O významných generálech, odstřelovačích či vůdcích lidových hnutí, se toho v historických knihách dočteme poměrně mnoho. Zato ženy jsou z hlediska válečné historie vnímány spíše jako zdravotní sestry, spojovatelky nebo stoupenkyně náboženství ovlivňující morálku lidu v bezpečí základen daleko od bitevního pole. Není tomu ovšem tak, a to zejména v severských zemích, kde byly ženy již od 30. let 19. století uznávanými dobrovolnicemi ve válečných zónách. Některé z nich také ze své vlastní vůle podstupovaly náročný vojenský výcvik a nebály se vzít do rukou zbraň na obranu své vlasti.

Fascinující příběh o vzniku a životě žen v jednom z těchto ženských spolků Svenska Lottakårren se u nás v České republice pokouší oživit dvě sympatické slečny a členky sdružení vojenských klubů Military Experience, Anička Toncarová a Eliška Petrusová.

Poprvé jsem se o této švédské organizaci dozvěděla právě od nich, a to na konci září na Dni vojenské historie v obci Všejany. Vzhledem k velkému počtu účastníků a rozsáhlému programu akce jsem s představitelkami Svenska Lottakårren stihla prohodit jen pár slov. Proto jsem Aničku a Elišku později požádala, aby mi o organizaci, kterou v rámci historického reenactingu představují, pověděly více.

Foto: Fascinující příběh o vzniku a životě žen v jednom z těchto ženských spolků Svenska Lottakårren se u nás v České republice pokouší oživit dvě sympatické slečny a členky sdružení vojenských klubů Military Experience, Anička Toncarová a Eliška Petrusová.

Sdružení Svenska Lottakårren podle veřejných zdrojů založila v roce 1924 matka čtyř dětí a manželka poručíka a šéf instruktora branného spolku Landstormen, Tyra Elisabeth Wadnerová. Tato organizace dostala jméno podle legendy o bájné dívce Lottě, která doprovázela vojáky v bitvách.

Podle obecně známých dějin byl spolek Svenska Lottakårren inspirován finským sdružením Lotta Svården. Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Švédské Lotty tradičně doprovázely vojáky již v 18. století, organizace však do roku 1924 nebyla oficiálně registrována.  Ve Finsku pak byl spolek branných Lott založen poté, co Tyřin manžel Martin Wadner odjel do Finska kvůli studiím v roce 1921.

Tyto cenné informace a mnoho dalších si české reenactorky historického spolku Svenska Lottakårren dovezly přímo ze Švédska, kam si udělaly cestu právě kvůli své zájmové činnosti.

Kdy jste se vlastně poprvé rozhodly, že budete v Česku napodobovat švédské Lotty?

Eliška: S Aničkou jsme se potkaly v loni v srpnu právě na jedné z vojenských ukázek v Milovicích. Dělaly jsme figurantky civilistky a přemýšlely jsme o tom, že bychom zkusily něco nového.

Anička: Je to tak. Kluci mají svoje uniformy, mosinky a svůj klub. Už nás nebavilo dělat jenom civilistky. Rozhodly jsme se proto najít ve vojenské historii nějakou ženskou nepolitickou organizaci, kterou bychom mohly představovat. Svenska Lottakårren je pro to ideální. Hlavně je to sdružení, o kterém se u nás moc neví, takže máme o čem vyprávět.

Foto: Cenné informace a mnoho dalších si české reenactorky historického spolku Svenska Lottakårren dovezly přímo ze Švédska, kam si udělaly cestu právě kvůli své zájmové činnosti

Sama jsem se pokoušela nějaké informace dohledat a nebylo to vůbec lehké. Vy jste přitom v Milovicích ukazovaly ošacení a osobní předměty švédských Lott. Kde jste k těmto věcem přišly?

Anička: Kde jinde než právě ve Švédsku. Nebylo to vůbec snadné, ale udělaly jsme si dost přátel, kteří obdivují Československé legie. Podařilo se nám tak dostat se k lidem, kteří byli ochotní nám pomoci s hledáním informací a materiálů o Svenska Lottakårren v muzeích a poskytli nám nějaké tipy na to, kam se v našem pátrání obrátit.

To zní jako hodiny historického studia…

Eliška (se smíchem): To rozhodně byly. Ale ta historie je hodně zajímavá, když se do toho člověk ponoří. Bohužel ale neexistuje žádná Lotta, o které by se dochoval nějaký známý příběh. Nebo zatím o žádné nevíme.

Přitom Lotty byly podle toho, co jste mi vyprávěly, považovány za důležitou součást armády.

Anička: Lotty k švédské armádě neoddělitelně patřily. Stejně tak jako Lotta Svården k té finské. Podobně jako u nás, hodně z žen ve vojsku působilo jako zdravotnice nebo spojovatelky. Lotty také pomáhaly civilním obyvatelům, hlavně dětem, které Finové na lodích převážely z válečné zóny.Ve Švédsku bylo v 30. letech mnoho finských uprchlíků, co se angažovali v ochraně místních obyvatel.

Do Švédska také utíkalo mnoho vojáků a členů norských policejních sborů. Buď prchali před okupací nebo toužili po výcviku, který měl dle oficiální strategie vést k osvobození Norska Švédskem. Lotty byly trénované stejně jako vojáci a byly součástí těchto složek. Pak je ve Švédsku ještě známá skupina Lott, kterým se říkalo Modré hvězdy. Ty fungovaly jako veterinární správa.

