehrmacht zoufale hledal způsob, jak zastavit sovětské tankové přívaly. Vrchní velení tehdy sáhlo po řešení, které se překvapivě zrodilo v protektorátní Praze. Stíhač tanků Hetzer, oficiálně Panzerjäger 38(t), byl kompaktní, nenápadný a smrtící stroj. Technicky šlo o jeden z nejúspěšnějších obrněnců své třídy, vyvíjený a vyráběný československými dělníky.

Foto: Zničený německý stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer u Oberhoffenu, Bas-Rhin, Francie, 13. února 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Zvrhlé choutky Rudé armády

Vývoj nového levného a univerzálního stíhače tanků pro Wehrmacht dostala na starost firma BMM (Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik), dříve známá pod názvem ČKD. Výsledkem byl Panzerjäger 38(t), stroj, který dostal přezdívku Hetzer, tedy pronásledovatel. Oficiálně nebyl tento název nikdy uznán jako standardní, ale mezi vojáky i historiky se vžil natolik, že se stal neoddělitelnou součástí zbraně samotné.

Hetzer byl navržen jako nízký a kompaktní stíhač tanků s pevnou nástavbou, silným čelním pancířem a výkonným protitankovým kanónem. Na svou velikost měl překvapivou palebnou sílu a dobře zvládal i nasazení v útočných i obranných pozicích. Jeho čelní pancíř měl až 60 mm, a díky šikmému sklonu efektivně odrážel i zásahy z ruských kanónů ráže 76,2 mm. Výzbroj tvořil kanón 7,5 cm PaK 39, stejný jako v legendárním stíhači Jagdpanzer IV.

Stroj byl ovšem v mnoha ohledech kompromisem. Vnitřní prostor byl velmi stísněný, zejména pro nabíječe. Špatná viditelnost a absence otočné věže snižovaly jeho účinnost v pohyblivém boji. Přesto se Hetzer těšil u mnoha osádek oblibě pro svůj nenápadný profil, spolehlivý podvozek a možnost dobře se maskovat. Takticky se osvědčoval především v obranných pozicích, kde mohl z úkrytu likvidovat sovětskou obrněnou techniku.

Výroba začala v polovině roku 1944 a pokračovala až do konce války. Do dubna 1945 bylo vyrobeno přes 2 800 kusů, většina v pražské továrně BMM. Vedle základní verze vznikly i odvozené varianty – například plamenometný Flammpanzer 38(t), velitelské verze s radiostanicí nebo muniční zásobovací vozidla.

Psali jsme:První druhoválečné stíhací eso RAF zahynulo při zbytečné frajeřině

Hetzery se účastnily bojů jak na východní frontě, tak při obraně Německa na západě. Na rozdíl od těžkých tankových obrů, jako byl Tiger nebo Panther, byl Hetzer nenáročný na údržbu, provoz a výrobu. Právě to z něj činilo zbraň, která mohla skutečně ovlivnit taktické nasazení pěchoty i obrněnců v závěrečné fázi války.

Zajímavostí zůstává, že po válce se Hetzer dostal do výzbroje obnovené československé armády, kde sloužil jako ST-I a ST-II až do počátku 50. let. Československo jej navíc exportovalo například do Švýcarska, kde pod označením G-13 zůstal ve službě až do 70. let.

I když byl Hetzer symbolem okupované výroby, zároveň šlo o technicky zdařilý a efektivní stroj, který ukazuje, jak hluboce se československý průmysl zapsal do dějin druhé světové války – i na straně, která nepatřila k vítězům.

Zdroj: Kliment, C. K., Francev, V.: Stíhač tanků Hetzer a jeho verze 1944–1945. Praha 2000, militaryfactory.com