Americký těžký křižník USS Indianapolis (třídy Portland) byl v červenci 1945 na své supertajné misi, o níž věděla pouze hrstka zasvěcených. V podpalubí plavidla se skrýval náklad, o němž nesměli vědět ani členové posádky. Nešlo o nic menšího než o „chlapečka“ (Little Boy), tedy atomovou bombu, která měla být 6. srpna 1945 svržena na Hirošimu. Křižník připlul k pobřeží ostrova Tinian, kde se nacházela letecká základna Spojených států a kde v jednom z hangárů již čekal upravený těžký bombardér B-29. Na trupu letadla se skvěl nápis Enola Gay.

Foto: USS Indianapolis | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Úder na metropoli Moravy: Osvobození Brna v dubnu 1945

I přes utajení se mezi posádku dostávaly nezaručené zprávy, že Indianapolis přivezla bombu velké ničivosti, která bude svržena na jedno z japonských měst. Mnozí pověrčiví námořníci se podle vzpomínek pokřižovali a celou misi považovali za prokletou. V tu chvíli sami netušili, jak blízko jsou pravdě. Křižník se opět chystal k vyplutí, tentokrát na základnu na ostrově Leyte na Filipínách, tam však nikdy nedopluje. V celé historii amerického námořnictva se podobná událost ještě nikdy nestala a řada lidí tragédii lodě a její posádky považuje za Boží trest za to, co křižník přivezl ve svém podpalubí.

Osudná noc pro USS Indianapolis a většinu posádky z 29. na 30. července 1945 byla teplá a jasná. Podmořskou hladinou mezi souostrovím Mariany a Filipínami však proplouvalo nebezpečí v podobě japonské ponorky I–58 se 129 muži na palubě. Ponorce velel kapitán Mochitsura Hašimoto, zkušený velitel, který se svým plavidlem ještě před několika týdny naváděl letecké mise sebevražedných letců kamikadze u Okinawy. Tentokrát ovšem „jen“ hlídkoval u filipínských ostrovů. Byl rád, že se zatím nestal obětí amerických torpédoborců, které měly na svědomí zničení většiny japonské podmořské flotily. Věděl, že válka je prohraná a Američané zcela ovládají Tichomoří, přesto se ale nehodlal jen tak vzdát. Kromě standardních torpéd typu 93, přezdívaných Dlouhé kopí, byl jeho podmořský člun vybaven i sebevražednými torpédy Kaiten, která hodlal vypustit na kteroukoliv nepřátelskou loď. Několik minut po 23. hodině hlásil navigátor, že na hladině je nepřátelská loď. Hašimoto vydal příkaz, aby se ponorka dostala na periskopovou hloubku.

Hašimoto později vzpomínal, že při pohledu do periskopu jen vytřeštil oči. Přímo proti němu se „valil“ obrovský americký křižník, který vůbec netušil o přítomnosti japonské ponorky. Takovou příležitost si japonský velitel nesměl nechat ujít. Ponorka se potopila do útočné hloubky a obě torpédové komory byly zaplaveny.

Patnáct minut po půlnoci mířilo šest torpéd ráže 610 mm vysokou rychlostí na americkou loď. Dvě z nich zasáhly zaměřený cíl. První narazilo do přídě, zatímco druhé explodovalo pod čarou ponoru v blízkosti palivových nádrží a muničního skladu. Do noci zazněly několikanásobné výbuchy dělostřelecké munice a trup lodi se rozpůlil vedví. Loď se naklonila a bylo zřejmé, že se co nevidět potopí. Kapitán křižníku USS Indianapolis Charles Butler McVay III. vydal rozkaz k okamžitému opuštění lodi. Námořníci si rychle oblékli záchranné vesty a skákali do mořské vody. Z celkového počtu 1 196 členů posádky jich ve vodě skončilo 900. Japonská ponorka opět stoupala na periskopovou hloubku a nadšený kapitán oznámil, že americká loď je zasažena a potápí se. Po 12 minutách od zásahu torpéd skončil hořící vrak Indianapolisu pod hladinou moře.

Psali jsme:Americké drony byly nasazeny k ničení nepřítele již v roce 1944 – bez oslnivých výsledků

První důstojník na japonské ponorce čekal na další rozkazy. Japonské námořnictvo totiž tolerovalo, když se ponorka po úspěšném útoku vynořila a z palubního kulometu její členové postříleli zbytek trosečníků. K takovým případům se Japonci v průběhu války uchýlili mnohokrát. Tentokrát měl ale Hašimoto hlavně obavy, že by někde v blízkosti mohla být nepřátelská doprovodná plavidla, a tak raději vydal rozkaz k ponoření a k vyplutí do Východočínského moře.

