Americko-izraelské útoky proti Íránu, které již přerostly v regulérní válku, mají už dnes hluboký dopad na celosvětové dění. Netýká se to přitom jen přilehlých oblastí Perského zálivu a Blízkého východu, byť zde se to samozřejmě projevuje nejsilněji. Stejně tak se to bytostně dotýká i Evropy. Zde si nejčastěji spojujeme tuto válku s rostoucími cenami ropy a zemního plynu. Válka mezi USA, respektive Izraelem na straně jedné a Íránem na straně druhé je ale v Evropě dávána do souvislosti i s Ruskem, které po dlouhá léta patří k největším spojencům teheránského režimu. Některé komentáře upozorňují, že Rusko v Íránu ztrácí dalšího svého spojence, a to po Venezuele, kde na začátku tohoto roku došlo k pádu dlouholetého režimu N. Madura. To by pro Evropu mělo značný význam, protože takto oslabené Rusko by přinejmenším částečně ztratilo své útočné schopnosti, což by se jistě projevilo v ukrajinském konfliktu. Je tomu ale skutečně tak? Ztratilo Rusko v Íránu svého strategického geopolitického spojence?

Foto: Venezuelští vojáci na cvičení | Adobe Stock

Psali jsme:Tanky Leopard 2A4 – důležitější, než se může zdát

Venezuela - zatím jen s malými změnami

Na tuto otázku nám do jisté míry může odpovědět právě příklad Venezuely.

Také Venezuela byla po dlouhá léta významným spojencem Ruska. Šlo přitom o vzájemně výhodné spojenectví, kdy obě země spojovaly jak ekonomické zájmy v podobě těžby ropy, tak i silný odpor vůči politice USA. Nemalou roli ve vzájemných vztazích mezi Ruskem a Venezuelou hrála i vojenská spolupráce, především rozsáhlé dodávky ruských zbraní pro venezuelskou armádu, která byla jedním z největších zákazníků ruského zbrojního průmyslu.

Je možná příznačné, že tato orientace na Rusko přetrvala i po smrti H. Cháveze v roce 2013 a pokračovala i za jeho nástupce N. Madura. N. Maduro se ani nijak zvlášť nesnažil přeorientovat Venezuelu na nějaký jiný stát, například Čínu. I s Čínou, potažmo také s Íránem, Madurova Venezuela spolupracovala, dominantním politickým a ekonomickým partnerem Venezuely ale i nadále zůstávalo Rusko.

Po událostech z 3. 1. 2026, kdy došlo k americké operaci Absolute Resolve, únosu N. Madura a jeho ženy do USA, se mnoha pozorovatelům zdálo, že dojde k pádu chávezovského režimu. Tomu napovídal i faktický ekonomický kolaps venezuelského státu a s ním spojený exodus značné části venezuelského obyvatelstva. K ničemu takovému ale nedošlo, přestože N. Maduro je stále ve Spojených státech ve vězení a místo něj se vlády ve Venezuele ujala prezidentka D. Rodríguezová. Také D. Rodríguezová je totiž silně spjatá s chávezovským režimem – byla viceprezidentkou N. Madura a stejně tak byla významnou členkou chávezovské socialistické strany PSUV.

Psali jsme:Český obranný průmysl roste a dostává se opět mezi světové zbrojní velmoci

Psali jsme:Logistické jednotky Armády ČR mají nové cisterny na pohonné hmoty

Psali jsme:Česko může získat ARV-3 Buffalo za stejných podmínek jako Německo – jsou klíčem k bojové připravenosti těžké brigády

Je faktem, že D. Rodríguezová učinila určité politické ústupky. Došlo například k propuštění politických vězňů ve Venezuele. Není zde ale žádná skutečná záruka, že v zemi proběhnou demokratické volby, a především že vláda bude jejich výsledky respektovat.

Částečně se mění i ekonomická politika vlády. Je zřejmé, že ta bude oproti vládě N. Madura mnohem liberálnější. Venezuela se také chce otevřít zahraničním investicím. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by například měla být privatizována státní ropná společnost PDVSA, která kontroluje většinu těžby venezuelské ropy, přestože i to patřilo k požadavkům D. Trumpa.

Ke změnám dochází též v mezinárodní politice. D. Rodríguezová je mnohem vstřícnější k USA – rozhodně k nim není tak kritická jako N. Maduro či H. Chávez. To ale ještě neznamená, že hodlá USA a především samotného D. Trumpa poslouchat na slovo. Naopak ve svých prohlášeních z poslední doby se D. Rodríguezová od USA částečně distancuje.

Důležité je, že si D. Rodríguezová pro tuto politiku získala značnou veřejnou podporu. A to nejen mezi stoupenci Chávezovy strany, potažmo mezi chudšími vrstvami venezuelského obyvatelstva, které byly její hlavní oporou, ale i mezi střední třídou, která je zbídačelá a dnes chce mít především klid. Navíc si nepřeje nějaký výprodej národního bohatství.

A možná ještě důležitější je to, že D. Rodríguezová si pro tuto politiku získala podporu hlavních mocenských orgánů. Jde zejména o armádu, jejíž moc za vlády H. Cháveze a N. Madura nebývale vzrostla, a stejně tak o policii, jejichž představitelům jde primárně o zachování jejich politické moci. Armáda přitom během americké operace prakticky vůbec nebyla oslabena a přišla jen o několik protiletadlových systémů. Stejně tak si svou moc zachovala i policie či Národní garda, která se v minulých letech zásadně podílela na potlačování demonstrací demokratické opozice. Navíc i nadále fungují ozbrojené složky vzniklé za H. Cháveze – chávezovská milice Colectivo či Národní bolívarská milice, čítající statisíce lidí.

