V nedávném článku „Ozbrojené síly KLDR působí trochu jako muzeum – dodnes provozují čínskou verzi MiGu-19“ se jak autor, tak i někteří čtenáři podivovali, že tento archaický letoun zde stále létá. V diskusi to pak někteří hodnotili jako výraz zaostalosti Severní Koreje. Ve skutečnosti tento fakt, že Severní Korea provozuje i tak zastaralé letouny, má svou logiku, a lze jej naopak hodnotit jako výraz až překvapivé pragmatičnosti severokorejského režimu. 

Foto: Čínská verze sovětského letounu MiG-19 - Šenjang J-6 -  na Zhuhai Airshow v roce 2010 |  Alert5 / CC BY-SA 4.0

Letectvo Severní Koreje

Vojenské letectvo Severní Koreje se zrodilo v r. 1945, již se samotným etablováním tohoto státu. Vždy bylo významnou součástí ozbrojených sil Severní Koreje, severokorejské vedení na něj kladlo vysoký důraz, a na jeho rozvoj vyčleňovalo obrovské sumy. Zástupci letectva také vždy byli členy nejvyšších politických orgánů této země. Proto se rozhodně nedá říci, že by bylo letectvo nějak úmyslně zanedbáváno.

Psali jsme:Nejničivější zbraň v historii lidstva - téměř 60 megatunová termonukleární puma

Severokorejské vojenské letectvo musíme hodnotit v celkovém kontextu ozbrojených sil Severní Koreje. Právě na budování ozbrojených sil Severní Korea vždy kladla značný důraz, dokonce by se dalo říci, že hlavní důraz, což se obráželo i ve známém hesle Kim-ir-sena „vše pro armádu“. Proto Severní Korea již od začátku budovala mohutné ozbrojené síly, a na jejich budování vydávala obrovské částky. Díky tomu má Severní Korea jednu z nejpočetnějších armád světa, svými cca 1,2 milionu vojáků v činné službě se téměř vyrovná ozbrojeným silám miliardové Indie. Pro vyzbrojování armády byl také vybudován rozsáhlý zbrojní průmysl. Severní Korea tak představuje nezmilitarizovanější stát současnosti. Adekvátně těmto obrovským ozbrojeným silám bylo budováno i vojenské letectvo, patřící početně k nejsilnějším vojenským letectvům v Asii.

Počátky severokorejského vojenského letectva byly poměrně skromné. Vzhledem k celkové orientaci země na Sovětský svaz se severokorejské letectvo orientovalo na sovětskou doktrínu, ale i na sovětskou leteckou techniku. Prvními letouny severokorejského vojenského letectva se tak staly letouny La-11 a Jak-9, doplněné o bitevní letouny Il-10. A s těmito letouny severokorejské letectvo vstoupilo do války mezi Severní a Jižní Koreou, potažmo i USA ( 1950-53).

Právě tato válka, jejíž odkaz v severokorejské společnosti stále silně rezonuje (a která ostatně dosud nebyla oficiálně ukončena), dál zásadně přispěla k rozvoji ozbrojených sil. Zkušenosti z této války totiž do značné míry daly vedení státu oprávnění budovat tak rozsáhlé ozbrojené síly, a učinit z nich prioritu státní politiky, a to na úkor jiných oblastí včetně životní úrovně obyvatel. A díky tomu mohly být na rozvoj ozbrojených sil, a tedy i vojenského letectva, vyčleněny tak obrovské prostředky.

