Bylo mi potěšením, setkat se s ženou vojáka, který absolvoval několik misí. Jelikož muže má stále pryč, vychovává sama děti, chodí do zaměstnání, pomáhá jako dobrovolnice v různých charitách a stále je veselá a plná života. Budeme jí říkat paní M. Svým životním příběhem, o který se se mnou podělila, mě inspirovala ke změně pohledu na život.

Nevím, jestli to dělají všichni lidé na světě, nebo je to výsada Čechů, ale zdá se mi, že VŠICHNI si pořád jen stěžují. Naříkají, že musí brzy ráno vstávat do práce, která je nebaví a je špatně placená. Stýskají si, že musí neustále vařit a uklízet. Vadí jim byt či dům, ve kterém žijí...

I paní M. říká, že si na všechno stěžovala. I přes to, že měla krásnou, zdravou rodinu, přátele, se kterými i s rodinou trávila čas, zaměstnání, jež ji většinou bavilo a nemalou měrou přispívalo do rodinného rozpočtu.

Psali jsme:Po jedné stopě se lvem na rukávu

Paní M. a celá její rodina se obzvlášť přátelila s další vojenskou rodinou, hlavně maminkou této rodiny, nazvěme ji paní L. Pravidelně se vídali, v létě grilovali, v zimě lyžovali, jezdili na dovolené... Paní M. ale stále nebyla spokojená a jako všichni si stěžovala, na co jen mohla.

Jednoho dne se ale paní M. dozvěděla, že paní L. diagnostikovali velmi závažnou neléčitelnou chorobu. Paní M. to samozřejmě velmi mrzelo, litovala paní L. a stěžovala si ještě víc - na nespravedlnost života, nedostatečný lékařský pokrok - ovšem jen do chvíle, kdy si uvědomila, že paní L. paradoxně vůbec není lítostivá, ani si nestěžuje.

Foto: Byla plná optimismu a šířila štěstí dál...

Tato žena, které bez varování ze dne na den sdělili, že jí zbývá jen pár měsíců života, byla najednou ještě usměvavější než dřív, stále ke všem milá a laskavá. I když měla manžela na zahraniční misi, chodila do dvou zaměstnání, aby splatili hypotéku na dům, vychovávala trojčata a nyní věděla, že brzy zemře... Byla plná optimismu a šířila štěstí dál.

Psali jsme:Další smutný den pro AČR: po útoku na vozidlo naší jednotky v Afghánistánu padl český voják a další dva byli zraněni

Paní M. mi řekla, že se velmi styděla za svůj postoj k životu, protože si uvědomila, že paní L. nikdy neslyšela na nic si stěžovat, ani před nemocí ani po ní, a začala přemýšlet, co může změnit. Díky své přítelkyni paní M. došlo, že každý den stojí za to. Ať je mlha a zataženo, ať prší nebo je náledí, ať vás naštve kolega či šéf v práci... Paní M. změnila svůj život a kdykoli má chuť na něco si postěžovat, vzpomene si prý na paní L., jak byla ve své nelehké životní situaci plná optimismu, lásky, štěstí a naděje.

Tento článek snad některé z vás také inspiruje, tak jako mě, ke změně životních postojů, a naučí nás víc si vážit i běžných věcí. Stojí za to ocenit to, že ráno můžeme otevřít oči a vidíme, i když je třeba nehorázně brzký čas na vstávání. Stojí za to chválit každý den, kdy se máme kam vrátit domů, i když je náš byt třeba moc malý a není vybavený tak, jak bychom si přáli. Važme si každého nádechu a úderu srdce, našeho i našich blízkých a neplýtvejme čas na stížnosti a chmury.

Zkusme každé ráno přijít alespoň na jednu věc, která stojí za úsměv, a na tu mysleme pak během dne, když se budeme cítit špatně. A prosím, usmívejme se na sebe... i malý úsměv zlepší náladu nejen vám, ale i ostatním, cizím lidem, na které se usmějete.