Na hladině byl náhle klid, jen měsíc jasně osvětloval tváře 900 amerických námořníků, z nichž většina se držela nad hladinou jen díky záchranným vestám, a jen část těžce raněných a popálených nacházela útočiště v několika málo gumových záchranných člunech, které se podařilo spustit. Zhruba 300 mužů již zahynulo při explozích torpéd nebo zůstalo uvězněno v podpalubí potopeného křižníku.

Námořníci byli relativně klidní, předpokládali, že během několika hodin je vytáhnou z vody záchranné týmy. Radista USS Indianapolis totiž stačil vyslat signál SOS a kapitán McVay se domníval, že záchranné operace začnou nejpozději 1. srpna. Potravin se nedostávalo a hlavně pitná voda téměř žádná nebyla. Konečně začínalo svítat. Devět set párů očí sledovalo oblohu a zoufale hledalo hlídkové letadlo.

Obloha ale zůstávala čistá. Zato hladinu moře čeřilo čím dál víc zlověstných žraločích ploutví. Během rána se na místě objevily první, snad až desítky hladových žraloků, kteří podnikli své první nelítostné útoky. Voda se začala barvit krví, zoufalí trosečníci se v panice snažili dostat do přeplněných gumových člunů, mnohé z nich se převrátily a ranění námořníci byli odsouzeni k strašlivé smrti ve žraločích čelistech. Jen pár námořníků, kteří si zachovávali chladnou hlavu, si vzpomnělo na příručku, kde se radilo, jak čelit útokům žraloka. Začali kolem sebe vířit vodu a kopat žraloky do hlavy. Většina se ale snažila mořským predátorům uplavat. Marnost této snahy byla po chvíli patrná.

Hodiny ve studeném moři utíkaly jen pomalu a vyčerpaným námořníkům při západu slunce pomalu docházelo, že dnes už je nikdo z nekonečného prostoru vody nevytáhne a budou muset počkat další noc. Americké námořnictvo ale v této chvíli nemělo ani ponětí, že křižník USS Indianapolis po útoku japonské ponorky přestal existovat. Neomluvitelná chyba v komunikaci způsobila, že se dvě vzdálená centra sledující polohu lodi mylně domnívala, že s křižníkem Indianapolis komunikuje to druhé. Nikoho tedy nenapadlo se s ním spojit, natož vyslat hlídkové letadlo nebo loď. Na filipínské základně na ostrově Leyte, kam měl Indianapolis namířeno, sice zaznamenali, že plavidlo ještě nedorazilo, ale jen ho zapsali do seznamu lodí, které by měly připlout další den.

Mezitím dny ubíhaly a stav mužů ve vodě se stále zhoršoval. Strach ze žraločích útoků byl pouze jedním z problémů, které museli námořníci překonávat. Slaná voda jim rozřezávala rány, ale největším problémem byl nedostatek pitné vody. Někteří nedbali zákazu a pili mořskou vodu. Po chvíli začali zvracet a spolu s mazutem vykašlávat kusy plic. Ti rozumnější se snažili pít vlastní moč a malé doušky mořské vody. V pravidelných intervalech si je jako na obrovském švédském stole „vyzobávala“ hejna žraloků, proti nimž nebylo obrany.

Naplno propukalo šílenství. Ve vraku křižníku Indianapolis byly prý sudy studeného piva a tuny zmrzliny. Zoufalí námořníci se pro tyto „dobroty“ potápěli, aby se už nikdy nevynořili. Dalším protivníkem bylo tropické slunce, jehož paprsky dopadaly na nechráněné hlavy. Není divu, že většina trosečníků se stala obětí smrtelného úžehu a popálenin. Tento stav zcela vytěsnil myšlenky na jídlo – ovšem ne u žraloků. V průměru každých deset minut skončil jeden z námořníků jako jejich svačina.

Konečně se po čtyřech dnech, 2. srpna 1945 v 11 hodin dopoledne, na obloze objevil americký letoun Lockheed Ventura PV–1, který byl na svém pravidelném hlídkovém letu. Desítky námořníků skákaly na vratkých člunech, mávaly košilemi a křičely radostí. Přítomnost letadla znamenala, že snad brzy skončí peklo, kterým procházeli. Pilot Wilbur C. Gwinn několikrát přeletěl v kruhu nad jejich hlavami, aby jim dal najevo, že je vidí, a okamžitě požádal vysílačkou o vyslání záchranných lodí. Na svou základnu na ostrově Peleliu nahlásil: „Mnoho mužů ve vodě.“

Zprávu zachytil torpédoborec USS Cecil Doyle a pilot hydroplánu PBY Catalina Adrian Marks. Ten byl u trosečníků jako první a přistál na mořské hladině. Bohužel jeho kapacita byla příliš malá, aby zachránil všechny přeživší, ale i tak byl vítanou pomocí pro vyčerpané a nemocné, kteří byli stále atakováni žraloky. Marksovi se podařilo zachránit 56 námořníků, kteří byli v hlavní skupině. Jenže vděčnost zachráněných se obrátila proti samotnému letounu – obrovské přetížení zoufalými trosečníky způsobilo, že hydroplán byl silně poškozen a nebyl schopen vzlétnout.