Rozvoj severokorejského vojenského letectva byl umocněn i celkovou atmosférou studené války. Nešlo přitom jen o napětí mezi tehdejším Sovětským svazem a USA. Stejně tak šlo o rivalitu mezi Sovětským svazem a Čínou. Tyto dva státy, v obou případech komunistické režimy, si totiž vzájemně konkurovaly, a bojovaly proto o přízeň různých států třetího světa. A jedním ze států, kde se zájmy těchto dvou komunistických velmocí střetávaly, byla právě Severní Korea. Oba státy se přitom snažily získat přízeň severokorejského vedení jak hospodářskou pomocí, tak i vojenskými dodávkami vojenské techniky. Sovětský svaz a Čína se předstihovaly, jak co se týče jednotlivých typů techniky, tak i co se týče ekonomické výhodnosti těchto dodávek. Mnohé z těchto dodávek byly realizovány de facto zdarma, a i proto mohlo severokorejské vojenské letectvo dosáhnout tak impozantních početních stavů. Pro severokorejské letectvo bylo výhodné i to, že obě mocnosti dodávaly techniku, která si byla technicky příbuzná, protože mnohé z čínských typů byly kopiemi sovětských letadel. Na dodávky letounů MiG-17 tak navázaly dodávky jeho čínských kopií, J-5; na dodávky letounů MiG-19 navázaly dodávky letounů J-6, které také byly jeho přímou kopii. Později severokorejské letectvo posílily dodávky letounů MiG-21, ale i jejich čínských kopií, letounů J-7.

Psali jsme:4 tváře země tisíce jezer aneb Finsko v Pokračovací válce

Za vrchol rozvoje severokorejského letectva lze považovat osmdesátá léta minulého století. Tehdy byly realizovány dodávky především ze Sovětského svazu. Sověti dodali letouny Su-25, jejichž dodávky znepokojily jak Jižní Koreu, tak i USA. Na tyto letouny navázaly dodávky v té době nejmodernějších letounů MiG-29. Jako zajímavost lze uvést, že původně se plánovalo, že Severní Korea se bude podílet na konstrukci těchto letounů, které se tak měly stát páteřním letounem severokorejského letectva. Nešlo ovšem o licenční výrobu, ale pouze kompletaci z dovezených dílů. Nakonec ale z tohoto programu téměř nic nebylo, a kromě MiGů-29 dodaných přímo ze Sovětského svazu domácí průmysl dodal pouze 3 MiGy-29.

Ukončení studené války, a především pád bývalého Sovětského svazu ovšem další rozvoj severokorejského letectva přerušil. Severní Korea ztratila hlavní dodavatele své techniky, protože jak Rusko coby následnický stát Sovětského svazu, tak i Čína již nehodlaly dodávat svou techniku za tak výhodných finančních podmínek, a za dodávky požadovaly tvrdou měnu. A nejen to, jak Rusko, tak i Čína zastavily svou ekonomickou pomoc, kterou do té doby severokorejskému režimu poskytovaly. V důsledku toho se Severní Korea ekonomicky zhroutila, z čehož se ostatně nevymanila dodnes, a režim se soustředil na své primární přežití. Někdejší plány na rozvoj severokorejského letectva tak vzaly za své.

Přesto Severní Koreji zůstalo impozantní letectvo, čítající až 600 ks. Jeho nejvýkonnějším typem je letoun MiG-29, kterých ale reálně slouží pouze kolem 20 ks (různé zdroje udávají různé počty, a proto autor i u dalších letounů uvádí ty, které jsou nejpravděpodobnější). Za relativně moderní lze považovat i letouny Su-25 (34 ks). Určitou hodnotu mají i letouny MiG-23 (cca 50 ks), ale i někdy opomíjené letouny A-5 Qantan (cca 50 ks). Dále slouží i letouny MiG-21 a jejich kopie F-7 v počtu možná až 140 ks.

Foto: Severokorejský MiG-29 | Wikimedia Commons / Public domain

Co je pozoruhodné, Severní Korea provozuje i letouny, které jsou z dnešního pohledu považovány za vysloveně zastaralé. Dosud slouží letouny Il-28 (60, možná až 80 ks), dodané již v padesátých letech, pro bombardovací účely slouží i letouny Su-7 (20 ks). Ze stíhacích typů slouží zmíněné letouny F-6, kopie MiGu-19 (nejméně 100 ks). V Severní Koreji ale slouží ještě starší letouny, čínské F-5, kopie MiGu-17 (cca 100 ks), a podle některých zdrojů zde dokonce slouží stařičké letouny MiG-15.

