První světová válka je tragédií, během níž došlo prudkému vývoji válečného umění. Její charakter ovšem v kombinaci s automatickými zbraněmi a dalekonosným dělostřelectvem určilo především používání zákopů jako prostředku ochrany a strategie. Byly k vidění na stovky kilometrů podél západní fronty, využívali je vojáci rozmístění u kanálu La Manche až po švýcarské Alpy. 

Foto: Pozice francouzské armády na severovýchodě Francie během první světové války | Wikimedia Commons / Public domain

Během první světové války poskytovaly zákopy úkryt vojákům, kteří se na západní frontě účastnili tvrdých bojů. Ztěžovaly také postup protivníka a útok na frontovou linii. Zákopy se kopaly pod rouškou tmy, byly zpravidla 2,5 metru hluboké a 1,2–1,8 metru široké. Ke zpevnění stěn a zabránění jejich zřícení se používaly dřevěné kůly a kmeny stromů. Zákopy nebyly budovány bez pečlivého plánování; existoval v nich strategický vzorec. Byly budovány v klikaté formaci, která umožňovala způsobit nepříteli maximální škody a zároveň snížit počet vlastních ztrát. Rovné linie a jednolitá hradba by protivníkovi usnadnily zaměřování, ale nahodilé zlomy a šikmé hradby poskytovaly proti dělostřelectvu účinné krytí.

Psali jsme:Bitva o Manilu: Japonští a čínští piráti proti hrstce Španělů

Zákopy během první světové války využívaly obě strany, a tím změnily způsob vedení války. Jak konflikt postupoval, měnila se i architektonická integrita těchto zákopových systémů, přičemž Němci vyvíjeli důmyslné obranné pozice s cementovými pilíři a zákopy, které mohly odolat spojeneckému bombardování. Prostor mezi oběma stranami byl nazván "zemí nikoho" a stal se oblastí, kterou se každá strana snažila získat pod kontrolu. Překročení této oblasti bylo nebezpečné, takže běžná taktika pěchotních útoků po dělostřelecké přípravě přinášela obrovské ztráty – defenzíva měla díky vlastnímu dělostřelectvu, které zasahovalo útočící jednotky ve volné krajině, a vlastní pěchotě kryté v zákopech a vyzbrojené kulomety, jednoznačně navrch. Do konce roku 1914 přesáhl počet mrtvých a zraněných čtyři miliony.

Když se ke konci první světové války na západní frontě objevily první tanky, bylo zřejmé, že zákopová válka de facto končí, protože pásová vozidla nejenže dokázala překonat bahnité prostranství země nikoho, ale nezastavily ji  ani zákopy a především pak nepřátelská palba. Bylo tak třeba přijít s novými prvky obrany.

Během první světové války se používaly tři hlavní metody budování zákopů. Při prvním z nich vojáci kopali mělké zákopy, které se z větších zákopů rozšiřovaly do země nikoho. Jednalo se o nejbezpečnější způsob rozšiřování systémů, protože mělké plochy mohl budovat jeden nebo dva vojáci a zpevňovat je, když se z nich rozšiřovaly běžné zákopy. V některých případech se toto sapování používalo pro záchranné a ústupové účely.

Další běžnou formou budování zákopů bylo ražení tunelů, které se řídilo podobným systémem jako budování zákopů. Tunely byly budovány tak, aby poskytovaly krytí před nepřátelskou palbou, a byly tedy bezpečnější než běžné zákopy, které neměly krytí nad hlavou. Sloužily k ochraně zraněných vojáků a byly využívány také při nočních útocích na nepřátelské pozice.

Psali jsme:Příběh operace Biting – britští výsadkáři se při své první akci zmocnili německého radaru. Churchill byl nadšený

Třetí formou budování zákopů za první světové války bylo využití pytlů s pískem, které sloužily jako klamná taktika. Pytle s pískem sice účinně kryly před střelbou z pušek a kulometů, ale proti dělostřelectvu chránily jen málo. Proto byly naskládány na sebe a zasypány hlínou a trávou, aby se zamaskovaly a vytvořilo se zdání, že jsou pod zemí. Například britské zákopy se dělily na čtyři různé typy. Přední zákop, známý také jako předsunutá linie, byl nejblíže k nepříteli a nacházel se ve vzdálenosti od 50 m do 1600 m (jedné míle). Nahoře je lemoval ostnatý drát, který poskytoval ochranu těm, kdo je obsluhovali, například rozmístěným kulometčíkům. Vojáci trávili v zákopu na přední linii týden a pak se střídavě každý týden stahovali do týlu.

