V červnu tohoto roku získalo Vojenské muzeum Králíky (VMK) z pardubické Synthesie dva druhoválečné pevnostní objekty tzv. Einmannbunker-y. Jde o stavby, které se na našem území objevily v obrovských počtech v průběhu 2. světové války všude tam, kde měla Třetí říše umístěny své důležité zbrojní závody.

Foto: Einmannbunkery byly  všude tam, kde měla Třetí říše umístěny své důležité zbrojní závody

Hlavním úkolem osádky těchto objektů bylo pozorování účinků bombardování a míst dopadů nevybuchlých pum. Sloužily jako úkryty příslušníkům protiletecké ochrany, protipožární služby a těm pracovníkům továren, kteří při ohlášení náletu nesměli opustit svoje pracoviště a odejít do protileteckého krytu.

Psali jsme:4 tváře země tisíce jezer aneb Finsko v Pokračovací válce

Ve VMK postupně vzniká expozice těchto specifických pevnostních staveb. Cílem dlouhodobého projektu je shromáždit, instalovat, veřejnosti zpřístupnit a informačně zpracovat základní řadu těchto pevnostních objektů, které v průběhu spojeneckých náletů zachraňovaly lidské životy. Jejich likvidace probíhá už od konce války, a přestože jich existovaly stovky i na našem území, mizí z něj velmi rychle, když ustupují velkým stavbám, překáží různým lidským aktivitám, ztrácí se často pod nánosy sutě a odpadků.

Foto: Einmannbunker - HUMEROHR se na korbě TATRY 815 vydává na 111 km dlouhou cestu z Kuřimi do Králík

Přesun dvou exemplářů Einmannbunker-ů do Králík vzbudil značnou pozornost a následně VMK získalo řadu typů na další objekty, ztracené někde v krajině, nebo zavazející v terénu. Ozvaly se i firmy, na jejichž pozemcích se Einmannbunker-y nachází, a nabídly je do expozic muzea. Postupně, tak jak technické a organizační podmínky dovolí, poputují do Králík další zajímavé exempláře. Jeden z nich dorazil ve čtvrtek 16. října 2014 z Kuřimi. Je to Einmannbunker s příběhem...

Foto: Einmannbunker - HUMEROHR na skládce v areálu slévarny Kuřim

Psali jsme:Turecká invaze na Kypr a Varoša – postapokalyptické město duchů

Když před lety člen KHV Brno František Petermann objevil v areálu Slévárny Kuřim a. s. nezvykle velký exemplář Einmannbunker-u, netušil, na jaký příběh narazil. Bunkr, odsunutý ze své původní pozice kde zavazel a shrnutý do prostoru skládky nepotřebného stavebního materiálu a suti, díky práci kuřimských nadšenců Ing. Václava Tomana a Jana Badina postupně vydal svá svědectví... Jeho osudy i technické parametry byly zadokumentovány a několik let se hledaly možnosti jeho záchrany, coby hmatatelného svědka pohnuté doby...

Tady je jeho příběh:

Dne 25. srpna 1944 na Moravu zamířilo celkem 314 bombardovacích letounů B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator s doprovodem 110 stíhaček P-51 Mustang a P-38 Lightning. Cílem jejich mise byly průmyslové podniky v Brně a Kuřimi a vojenská letiště v Prostějově a Brně-Slatině. Německá protivzdušná obrana nedokázala správně vyhodnotit cíle náletu – z počátku se spekulovalo o útoku na Vídeň, později byly cíle odhadovány dál na sever – a tak teprve v 10:58 byl vydán rozkaz k okamžitému vyhlášení leteckého poplachu pro Brno. Evakuace brněnských podniků tak započala jen pár minut před příletem první vlny bombardérů. Nás však zajímá Kuřim, ležící severozápadním směrem od Brna. Tam byl letecký poplach vyhlášen v 11:03 a zaměstnanci Klöckner Flugmotorenbau a Waffenwerke Brünn, Werk V Gurein se běželi schovat do okolních lesů, v nichž byly umístěny protiletecké kryty.