V noci konečně připlul i torpédoborec USS Cecil Doyle. Kapitán William Graham Clayton Jr. vydal rozkaz k rozsvícení největšího reflektoru na palubě lodi a jeho otočení proti nebi. Tento reflektor následně sloužil jako maják pro další záchranné lodě. Prvních 56 „šťastlivců“ bylo vyloveno z moře a dostalo se na palubu torpédoborce. Druhý den na místo připluly torpédoborce USS Helm, USS Madison a USS Ralph Talbot ze základny na atolu Ulithi, které spolu s transportními loděmi USS Dufilho, USS Bassett a USS Ringness pročesávaly oblast až do 8. srpna 1945.

Z celkového počtu 1 196 námořníků bylo zachráněno jen 316 mužů. Tragédie, která si vyžádala 880 lidských životů, je největší ztrátou amerického námořnictva za 2. světové války a zároveň je to největší zaznamenaný masový útok žraloků na člověka, který si v dějinách vyžádal nejvíce obětí.

Pro americká média byla ztráta 880 mužů na konci války tučným soustem. Americká admiralita potřebovala stůj co stůj najít viníka této katastrofy. Stal se jím kapitán křižníku McVay, nositel Stříbrné hvězdy. Na křižník USS Indianapolis byl převelen v listopadu 1944 a účastnil se vylodění na Iwo Jimě. Na jaře 1945 byl součástí operace bombardovacích náletů na Okinawu, kde jeho posádka sestřelila sedm japonských letounů, než byl 31. března křižník zasažen sebevražedným japonským pilotem kamikadze. McVay ztratil 13 mužů a loď byla vážně poškozena. Přesto se jí podařilo bezpečně doplout do kalifornských doků na Mare Islandu, kde byla opravena, a později se s tajným nákladem opět vydal do Tichomoří na svou poslední plavbu.

Válečný soud vznesl proti kapitánovi McVayovi vážná obvinění. Žaloba ho vinila ze ztráty lodi, protože prý nevydal rozkaz ke kličkování – to znamená náhlé změny kurzu, aby torpéda japonské ponorky měla ztíženou možnost zasáhnout cíl. Přeživší členové posádky se za svého kapitána postavili a snažili se poukázat na to, že za tragédii mohlo velení námořnictva, které se nezajímalo, že loď nedorazila včas do místa svého určení. Jenže tato obvinění proti vítězným admirálům byla v poválečné euforii nepřípustná. Soud uznal McVaye vinným a ten se na palubu válečné lodi již nikdy nepodíval. McVay odešel v roce 1949 do výslužby. O 19 let později, 6. listopadu 1968, se depresemi a zážitky trápený kapitán zastřelil svým služebním revolverem.

V roce 1997 si dvanáctiletý školák Hunter Scott, jemuž třídní učitel zadal práci „Národní den v americké historii“, vybral ke zpracování právě tragédii křižníku USS Indianapolis. Toto téma ho lákalo, protože byl nadšen vyprávěním lovce žraloků ve světově proslulém filmu Stevena Spielberga Čelisti. Marně však sháněl ve školní knihovně nějaké informace, a proto se rozhodl do své práce zahrnout výpovědi bývalých členů posádky USS Indianapolis. Závěr jeho práce zněl, že kapitán McVay byl nevinen.

S pomocí svého otce, zástupce ředitele základní školy, poslal tento spis do amerického Kongresu. Události si všimli i novináři a obhajoba kapitána dvanáctiletým školákem se dostala do médií. Nakonec, v roce 2000, přijal Kongres Spojených států usnesení, ze kterého vyplynulo, že kapitán McVay byl zproštěn všech obvinění. Tento dokument poté podepsal i prezident Bill Clinton.

Vrak těžkého křižníku USS Indianapolis, jenž byl svého času vlajkovou lodí 5. flotily admirála Spruanceho, byl objeven 19. srpna 2017. Loď, která se stala hrobem pro více než 300 námořníků a dalších několik stovek, jež v jejím okolí roztrhali žraloci, nyní leží na dně v hloubce 5 500 metrů.

Zdroj: Britannica