Na konci 19. století bylo být britským generálem potěšením. Měli krásnou uniformu, nejlepší knír v říši a absolutní jistotu, že jakýkoli nepřítel uteče při pouhém pohledu na britskou vlajku. Tuto sebedůvěru posilovaly desetiletí vítězství nad špatně vyzbrojenými domorodci po celém světě. Jihoafrická republika však v roce 1899 pro Její Veličenstvo připravila nepříjemné překvapení.

Foto: Černý týden impéria: Jak búrští farmáři dali britským gentlemanům lekci | Adobe Stock

Překvapení přišlo v podobě Búrů. Potomků nizozemských osadníků, přísných, vousatých mužů v otlučených kloboucích, kteří rádi četli Bibli, kouřili dýmky a stříleli z 500 metrů veverkám mezi oči. Nevěděli, co je to vojenská kolona, neměli rádi pochody a celkově se chovali nesportovně.

Psali jsme:Protipartyzánská operace Hornung – inspirace filmu „Jdi a dívej se“

Vrchol střetu dvou světů nastal během tzv. „Černého týdne“ v prosinci 1899 a tří po sobě jdoucích porážek: Stormberg, Magersfontein a jako třešnička na dortu bitva u Colensa. Právě o té poslední, která se odehrála 15. prosince, si budeme povídat. Toto je příběh o tom, jak se na břehu řeky Tugela smíchaly přehnaná sebejistota, hloupost a odvaha do jednoho dramatického koktejlu.

Generál Buller: Muž z parníku

Britským jednotkám velel sir Redvers Buller. Barvitá postava. Hrdina, držitel Viktoriina kříže, oblíbenec vojáků, protože mu opravdu záleželo na jejich kvalitním proviantu, ale mírně řečeno… ne zrovna stratég. Buller byl prostě klasický viktoriánský důstojník, který věřil ve frontální útoky, čestný boj a „studenou ocel“. Představa, že by se nepřítel mohl zakopat a střílet z neviditelného krytu, mu připadala jako něco odporného, negentlemanského a nemyslitelného.

Jeho protějšek, búrský generál Louis Botha, byl jeho pravý opak. Farmář bez vojenského výcviku, který disponoval přirozeným loveckým instinktem. Botha chápal, že na otevřeném poli je Britové přemohou svou početní převahou, a dobře věděl, že Búrové mají jedinou naději: nalákat Brity do léčky a tvrdě na ně udeřit.

Místo pro drama

Děj se odehrával ve městě Colenso na břehu řeky Tugela. Búrové tam obsadili kopce na severním břehu a vytvořili tak dokonalý přírodní amfiteátr. Botha nařídil svým mužům kopat zákopy – a tím nemyslel nějaké díry, ale správná, dobře maskovaná postavení. A také zakázal střílet bez rozkazu, i kdyby byli jeho muži v pokušení. „Ať přijdou blíž,“ rozhodl.

Psali jsme:Nová generace bojových vozidel CV90 očima zástupců 7. mechanizované brigády

Psali jsme:Video: Koně na bojišti v roce 2025! Proč se vrací kavalérie

Psali jsme:gen. Petr Milčický: Armáda postrádá moderní prostředky v celé řadě oblastí

Po příjezdu Britů se okolní kopce zdály skoro prázdné. Buller je obhlížel dalekohledem a uviděl jen několik desítek Búrů, kteří na něj neudělali žádný dojem. „Výborně,“ pomyslel si generál. „Teď překročíme řeku, zaútočíme na farmáře čelně, snadno je zaženeme na útěk a čaj si vypijeme v Ladysmithu.“ Ladysmith bylo město obléhané Búry a Buller se ho s vojskem chystal zachránit.

Britský plán byl jednoduchý jako cihla:
Dělostřelectvo zničí (neviditelné) búrské pozice.
Irská brigáda generála Harta překročí řeku po levé straně.
Brigáda generála Hildyarda zaútočí na střed.
Kavalerie hraběte z Dundonaldu zaútočí zprava na kopec Hlangwane, dobude nepřátelskou pozici. Vítězství, orchestr, medaile…

Co se může pokazit? Téměř všechno.

Ráno 15. prosince vedl generál Hart své Iry do útoku. Hart byl – co se týče disciplíny – puntičkář. Před bitvou donutil své vojáky pochodovat půl hodiny na cvičišti, aby „zvýšil jejich morálku“. Poté je sestavil do těsných kolon – dokonalý cíl – a pochodoval s nimi směrem k řece. Problém byl v tom, že Hart měl domorodého průvodce, který zjevně nechápal, co se od něj očekává (anebo možná až příliš dobře). Nevedl Iry k brodu, ale ke smyčce v řece – slepé uličce obklopené vodou ze tří stran. Byla to dokonalá střelnice.