Někoho možná zarazí, že v severokorejském letectvu slouží i tak archaické letouny, jako jsou MiG-17 a MiG-15. Ale zde lze uvést, že letouny F-5, kopie MiG-17 dosud slouží i např. v  Zambii a Súdánu. Autor v jednom súdánském webu narazil na pozoruhodnou diskusi, která se týkala právě letounů F-5. Jeden z řečníků pronesl lakonický výrok - „Na zabíjení bojovníků s kalašnikovem bez protiletadlové obrany nepotřebuješ moderní letouny, těch je na ně škoda, na to ti stačí starý dobrý MiG-17.“ To také o něčem vypovídá. Problémem ale je, že Severní Korea nečelí zaostalým bojovníkům, ale vyspělému letectvu Jižní Koreje. Na druhou stranu lze uvést, že se objevily úvahy, že severokorejské letectvo může tyto letouny přestavět na bezpilotní letouny, případně je použít coby letouny kamikaze.

Když dnes zhodnotíme stávající severokorejské letectvo, jeví se nám jako naprosto zastaralé. Za moderní lze s přimhouřením oka považovat jen letouny MiG-29 a SU-25 – a i zde jde o staré verze těchto letounů. K nim lze přičíst i letouny A-5 Qantan a část letounů MiG-23. Celkem může jít o max. 150 letounů. Zbytek je zastaralý, nevyhovující pro moderní boj. K tomu připočtěme i fakt, že jen část těchto letounů bude bojeschopných.

Jde o zarážející stav, a to zvláště v  kontextu celkového rozvoje severokorejské armády, který v Severní Koreji probíhá již od začátku tisíciletí, po částečné konsolidaci ekonomiky. Např. pozemní vojsko do své výzbroje zařadilo celou řadu moderních systémů, tanků a samohybných děl atd. Stejně tak modernizací prochází i námořnictvo, které do své výzbroje zařadilo i několik větších válečných lodí, především korvet a ponorek, opět domácí výroby. Zato letectvo nedostalo téměř nic. Severní Korea v posledních 30 letech nezakoupila jediný moderní letoun!

Je to na první pohled překvapivé. Je přitom zjevné, že Severní Korea tak nečiní z nějakého pacifismu. Pro Severní Koreu by navíc nebyl problém zakoupit třebas jen menší počet moderních letounů z Ruska nebo Číny. Ve skutečnosti ale tento stav strnulosti severokorejského letectva má svou logiku, a jeho příčinu můžeme hledat ve zkušenostech druhé světové války, resp. zkušenosti nacistického Německa.

Německo a jeho letectvo v době druhé světové války

Předně lze připomenout, že mohutné vojenské letectvo bylo pro někdejší nacistické Německo symptomatické. Německo při svém znovuvyzbrojování totiž vsadilo právě na letectvo a obrněnou techniku. A tato sázka na letectvo se Německu vyplatila, protože díky vojenskému letectvu Německo dosáhlo celé řady výrazných úspěchů.

Již zhruba od poloviny války ale bylo zřejmé, že se německé letectvo nedokáže vyrovnat se svými úkoly, a především nedokáže čelit vojenským letectvům svých hlavních protivníků, tedy Sovětského svazu, USA a Velké Británie. Nebylo to přitom dáno tím, že by německé letouny byly nějak výrazně horší než letouny protivníka – průběžně vylepšované letouny Me-109 či Fw-190 byly se svými protějšky, letouny Spitfire či P-51 Mustang srovnatelné (jde jen o přibližné srovnání, srovnání těchto typů není předmětem této práce). Problémem bylo spíš to, že německé letouny na své protivníky nestačily početně. Spojené úsilí USA, Velké Británie a Sovětského svazu totiž dokázalo vyprodukovat mnohem větší počet letounů. Proti této přesile se již německé letouny nedokázaly prosadit. A to i přesto, že zdokonalovalo své letouny, a zavádělo principiálně nové letouny, jako byl proudový typ Me-262.