Významné je i to, že zejména armáda si v posledních desetiletích vytvořila úzké vztahy s Ruskem, odkud pochází většina její výzbroje. I proto je pravděpodobné, že vztahy Venezuely s Ruskem budou i nadále pokračovat. Jen nebudou tak rozsáhlé a především nebudou mít tak provokativní podobu.

Nový režim D. Rodríguezové je tak liberálnější, v podobě D. Rodríguezové navíc získal líbivější tvář, ale na podstatě režimu se toho zatím příliš nezměnilo.

Írán – podobný scénář?

A podobné to může být i v případě Íránu, kde se již nyní rýsuje prakticky stejný scénář, byť za pochopitelných odlišností daných především jiným kulturním prostředím.

Také současný režim v Íránu po leteckých útocích USA a Izraele utrpěl značné ztráty. Především došlo k naplnění hlavního cíle těchto útoků, tj. oslabení schopnosti Íránu získat jadernou zbraň; velká část útoků směřovala právě proti íránským jaderným výrobním kapacitám.

Došlo též k výraznému oslabení íránské armády, která při leteckých útocích přišla o řadu zbraňových systémů, a to zejména těch nejcennějších, jako jsou protiletadlové systémy dalekého dosahu, které při svém úkolu, tj. ochraně strategických objektů Íránu, až neuvěřitelně zklamaly. Rozsáhlé ztráty zaznamenalo i vojenské letectvo či válečné námořnictvo, které ztratilo řadu lodí. Na druhou stranu je třeba říci, že íránská armáda disponuje obrovským množstvím nejrůznějších zbraňových systémů. Zatím tak byla zničena jen menší část jejího arzenálu.

Při útocích bylo rovněž zabito velké množství Íránců, a to jak příslušníků armády, tak i běžných civilistů. Pro Írán, který má již cca 90 milionů obyvatel, to ale není nijak významná ztráta. Stejně tak pro íránské ozbrojené složky, které čítají dohromady téměř 1 milion lidí, nemá ztráta několika set bojovníků větší význam. Na druhou stranu tyto ztráty na životech jen zesilují v íránské společnosti již beztak silný odpor vůči USA a Izraeli a navíc vedou běžné Íránce zpět k podpoře režimu.

Nálety USA a Izraele také nijak neohrožují podstatu teokratického režimu Íránu. A nemění na tom nic ani smrt ajatolláha A. Chameneího. Samozřejmě, pro režim je ztráta této charismatické, dlouhá léta vládnoucí osobnosti velkou ranou a stejně tak je to emotivní ztráta i pro širší vrstvy íránského obyvatelstva. Na systému jako takovém to ale nic nemění. Jen na místo A. Chameneího přijde někdo jiný – jeho syn M. Chameneí, který se beztak již řadu let podílel na politice svého otce. M. Chameneí možná povede trochu jinou politiku, nicméně ta se od politiky A. Chameneího příliš lišit nebude a ostatně se ani příliš měnit nemůže.

Přes všechny tyto ztráty tak Írán i nadále zůstane silným státem, de facto regionální mocností. Írán bude bezesporu slabší – politicky, ekonomicky a v neposlední řadě také vojensky. I díky rozsáhlým zásobám ropy a zemního plynu ale Írán dokáže svou ekonomickou sílu opět obnovit. A stejně tak Írán dokáže znovu vybudovat i svou armádu. Írán si totiž v posledních desetiletích vybudoval silný zbrojní průmysl. Ten přitom při současných náletech prakticky nebyl poškozen. Lze navíc předpokládat, že právě současné útoky ze strany USA a Izraele přivedou Írán k ještě intenzivnějšímu zbrojení.

Jediné, co by mohlo situaci v Íránu skutečně změnit, by byl nějaký rozsáhlý válečný konflikt včetně nasazení pozemních sil, při kterém by byla dobyta celá země. Lze ale pochybovat o tom, že se USA po svých negativních zkušenostech z Iráku či Afghánistánu do takového konfliktu pustí. Režim v Íránu přitom rozhodně nezmění nějaké posilování etnických menšin, které usilují o odtržení svého území od Íránu – jedná se zejména o Kurdy, které začaly USA rozsáhle podporovat. Pro početnou, dobře vyzbrojenou pozemní armádu Íránu, jejíž technika při úderech prakticky vůbec nebyla poškozena, ani sebelépe vyzbrojení Kurdové nebudou vážnějším protivníkem.

Stejně tak lze předpokládat, že si Írán zachová i svou dosavadní zahraniční politiku. A to i ve vztahu k Rusku. Je dokonce pravděpodobné, že tato spolupráce – politická, ekonomická, ale i vojenská – ještě více zintenzivní. A to právě vzhledem k současnému oslabení Íránu v důsledku leteckých úderů USA a Izraele. Oslabený Írán se k Rusku ještě víc přimkne, protože bude potřebovat jeho pomoc. Ze strany Ruska přitom nepůjde o pomoc nezištnou, a proto Rusko k této pomoci, například v podobě dodávek technologií, byť nejaderných, či dodávek zbraní, jistě rádo přistoupí.

Rusko tak v Íránu rozhodně neztratilo spojence. Naopak, oba státy budou nejspíš ještě více spolupracovat. Lze navíc předpokládat, že se z velké části bude jednat právě o spolupráci vojenskou, kdy i Írán má co nabídnout – například své bezpilotní systémy či dělostřeleckou munici. Nynější údery USA a Izraele proti Íránu tak ofenzivní schopnosti Ruska paradoxně spíše posílí.

Zdroj: Autorský text Davida Khola