Botha, když viděl tuto příležitost, dal signál a tisíce Mauserů začaly okamžitě střílet. Irové se ocitli v zoufalé situaci a búrský oheň si začal vybírat velkou daň. Irové ze své pozice nepřítele neviděli, jen ohnivé záblesky na druhém břehu. Hart, projevující zázraky „odvahy“ anebo možná jen tvrdohlavosti, hnal své muže vpřed, do vody, kde nebyl brod. Nakonec se však zoufalý útok utopil ve vodě a krvi. Brigáda, která utrpěla značné ztráty, ustoupila a „přehlídka“ skončila.

„Dovolte mi přijít blíž!“

Uprostřed postupoval plukovník Long se svým dělostřelectvem. Long byl muž staré školy a jeho mottem bylo: „Jediné místo pro dělo je před nepřítelem.“ Ignoroval rozkazy i zdravý rozum, odmítl zaujmout pozice před řekou a přebrodil své baterie – dvanáct děl – na otevřené prostranství, jen kilometr od búrských zákopů. Búrové byli ale rychlejší a na dělostřelce se snesla sprška palby. Britská děla sice dokázala vypálit několik ran, ale brzy už nezbyl nikdo, kdo by je obsluhoval, protože personál baterií utrpěl kritické ztráty. Většina dělostřelců byla zmasakrována a přeživší se ukryli v rokli za děly. Na poli stálo dvanáct zbrusu nových, lesklých děl, opuštěných a nepoužitelných. Pro britskou armádu byla ztráta děl ostudou srovnatelnou se ztrátou plukovní vlajky.

Tragédie Freddieho Robertse

Když se Buller dozvěděl o ztrátě děl, propadl opravdovému zoufalství. Osobně se vydal na frontu – kde dokonce utrpěl otřes mozku – a vyzval dobrovolníky, aby děla zachránili. Přihlásilo se několik desítek mužů a jedné ze skupin velel poručík Freddie Roberts. Tento Roberts nebyl obyčejný poručík, byl to jediný syn polního maršála lorda Robertse, legendy britské armády a budoucnost váženého rodu.

Dobrovolníci se statečně pod těžkou palbou vrhli ke dělům, ale situace byla kritická a dosáhnout cíle bylo téměř nemožné. Britům se podařilo zachránit dvě děla, ale pak museli dobrovolníci ustoupit, jinak by je búrská střelba roztrhala na kusy. Polovina mužů se však nevrátila a mezi těžce zraněnými byl i Freddie Roberts, jehož dokonalý rodokmen búrské ostrostřelce nezajímal. Poručík utrpěl smrtelná zranění a o dva dny později zemřel. Za tento hrdinský čin byl Roberts posmrtně spolu s několika dalšími důstojníky vyznamenán Viktoriiným křížem, ale deset děl zůstalo v rukou Búrů a rod lorda Robertse bez dědice.

Finále a telegram hanby

Do poledne bylo jasné, že vše skončilo fiaskem. Poslední britská naděje – útok na pravém křídle – také selhal. Kavalerie byla donucena sesednout z koní a zůstala přišpendlena na místě palbou z kopce Hlangwane, který Buller zanedbal řádně prozkoumat. Britský generál musel neochotně přiznat porážku a jeho armáda, která ztratila přes 1 100 mužů – ve srovnání s asi 40 Búry – začala ustupovat zpět do tábora.

Ale to nejhorší se stalo potom. Buller, zlomený porážkou, poslal telegram generálu Whiteovi do obléhaného Ladysmithu. Text depeše zněl asi takto: „Snažil jsem se prorazit, ale nepodařilo se mi to. Nepřítel je příliš silný. Vystřílejte všechny granáty, spalte kódy a vyjednejte kapitulaci za dobrých podmínek.“ Vrchní velitel britské armády navrhl posádce obklíčeného města kapitulaci! Naštěstí se White ukázal být z jiného těsta a Ladysmith se nevzdal.

Výsledky „Černého týdne“

Zpráva o porážce u Colensa Londýn šokovala. Nikdo tam nemohl pochopit, jak je možné, že nejlepší armádu na světě porazila banda farmářů. „Černý týden“ byl pro impérium studenou sprchou. Ukázalo se, že válka v jižní Africe není žádné safari a že zářivé uniformy představují perfektní terče. Buller byl z funkce vrchního velitele odvolán, na jeho místo poslali lorda Robertse, otce zesnulého Freddieho, a válka záhy nabrala jiný směr – drsný, cynický, s taktikou spálené země. Bitva u Colensa však zůstává památníkem britské arogance a búrské odolnosti.

Zdroj: warhistoryonline.com