Již v průběhu války se navíc ukázalo, jak je vojenské letectvo problematické, a jak je zranitelné. Vysoce zranitelná se ukázala především jeho infrastruktura. Již samotná letiště vzhledem k svým rozměrům představovaly pro útočníka snadno zjistitelný a snadno zničitelný cíl. Vojenské letouny vyžadovaly i rozsáhlé zázemí a logistiku – také ta byla přirozeně v těsné blízkosti letiště. Stejně tak vojenské letouny vyžadovaly i obrovské množství paliva. I jeho zásoby bývaly v blízkosti letiště. Zásah letiště tak vyřadil obvykle nejen samotné letiště, ale i celé technické zázemí.
 Možná ještě důležitější bylo to, že stejně tak vysoce zranitelné byly i výrobní kapacity spojené s leteckou výrobou. Letouny bylo možné vyrábět jen v rozlehlých továrnách, ty opět pro spojenecké plánovače znamenaly oblíbený cíl. Spojeneckým náletům se často podařilo třebas jediným bombardováním vyřadit celé rozsáhlé výrobní kapacity. A právě v důsledku tohoto bombardování německé letectvo nikdy nemělo tolik letounů, kolik potřebovalo.
 Právě tento fakt vedl německé vedení k různým návrhům, jak tuto situaci řešit. Objevovaly se různé, často i bizarní nápady. Jedním z nich bylo i naprosté utlumení letectva, především pak utlumení výroby letadel – a naopak soustředění pozornosti a především všech výrobních a surovinových kapacit na protiletadlovou obranu. Z dnešního pohledu to zní poněkud fantasticky, tento návrh ale měl svou racionalitu.

Někdejší nacistické Německo se totiž vyznačovalo velmi vyspělou protivzdušnou obranou státu. Německo postupně dokázalo vybudovat nesmírně početné protiletadlové dělostřelectvo, čítající tisíce protiletadlových děl velkých ráží. Šlo v té době o zřejmě nejhustší protiletadlovou obranu na světě.

Nutno také podotknout, že německá protivzdušná obrana se opírala o velmi kvalitní typy protiletadlových děl. Především šlo o známé kanony Flak 16/37/41 ráže 88 mm, které ve své době představovaly zřejmě nejlepší velkorážní protiletadlové dělo. Ty doplňoval menší počet kanonů Flak 39 ráže 105 mm.

Německo navíc výkony svých protiletadlových kanonů neustále navyšovalo, a přicházelo s novými typy. Nejvýkonnějším německým protiletadlovým kanonem se stal kanon Flak 40 ráže 128 mm. Především ten dosahoval až neuvěřitelných výkonů (výškový dosah 14,8 km, dostatečný na spojenecké bombardéry), byť za cenu vysoké hmotnosti. Německo dokonce vyvíjelo protiletadlové kanony ještě vyšší ráže 150 mm, tyto projekty ale i pro svou nesmyslnost nebyly realizovány.

Je také nutno dodat, že Německo své protiletadlové kanony čím dál lépe chránilo. V Německu byly pro protivzdušnou obranu budovány opevněné věže, tzv. Flakturne, osazené jak velkorážními děly (tím byl vyřešen problém s jejich vysokou hmotností), tak i četnými lehkými děly. Zlikvidovat tak kvalitně chráněné postavení protiletadlového dělostřelectva bylo složité, a v některých případech téměř nemožné (proto se také některé z těchto věží v Německu dosud zachovaly).

Právě tato protivzdušná obrana, opírající se o obrovské množství vynikajících kanonů, dosáhla celé řady úspěchů. Německá protiletadlová obrana běžně dokázala sestřelit i čtvrtinu, v některých případech i třetinu útočících letounů. Není proto divu, že se ve Velké Británii u bombardovacího letectva docházelo i k tomu, že obsluhy bombardovacích letounů odmítaly nastoupit!