Foto: Einmannbunker - HUMEROHR - pohled do vnitřku stavby

Ke Kuřimi se blížilo 84 bombardérů B-24 Liberator, nesoucí 199 tun trhavých pum s hmotností 250 a 500 kg. Nálet celkem čtyř vln bombardérů trval přes 20 minut a na průmyslové závody a do jejich okolí dopadlo více než 400 pum. Osádky bombardérů netušily, že někde tam dole jejich útok přežije pan Valach ukrytý v Einmannbunkeru poblíž kotelny a po letech vydá svoje svědectví:

...Ve čtvrtek 25. srpna 1944 dopoledne se po dílně rozlétla zpráva, že „kukačka kuká". To byl signál poplachu ve Vídni. Většina zaměstnanců se těšila, že si odpočinou zase v lese, kam se za poplachu vždy utíkalo. Když totiž „kukala kukačka", hrozilo Vídni nebezpečí náletu a z Vídně do Brna i do Kuřimi už to byl pro letadla malý kousek cesty. Po půl jedenácté se skutečně rozhoukaly sirény – letecké nebezpečí – složky na svá stanoviště. Ten den jsem měl službu jako spojka (Melder) u bunkru č. 15 naproti kotelně. Vzal jsem si s sebou helmu a modrou pásku na rukáv s označením M a spěchal na stanoviště.

Foto: Einmannbunker - HUMEROHR - příprava vyproštění

Byl krásný srpnový den, na obloze nebylo ani mráčku. Vyhřívali jsme se na sluníčku. Naše posádka měla 6 mužů a 3 byli s námi z kotelny, celkem nás tedy bylo 9. Najednou jsme zpozorovali letadla nad Brnem. Byla jako bílé vlaštovky. Žertovali jsme a počítali, kolik jich je. Vtom jsme zaslechli detonaci – Brno bylo bombardováno. Zbledli jsme, když se rozhoukaly sirény podruhé. Veškeré osazenstvo se vyřítilo z továrny ven a utíkalo směrem k České do lesa. A již bylo vidět letadla, která letěla od Lipůvky západním směrem – přímo na Zbrojovku.

Všichni jsme se rychle ukryli v bunkru. Přidali se k nám ještě dva dělníci z kotelny, třetí zůstal tam. V bunkru nás bylo celkem osm. Sotva jsme uzavřeli dvířka, začalo dunění – poznali jsme, že je zle. Všichni jsme měli na hlavách helmy, seděli jsme jeden vedle druhého na zemi a očekávali to nejhorší – zásah bombou. V takovém případě by nás nezachránil ani náš nový bunkr. Rány a hukot leteckých motorů se stále blížily a zesilovaly.

Foto: Einmannbunker - HUMEROHR - nakládání začíná

Přeletěla jedna vlna letadel, následovala druhá, třetí a dunění nemělo konce. Zde musím potvrdit, co jsme často při vyprávění o náletech a jejich hrůzách slýchali. Jeden muž z Brna, asi třicetiletý, se začal hlasitě modlit, plakal, volal maminku a naříkal. Ve chvíli největšího bombardování nám chtěl utéci z bunkru ven. Těžko se dá vše vylíčit a těžko uvěří ten, kdo podobnou hrůzu nezažil. Najednou zaduněla hrozná rána zcela blízko nás. Setmělo se, náš bunkr se zachvěl a povyskočil. V té chvíli jsme už mysleli, že je všemu konec. Ohromný jeřáb na skládání uhlí dostal přímý zásah a skácel se asi 4 metry od našeho úkrytu. Dunění a hukot motorů poněkud umlkl. Brněnský zaměstnanec už se nenechal zdržet a s dalšími dvěma muži naší osádky utekli. Sotva jsme se podívali ven, museli jsme se opět vrátit do bunkru, neboť se blížila další skupina letadel. Tentokrát jsme si vzali krumpáč, abychom mohli snadněji otevřít dvířka. Náš úkryt byl celý zavalený hlínou a kusy betonu a uhlí.

Foto: Střecha už je na korbě a válec bunkru bude za okamžik také

Další vlny letadel začaly bombardovat. Netrvalo to však tak dlouho. Sotva umlklo dunění a hukot motorů, otevřeli jsme pomocí krumpáče dvířka a utíkali z továrny pryč směrem k Drásovu. Kolem nás byly samé rozvaliny, budovy hořely, občas zazněl výbuch kyslíkových bomb – strašná podívaná...

Název objektu Einmannbunker je poněkud zavádějící, neboť pod stejným označením se budovaly stavby pro 1–7 osob. A právě největší typ, vyrobený zřejmě firmou Humerohr je objektem z uvedeného příběhu. Akciová společnost Slévárna Kuřim objekt věnovala Vojenskému muzeu Králíky. Absolvoval svoji poslední cestu a stane se součástí expozic muzea.

Vzpomínky pana Valacha zveřejnily ŠTĚPÁNOVinky v prosinci 2007 a březnu 2008

Foto: J. Badin, M. Bartoš, J. Marek, F. Petermann, O. Toman, V. Toman