V noci na 1. června 2025 došlo k jedné z nejpozoruhodnějších událostí ukrajinského konfliktu. Ukrajina provedla operaci „Pavučina“ – hromadný útok vedený pomocí dronů na některé základny ruského strategického letectva, při kterém dosáhla až nečekaného úspěchu v podobě zničení značného počtu ruských strategických bombardérů.

Foto: Tupolev Tu-160M1 nad Moskvou v roce 2013 | Wikimedia Commons / Public domain

Smrtelně nebezpečná „Pavučina“

Ukrajinská operace „Pavučina“ do jisté míry nemá v moderních konfliktech obdoby. A to nejen proto, že byla realizována pomocí dronů – tedy jedné z nejnovějších kategorií vojenské techniky. Tento útok totiž směřoval na cíle hluboko na území protivníka, stovky kilometrů od rusko-ukrajinských hranic. Jednalo se tedy o něco zcela jiného než běžné útoky pomocí taktických dronů, jaké lze pozorovat na ukrajinském bojišti. Operace tak poukázala na obrovské možnosti dronů jakožto typu bojové techniky. Operace „Pavučina“ je pozoruhodná i tím, že útok byl veden proti několika leteckým základnám současně. Nešlo tedy o náhodný úspěch v podobě útoku na jednu základnu, který by mohl být dílem štěstí. O to větší má vypovídací hodnotu.

Zásadní je také způsob provedení operace. Desítky nákladních automobilů, skrytě vezoucích drony, byly dopraveny hluboko na území protivníka – zjevně na předem vytipovaná místa. Už jen tato část musela být organizačně nesmírně náročná, nemluvě o obrovském riziku prozrazení. V určitou chvíli pak byly drony vypuštěny a provedly svůj úder. Ruské bezpečnostní orgány si přitom ničeho nevšimly (což ukazuje na nedostatečnou úroveň ruského bezpečnostního systému) a nevzmohly se na jedinou protiakci. Tohoto úspěchu bylo zjevně dosaženo jen díky pečlivému a dlouhodobému plánování. To mimochodem dokazuje, že je nesmyslné dávat operaci Pavučina do souvislosti se současnými snahami o mírové jednání mezi Ruskem a Ukrajinou (jak se často činí). Tato operace musela být připravována celé měsíce dopředu!

Výsledky operace jsou každopádně impozantní. Ukrajincům se podle dostupných údajů podařilo zničit celkem 13 bombardovacích letounů – z toho 5 bombardérů Tu-22M3 a 8 typu Tu-95MS (původní odhady mluvily o 10 Tu-22M3 a 7 Tu-95MS). Dále byly poškozeny další letouny těchto typů, zničen byl také 1 letoun včasné výstrahy A-50 Berijev a 1 nákladní letoun An-12. A vzhledem k tomu, že ruské strategické letectvo se již tak potýkalo se značnými problémy kvůli zastarávání letounů a jejich nižší bojeschopnosti, některé názory hovoří o „smrti ruského strategického letectva“. Lze však pochybovat, zda je vhodné to hodnotit právě takto.

Ruské strategické letectvo

Předně je třeba si uvědomit, že strategické letectvo má pro Rusko obrovský význam. Spolu s pozemními balistickými raketami s jadernými hlavicemi a raketonosnými ponorkami tvoří nedílnou součást ruské „jaderné triády“, a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit. Občas se sice v Rusku objevují polemiky, zda mají strategické bombardéry v době raketové techniky ještě smysl, je však příznačné, že tyto hlasy se nikdy nedokázaly prosadit – a to i přes obrovské náklady spojené s jejich provozem. Dokonce i v 90. letech, kdy byla ruská armáda v hluboké krizi, byla část strategických bombardérů udržována v činné službě. Je faktem, že dnešní ruské strategické letectvo je pouhým stínem někdejšího sovětského, přesto však hraje důležitou roli v uvažování ruských politických špiček včetně V. Putina. Právě jaderné zbraně a jejich nosiče totiž tvoří základ ruského velmocenského postavení.

Stojí za zmínku, jaké letouny byly během operace Pavučina zničeny. Letouny Tu-95 jsou nejstaršími ve výzbroji ruského strategického letectva. Jedná se o turbovrtulové bombardéry (žádný jiný stát už tento typ letounu nepoužívá), jejichž vývoj začal již v 60. letech 20. století. Je však fér dodat, že i americké B-52 jsou podobně staré, byť konstrukčně modernější.