Foto: Podobně jako u nás, hodně z žen ve vojsku působilo jako zdravotnice nebo spojovatelky

Finská Lotta Svården tedy fungovala úplně stejně?

Eliška: Úplně ne, ale byly si dost podobné.

Anička: Švédské Lotty byly o něco organizovanější. Švédsko totiž mělo pěchotu, ale i letectvo a námořnictvo, kde Lotty působily. Kromě zdravotnic finské Lotta Svården pracovaly v polních kuchyních, na leteckých pozorovatelnách nebo třeba jako armádní švadleny. Ty ale nešily jenom pro vojáky. Kvůli zimě bylo potřeba vybavit i psy a koně. Existuje i dokument o tom, jak se Finové pokoušeli osedlat soby. Zajímavostí je i snaha Finů ochočit si losy a nasadit jim mezi jejich mohutné paroží kulomety. Kdyby se jim to povedlo, německé i ruské vojsko by bylo ve značné nevýhodě. Švédi Finům hodně pomáhali. Učili je například lyžovat. Vysloužili si za to řád maršála Mannerheina.

Eliška: Finské Lotty takto rozděleny nebyly. Byly ale odlišeny pomocí nášivek symbolizujících funkce, které zastávaly.

Jak se poznala Lotta, jakou uniformu taková žena nosila?

Anička: To bylo různé, jednou jsme v Milovicích dokonce dělaly takovou módní přehlídku oblečení pro Lotty. Problém byl v tom, že nejvíc výbavy bylo určeno mužům v armádě, proto švédské Lotty neměly žádnou pořádnou výstroj a musely se spokojit s tím, že přešívaly kusy starých uniforem. Každý kousek oblečení je proto prakticky ručně dělaný originál. Největší potíž byla s botami. Ty se museli různě vycpávat a látat, aby co nejdéle vydržely a pasovaly i na ženskou nohu.

Eliška: Švédské Lotty měly svoje vlastní vlněné saka šité dle mužského vzoru, čepice, kalhoty a zbytek výstroje měly mužské. Finské vlněnou uniformu nenosily, pouze pracovní šaty, které jsou až nápadně podobné těm švédským. Insignie jsou ponechány, doplněny o odznak organizace.

Dočetla jsem se ale, že ani s koncem války sdružení Svenska Lottakårren nezaniklo, je to tak?

Anička: Přesně. Organizace švédských Lott funguje dodnes. Angažují se po celém Švédsku. Pomáhají válečným veteránům, opuštěným dětem a dělají různé charitativní sbírky. V rámci spolku se ženy také mohou vzdělávat v různých odvětvích veřejné bezpečnosti. Funguje to trochu jako naše aktivní zálohy, ale figurují v nich pouze ženy. Svenska Lottakårren je dokonce pod záštitou švédské korunní princezny Viktorie, která je sama členkou tohoto sdružení.

Eliška: Je to poměrně uzavřený spolek. Nedostane se tam nikdo, kromě rodilých Švédek, které jsou organizací důkladně prověřeny. Veškeré informace na internetu o tomto sdružení jsou hodně všeobecné.

A co o vás? O vás a vašem projektu na internetu něco najdeme? Plánujete něco na příští rok?

Anička: Aktuálně pracujeme na webových stránkách, kde by byly informace veřejně dostupné, ale je kolem toho ještě hodně práce. Sledujte proto stránky Military experience, kde se akce ve Všejanech pravidelně objevují.

Eliška: Byly jsme požádány, abychom znovu vystoupily v Milovicích, takže zájemci se s námi budou určitě moci setkat v areálu Kozí Hřbety zase někdy na jaře. Přesný termín však ještě neznáme ani my.

Děkujeme, rozhodně se přijdeme podívat a přejeme mnoho štěstí. Zvláštní poděkování patří také nadanému fotografovi Janu Barešovi, který činnost Aničky a Elišky zdokumentoval.

Muži se zbraní v ruce jsou u nás vnímáni jako samozřejmá věc. Začíná to už ve školce, kdy si kluci hrají na kovboje a děvčata dostanou do ruky panenku. (Někdo si možná vzpomene na Oscarový film Pelíšky, kde si Uzlinka nadšeně pod stromečkem rozbalila svou první kuš a otrávený pohled babičky, která dárek komentovala slovy: „Proboha, kdo jí to dal?“) Mám proto radost, že se dochoval historický podklad o tom, že už v 18.století existovaly ženy, které nepovažovaly držení zbraně za mužskou záležitost.

Ženy se totiž stávají cílem v hledáčku útočníků mnohem častěji právě proto, že působí bezmocně a držení zbraně se u nich jednoduše nepředpokládá.

V porovnání s muži vlastní legální zbraň pouze desetina žen. Oproti tomu jsou například tabulková čísla počtu spáchaných trestných činů znásilnění přesné opačná 90 % žen a 10 % mužů. Přitom je dokázáno, že majitel legálně držené zbraně má 94% šanci odvrátit hrozící nebezpečí a ochránit tak sebe, svou rodinu i svůj majetek.

Nedivte se tedy, až si vaše dcerka napíše Ježíškovi o nového Glocka. Uklidněte ji tím, že na zbrojní průkaz si sice bude muset několik let počkat, ale má to štěstí, že žijeme v zemi, kde je legální držení zbraně na sebeobranu právem, a to se v rámci spolku LEX snažíme pro budoucí generace zachovat.

Zveřejněno s laskavým svolením LEX z.s.