Nutno říci, že pozemní protivzdušná armáda, resp. protiletadlové kanony nebyly bez závad. Zdaleka ne každý granát si našel svůj cíl, na sestřelení jednoho letounu tak připadalo tisíce vystřelených granátů (v různých zdrojích se počty naprosto různí). I proto musela být ona síť protivzdušné obrany tak hustá, proto muselo být tolik protiletadlových kanonů. Přesto byla tato protivzdušná obrana ve svém úkolu, tj. ničit nepřátelské letouny, především pak bombardovací, úspěšnější než Luftwafe.

Nešlo navíc jen o protiletadlové kanony. Zde lze připomenout, že v nacistickém Německu byly také vyvíjeny protiletadlové rakety, a to včetně řízených střel Wasserfall či Enzian atd. Ve vývoji protiletadlových raket se Německo ze všech válčících zemí dostalo nejdále. A to i přesto, že paradoxní hrou osudu byl vývoj protiletadlových raket utlumen, a to na přání samotného A. Hitlera. Lze se jenom dohadovat, jak by vše dopadlo, kdyby se programu vývoje protiletadlových raket dostalo patřičné pozornosti a především dostatečných finančních prostředků.

Není proto divu, že se objevily hlasy volající po utlumení činnosti letectva, a soustředění pozornosti právě na pozemní protivzdušnou obranu, na protiletadlové kanony, případně i pozemní protiletadlové rakety. Zde je třeba říci, že žádná z těchto navrhovaných koncepcí nepočítala s úplným zrušením vojenského letectva. I nadále měla Luftwafe existovat, i nadále měla disponovat stávajícími letouny (kterých měla přitom stále ještě tisíce různých typů). Ale výroba nových letounů měla být zásadně omezena, případně zcela zrušena. Německo se tak nemělo snažit o „ovládnutí nebe“, ale naopak se skrýt před nepřátelskými letadly pod příkrovem palby protiletadlových kanonů a raket. Součástí tohoto „skrytí“ pak bylo i to, že se Německo snažilo pod zemský povrch přesunout část své zbrojní výroby.

To, že k něčemu takovému nedošlo, bylo dáno celou řadou důvodů. Na první pohled nejdůležitějším faktorem byl určitý konzervativizmus jak vojenských špiček, tak i části politického vedení státu. Svou roli zde hrálo i to, že Luftwafe spadala pod Hermanna Goringa, jednoho z nejmocnějších lidí Třetí říše, který si díky svým kontaktům a vazbě na samotného A. Hitlera dokázal téměř vždy vymoci své. Díky němu naopak letectvo dostávalo obrovské zdroje, a to i na úkor jiných ozbrojených složek. Velká část představitelů vojenského letectva navíc stále doufala, že se podaří sestrojit nějakou zázračnou zbraň „wunderwafe“ – třeba letoun, který by svými charakteristikami zcela deklasoval letouny protivníka. A to i přesto, že např. letoun Me-262 (na který mnozí sázeli) v této roli zklamal.  Nemalou úlohu hrál i lobbing výrobců letecké techniky, kteří by tak přišli o své lukrativní zakázky. Přesto je z dnešního pohledu zřejmé, že tento přístup byl mylný. V jeho důsledku jak letectvo, tak i protiletadlová obrana byly pouze průměrné, a nebyly schopny odolávat protivníkům. Oproti tomu pokud by se Třetí říše soustředila jen na protivzdušnou obranu, na protiletadlové kanony a protiletadlové rakety, pak by i při zachování existence letectva mnohé vypadalo zcela jinak 
(přestože je nepravděpodobné, že by pouze tohle mohlo Třetí říši zachránit).