Verze Tu-95MS je v mnoha směrech odlišná od původního typu. Především se jedná o výrazně novější stroje – výroba Tu-95MS skončila až na počátku 90. let. Letouny mají tedy ještě dostatečnou technickou životnost a teoreticky by mohly létat ještě desítky let (Rusko plánovalo jejich provoz minimálně do roku 2040).

Tu-95MS se od původní verze liší zejména výzbrojí. Jsou schopny nést střely Ch-555 a Ch-101/102 s dlouhým dosahem a provádět údery z bezpečné vzdálenosti. Tyto schopnosti prokázaly zejména během syrské občanské války, kde Rusko podpořilo režim B. Assada, a následně i při invazi na Ukrajinu. Tu-95MS tak lze považovat za „tažné koně“ ruského strategického letectva – jejich nasazení je častější než u modernějších Tu-160, a to kvůli nižším provozním nákladům.

Otázkou však zůstává, jak by si Tu-95MS vedly proti vyspělému protivníkovi s moderní PVO. Pro průnik takovou obranou jsou kvůli svým letovým parametrům nevhodné. Lze je tedy označit za technicky zastaralé. Letouny Tu-22M jsou oproti Tu-95 menší a mají výrazně kratší dolet, a de facto tak nepatří mezi strategické bombardéry. Za studené války byly určeny primárně pro údery na cíle v Evropě, nikoli v USA. Proudové Tu-22M působí oproti archaickým Tu-95 moderněji, ale i jejich „novost“ je relativní – verze Tu-22M3 byla vyráběna v 80. letech, tedy ve stejné době, kdy vznikaly modernizované Tu-95MS.

Přesto představuje Tu-22M3 výkonný bojový letoun – díky schopnosti nést střely Ch-55SM, Ch-32 a Ch-22 může zasahovat cíle po celé Evropě. Výhodou je i relativně nízká provozní náročnost. Tu-22M3 je navíc početně nejsilnější typ ruského strategického bombardéru – ve výzbroji by mělo být kolem 60 kusů. I proto se Rusko již dříve rozhodlo modernizovat část flotily na verzi Tu-22M3M – konkrétně 30 kusů. Program se ale dosud nepodařilo realizovat, a pravděpodobně nebyl dokončen ani jediný stroj. I tyto letouny jsou tedy již technologicky zastaralé.

Jak je vidět, Rusko přišlo o starší až vysloveně zastaralou techniku – byť šlo o osvědčené typy. Je navíc pravděpodobné, že část zničených strojů byla dlouhodobě mimo provoz. Ruské strategické letectvo každopádně utrpělo obrovskou ztrátu. Vedle bojového potenciálu jde i o ekonomickou ztrátu – každý letoun má miliardovou hodnotu. Přesto však nejde o ztrátu, která by byla fatální. Především – Rusku stále zůstává určitý počet letounů Tu-95MS i Tu-22M3, byť menší. Lze předpokládat, že se bude snažit ztráty kompenzovat uvedením dlouhodobě odstavených strojů do provozu. Ztráty se zřejmě dotknou i plánů modernizace Tu-22M3 na verzi Tu-22M3M, kdy budou k modernizaci určeny jiné stroje (byť v horším technickém stavu). I proto Rusku příliš nevadí, že nemůže ztracené stroje nahradit novými – výroba Tu-95 i Tu-22M již dávno skončila. Rusko má však k dispozici něco jiného – obnovenou výrobu nadzvukových bombardérů Tu-160.

Strategické bombardéry Tu-160 Blackjack

Letouny Tu-160 jsou někdy vnímány jako poměrně kontroverzní konstrukce – a to i v samotném ruském strategickém letectvu.

Strategické bombardéry Tu-160 byly zkonstruovány v 80. letech 20. století, do značné míry jako odpověď na americké strategické bombardéry B-1 Lancer, kterým jsou ostatně konstrukčně velmi podobné. Sovětský Tu-160 měl ale vyšší nosnost a překonával B-1 i v některých dalších parametrech.

Vznik a především výrobu letounů Tu-160 však poznamenal úpadek Sovětského svazu v závěru 80. let. Výroba, zahájená v roce 1984, postupovala pomalu. Přesto byly Tu-160 vyráběny až do rozpadu SSSR, přičemž vzniklo pouze 32 sériových kusů.