Podpůrný zákop se nacházel o několik set metrů dále a poskytoval podporu frontové linii, kde byly umístěny stanice první pomoci a místa pro přípravu jídla. Sloužil také jako druhá obranná linie pro případ, že by byl frontový zákop překonán. Záložní zákop se nacházel ještě dále a sloužil jako nouzové postavení pro případ, že by nepřítel obsadil jak frontový, tak podpůrný zákop. Komunikační zákopy spojovaly výše uvedené typy a umožňovaly vojákům pohybovat se z fronty do týlu a naopak, posílat zprávy a zásoby, kam bylo potřeba. Sloužily také jako cesty, po kterých se přenášeli zranění vojáci, čímž se dostali z bezprostředního nebezpečí a měli větší šanci na převoz do blízkých polních nemocnic.

V těchto zákopech se nacházely dělostřelecké linie a kulometná hnízda obsluhovaná dvěma nebo třemi vojáky. Podél nich byly také vyhloubeny podzemní bunkry, které sloužily k uskladnění potravin, zbraní a dělostřelectva. Sloužily také jako velitelská střediska s telefonními linkami umožňujícími přenos informací a pokynů. Blíže k nepříteli než frontový zákop se rozkládalo odposlouchávací stanoviště, kde se pomocí tunelů vytvářelo postavení, které se táhlo 30 metrů pod zemí nikoho. Odtud vojáci vybavení stetoskopy naslouchali vibracím půdy, aby zjistili případný pohyb nahoře.

Navzdory bezprostřední ochraně, kterou zákopy poskytovaly, byly také velmi nebezpečné – a to z více důvodů. Pokud zákop obsadil nepřítel, mohli v něm vojáci uvíznout a stát se obětí přímé palby, protože se nejednalo o nejjednodušší prostory, ze kterých by se dalo uniknout. Ačkoli klikatá konstrukce snižovala možnost, že k takové události dojde, ti, kteří nebyli dostatečně rychlí, se snadno dostali do nepřátelské palby.

Jedním z nejsmrtelnějších problémů, které se v zákopech během první světové války vyskytovaly, ale byla tzv. zákopová noha. Déšť a mělká hladina podzemní vody způsobovaly záplavy, a pokud vojáci stáli ve zmíněné vodě příliš dlouho, nohy se jim podmáčely, otékaly a tvořily se na nich puchýře. Onemocnění mohlo být tak závažné, že postiženým bylo nutné amputovat nohu, aby se zabránilo šíření infekce a smrti.

Aby se zabránilo zákopovým nohám a záplavám, byl v zákopech na západní frontě vybudován úzký odvodňovací kanál. Byly zakryty dřevěnými deskami známými jako "kachní prkna", které zvyšovaly plochu stání a udržovaly nohy vojáků poněkud v suchu. Na dno zákopů se také mohly házet pytle s pískem, aby se část vody vsákla.
Taktika boje proti pěchotě v zákopech se vyvíjela již během války, a například německé úderné oddíly (Sturmtruppen) dokázaly dosahovat velmi dobrých výsledků. Jak bylo řešeno, řešení poskytla obrněná technika, a manévrový boj získal opět sílu a dynamiku, což potvrdila druhá světová válka. Neznamená to, že by zákopy jako defenzívní prostředek zmizely; ostatně dlouhé souvislé linie zákopů na frontové linii sledujeme i dnes na Ukrajině. Defenzíva opět do určité míry získala navrch proti manévrovému boji – jejími prostředky jsou dnes řízené střely, protitanková minová pole a především, a řekli bychom opět či stále, efektivně řízená palba dělostřelectva a raketového vojska – dnes například drony. Zákopy pro pěchotu na frontě představují před účinky dělostřelby stále nejjistější způsob krytí.

Zdroj: warhistoryonline