Byť se to na první pohled nezdá, dnešní Severní Korea je ve velmi podobné situaci jako někdejší nacistické Německo. V současnosti je severokorejské letectvo i přes svou početnost nedostatečné, a to především kvůli zastaralosti svých letounů. Nemůže se tak postavit jihokorejskému letectvu, které disponuje stovkami letounů F-16 či F-15, ale i moderními F-35, a brzy dostane i typ KF-21 domácí provenience. Na první pohled by bylo správné řešit tuto situaci akvizicí nových letounů. Chudá Severní Korea má sice omezené finanční zdroje, přesto by jí dovolovaly zakoupit určitý počet moderních nadzvukových letounů. Severní Korea by mohla zakoupit např. letouny MiG-35 (které by logicky navázaly na již zavedené MiGy-29) nebo čínské letouny JF-17, které se vyznačují nízkou cenou a přitom dobrými výkony. Případně by si v budoucnosti mohla koupit vyvíjené čínské letouny FC-31. I kdyby ale Severní Korea soustředila veškeré své finanční síly na akvizici nadzvukových letounů, mohla by si pořídit maximálně cca 100 letounů. Ani tyto letouny by se tak nedokázaly prosadit proti početní převaze jihokorejských stíhaček, které se navíc vyznačují vyšší technickou úrovní. A Severní Korea by přitom na tento účel vyplýtvala většinu svých volných finančních zdrojů.

Místo jde Severní Korea onou cestou „skryté země“, a místo budování letectva, místo realizování akvizic nadzvukových letounů své prostředky soustředila na budování protivzdušné obrany. Severní Korea tak disponuje jednou z nejhustších PVO na světě. Severokorejská PVO má k dispozici obrovský počet protiletadlových kanonů, patrně více než 10 000 jednotek. Jde přitom nejen o běžné malorážové, resp. středorážové kanony, jako jsou známé typy ZU-23 či S-60, případně o jejich severokorejské kopie, ale i o velkorážové kanony, jakými jsou staré sovětské kanony KS-19 ráže 100 mm. Jsou to sice převážně zastaralé typy, přesto i tyto protiletadlové kanony naváděné radary představují značné nebezpečí.

Mnohem větší roli samozřejmě hraje raketová PVO. Po dlouhá léta její páteří byly starší sovětské typy, především obligátně známé typy S-75 Dvina, S-125 Něva a S-200 Vega/Angara. Co je ale poměrně překvapivé, Severní Korea dokázala vyvinout i celou řadu moderních raketových protiletadlových systémů.

K rozvoji severokorejských protiletadlových systémů výrazně přispěl rozpad Sovětského svazu. Nástupnické Rusko bylo ochotno dodat svou techniku komukoliv, často prodávalo i samotné technologie. Díky tomu mohla Severní Korea vyvinout systém Pongae-5, který je zjevnou kopií ruského systému S-300 (je otázkou, zda tyto systémy vznikly okopírováním dodaných systémů S-300, když o takových dodávkách se dosud jen diskutuje, nebo se Severní Korea nějak dostala k příslušným technologiím). Obdobně tak další systém  Pongae-6 je zjevnou kopií ruského systému Buk. Severní Korea navíc na obří přehlídce v r. 2020 představila systém krátkého dosahu, který je zjevnou kopií ruského systému TOR. Co je překvapivé, na této přehlídce Severní Korea představila i další protiletadlový systém dalekého dosahu, který má být analogií ruského systému S-400.

Je diskutabilní, jaká je reálná bojová hodnota těchto systémů, nakolik jsou skutečně účinné. Lze pochybovat, že by Severní Korea dokázala vyvinout systém, který by dosahoval výkonů srovnatelných s moderním S-400. Jak u systému Pongae-5, tak i u onoho nového protiletadlového systému lze předpokládat, že budou maximálně na úrovni raných verzí systému S-300. Přesto jde o obrovskou sílu, a severokorejská PVO tak představuje nebezpečného protivníka jak pro letectvo Jižní Koreje, tak i pro letectvo USA.