Ještě větší komplikací bylo to, že po rozpadu Sovětského svazu zůstala většina těchto bombardérů (celkem 19 kusů) na území Ukrajiny. Ukrajina se jich zprvu nechtěla vzdát, ačkoli neměla dostatek prostředků na jejich provoz. Až po zdlouhavých jednáních předala část z nich Rusku. Na druhé straně Rusko kvůli nedostatečné údržbě muselo několik svých vlastních Tu-160 vyřadit, takže dnes by mělo mít k dispozici pouze 16 původních strojů.

Po určitou dobu se uvažovalo o jejich úplném vyřazení, a to zejména vzhledem k nízkému počtu provozuschopných kusů. Nakonec ale – především z politických a prestižních důvodů – bylo rozhodnuto ponechat je ve výzbroji. Tyto stroje ze sovětské výroby navíc procházejí modernizací na variantu Tu-160M1 a následně na pokročilejší verzi Tu-160M2.

Zásadním krokem však bylo obnovení výroby letounů Tu-160, konkrétně v modernizované variantě Tu-160M2. Jde o program mimořádně nákladný a do jisté míry kontroverzní. Většina komponentů – včetně motorů – je zcela nová, z původního Tu-160 zůstává prakticky jen drak letounu. Tento fakt pochopitelně vedl k výraznému nárůstu nákladů, které se staly terčem kritiky. Navzdory tomu se ruské vedení rozhodlo objednat 50 kusů těchto modernizovaných strojů. I Tu-160M2 je do jisté míry zastaralý – zejména ve srovnání s nejnovějšími americkými a čínskými strategickými bombardéry, především s americkým B-21 Raider. Přesto jde o mimořádně výkonný stroj s dlouhým doletem a vysokou nosností. A především – je to nejmodernější bombardér, který má Rusko aktuálně k dispozici.

Nejdůležitější je však fakt, že se Rusku podařilo výrobu Tu-160M2 znovu rozběhnout. Tento proces se ale potýká s vážnými problémy, zejména kvůli západním sankcím uvaleným po vypuknutí války na Ukrajině. Dosud byly vyrobeny pouze tři kusy a ani ty pravděpodobně nejsou plně vybavené. Rusko se proto snaží intenzivně nahrazovat nedostupné zahraniční komponenty vlastními. V současnosti údajně výroba Tu-160M2 stojí, nicméně výrobní linka i technická kapacita již byly vybudovány. Z toho vyplývá, že Rusko si nyní – alespoň teoreticky – může vyrobit tolik Tu-160, kolik bude chtít. Samozřejmě v rámci svých technických a finančních možností.

Z uvedeného důvodu také Rusko nijak nespěchá s vývojem zcela nového strategického bombardéru PAK-DA, který je často zmiňován v souvislosti s operací „Pavučina“. PAK-DA by nepochybně představoval kvalitativní skok oproti koncepčně zastaralému Tu-160 i jeho modernizované variantě Tu-160M2. Přesto se vývoj programu PAK-DA táhne, protože dostal nižší prioritu – přednost dostala právě obnova výroby Tu-160M2. Dokončení vývoje PAK-DA by jistě trvalo mnoho let, pravděpodobně více než deset – podobně jako tomu bylo u amerického B-21.

Rusko ale evidentně tak dlouho čekat nechce a sází na jistotu – tedy na Tu-160M2. Samotná výroba těchto strojů bude pro Rusko bezesporu mimořádně náročná – organizačně, technicky i finančně. Dá se však očekávat, že Moskva bude tomuto programu nyní věnovat vyšší pozornost. Patrně dojde k dalším odkladům a bombardéry Tu-160M2 budou zařazovány do služby pomaleji a v menším počtu. To ale ruské ozbrojené síly znají a umí s tím pracovat – akvizice se jednoduše rozloží do delšího časového období, což je u projektů tohoto typu běžné. Do té doby mohou v provozu zůstat zbývající stroje Tu-95MS a Tu-22M3.

Operace „Pavučina“ byla pro Ukrajinu úspěchem a pro Rusko především těžkou ranou prestiži. Finanční ztráty jsou rovněž značné. Přesto však Rusko a jeho strategické letectvo – i díky typu Tu-160M2 – zůstávají i nadále vážným bezpečnostním rizikem pro Evropu.

Zdroj: militarnyi.com