Je tak zjevné, že na PVO Severní Korea sází mnohem víc než na zdánlivě obrovské letectvo. Severní Korea jistě nezruší své vojenské letectvo. Severní Korea naopak ono málo svých moderních letounů pečlivě udržuje, a částečně je modernizuje. Byly tak zmodernizovány letouny MiG-29, MiG-23, MIG-21 a Su-25, což nám naznačuje, které typy severokorejské vedení vnímá jako skutečně bojové jednotky.

Je otázkou, proč Severní Korea udržuje ve výzbroji i tak archaické letouny, jako jsou MiG-17 či MiG-19, a proč je nevyřadí, tak jak se tomu děje u jiných států. Provozování těchto letounů má ale především propagandistický význam. Tyto letouny mohou zapůsobit na domácí obyvatelstvo, především na vojenských přehlídkách mohou vyvolat pocit síly. Stejně tak ale mohou tyto letouny zapůsobit na zahraniční pozorovatele, a vyvolat v nich mylný dojem zaostalosti Severní Koreje.

Nicméně mnohem větší pozornost je zjevně věnována právě PVO, protiletadlovým kanonům a protiletadlovým raketám. Právě na ně se severokorejské politické vedení spoléhá. Svou roli pak hraje další faktor. Jak již bylo zmíněno, většinu protiletadlových kanonů a protiletadlových raketových systémů si Severní Korea vyrábí vlastními silami. Vynaložené peníze se tak částečně opět vrací do státního rozpočtu. Oproti tomu nákup nějakého zahraničního letounu by znamenal odliv tolik potřebných deviz.

Díky tomu Severní Korea představuje to, co bychom mohli nazvat „skrytou zemí“ (zde neplést s anglickým termínem deep state, který označuje případ, kdy neoficiální politická struktura napříč státními institucemi získá moc nad státem na úkor oficiální moci). Severní Korea se zjevně nesnaží o nějaké „dobytí nebe“, o získání vzdušné převahy či alespoň parity s protivníkem – jednoduše proto, že něco takového je nereálné. Místo toho se snaží skrýt, a to pod hustou sítí protivzdušné obrany, pod obrovským množstvím protiletadlových kanonů a protiletadlových raket. Zde lze navíc připomenout, že i Severní Korea se snaží část své výrobní infrastruktury, především pak zbrojní výroby, přenést pod zem, pod zem jsou ukrývány i některé klíčové státní instituce a kryty nejvyšších státních představitelů. Podobnost s Třetí říší je až nápadná.

Je ovšem třeba připomenout, že hlavním odstrašujícím nástrojem Severní Koreje, který odrazuje Jižní Korea či USA pro nějaké řešení situace na korejském poloostrově, jsou její jaderné zbraně. Přesto je zřejmé, že součástí bezpečnostní strategie říše Kimů je právě ona koncepce „skryté země.“

Je otázkou, zda si pro takovouto politiku Severní Korea vzala příklad z někdejších německých úvah. Je to ale možné. Vždyť mnohé z plánů německého letectva, a to i včetně jeho teoretických koncepcí, se dostaly po válce do Sovětského svazu. V Rusku jsou tyto plány dosud studovány, protože i dnes mohou být zdrojem cenného poučení. V Rusku, na ruských vojenských školách, přitom studuje celá řada Severokorejců. Určitá linie, po které se mohly materiály Třetí říše včetně plánů rozvoje protivzdušné obrany, se tak rýsuje docela zřetelně. Stejně tak je ale možné, že na něco takového Severokorejci přišli sami, že tento přístup je jejich vlastním, osobitým know-how. To ale znamená, že Severokorejci jsou schopni mnohem sofistikovanějšího, nápaditějšího myšlení, než se obvykle předpokládá. I to naznačuje, že Severní Korea představuje pro Západ velice nebezpečného protivníka.

Zdroj: aviationweek.com, military-history.fandom.com