Corregidor 1942: Poslední vzdor v pekle Tichomoří
Na jaře 1942 se válka v Tichomoří pro Spojence nevyvíjela dobře. Po překvapivém útoku na Pearl Harbor se japonské císařské síly valily Pacifikem jako lavina. Padl Hongkong, Singapur i Nizozemská východní Indie. A na Filipínách, někdejším americkém území, se schylovalo k finálnímu střetu o poslední opěrný bod – ostrovní pevnost Corregidor.
Foto: Corregidor 1942: Poslední vzdor v pekle Tichomoří | Adobe Stock
Corregidor byl klíčovou součástí americké obrany Filipín. Tento skalnatý ostrov u vstupu do manilského zálivu sloužil jako dělostřelecká pevnost, skladiště, velitelské stanoviště i symbol americké přítomnosti. Z jeho betonových tunelů a kasemat měl být řízen odpor proti japonské invazi – realita však brzy ukázala, že žádná pevnost není nedobytná.
Velitelem americko-filipínských sil na Filipínách byl generál Douglas MacArthur. Ten se po porážce v centrální části ostrova Luzon stáhl se svými jednotkami na poloostrov Bataan a do pevnosti Corregidor, odkud plánoval vést další obranu. V březnu 1942 byl však na přímý příkaz prezidenta Roosevelta evakuován do Austrálie, aby mohl vést další fáze války v Pacifiku.
MacArthurův rychlý odjezd do bezpečí způsobil prudký pokles morálky mezi americkými i filipínskými obránci. Mnozí vojáci netušili, že šlo o rozkaz z Washingtonu, a vnímali odchod jako zradu, jako kdyby je jejich generál opustil ve chvíli největší nouze. Tento dojem ještě zesílila japonská propaganda, která rychle rozšířila zprávy o tom, že „americký generál utekl“. MacArthur později veřejně slíbil: „I shall return,“ tedy „Vrátím se.“ Ale pro muže, kteří zůstali v zoufalé situaci na Bataanu a Corregidoru, to byl jen vágní příslib bez jakéhokoliv reálného dopadu. Všichni Američané zažívali v tu dobu tvrdou realitu bombardování, čelili stále většímu hladu a každý cítil, že katastrofa se blíží.
A přiblížila se ještě víc po kapitulaci obránců Bataanu, k níž došlo 9. dubna 1942. Japoncům se vzdalo více než 75 tisíc mužů. Ti putovali do japonského zajetí a následně se vydali na nechvalně proslulý pochod smrti.
Pevnost Corregidor zůstala zcela izolovaná od okolního světa. Japonci ostrov neúnavně bombardovali z moře i vzduchu, den co den, s rostoucí intenzitou. Zásoby vody, potravin a léků rychle docházely, zatímco mrtvých a raněných přibývalo. Vojáci žili v nepředstavitelných podmínkách, kdy dny a noci trávili v temných tunelech podzemního města známého jako Malinta Tunnel. V hlubokých štolách a tunelech sídlilo vojenské velitelství, byl to mozek obrany ostrova, jedno z mála míst, které se nedalo rozstřílet nebo rozbombardovat.
Situace i v tunelech byla katastrofální. Zdravotnická péče prakticky přestala existovat, vojáci bojovali nejen s nepřítelem, ale i s malárií, hladem a zoufalstvím. Neustále slyšeli, jak na jejich pevnost dopadají bomby a dělostřelecké granáty, chodbami se rozléhal zvuk explozí. Pro psychiku vojáků to bylo zničující.
V noci z 5. na 6. května podnikli Japonci vylodění přímo na ostrov. Využili moment překvapení a prudkým útokem vnikli do východní části Corregidoru. Boje byly zuřivé a neúprosné. Bojovalo se v bunkrech, jeskyních i na úzkých stezkách podél útesů. Američané a Filipínci vzdorovali urputně, ale byli mnohonásobně přečísleni. Generál Jonathan Wainwright, který po MacArthurovi převzal velení, si musel vybrat – buď se bránit do posledního náboje a způsobit masakr svých lidí, nebo se vzdát. Zvolil kapitulaci.
6. května 1942 padl Corregidor. Více než 11 000 vojáků skončilo v japonském zajetí, kde je čekalo nelidské zacházení, hladovění, nucené práce a smrt tisíců z nich. Wainwright, který si později celou válku vyčítal, že se vzdal, byl přesto po osvobození v roce 1945 přijat jako hrdina a obdržel Medaili cti.
Corregidor se stal symbolem statečnosti v beznaději. Zatímco Japonci slavili vítězství, Američané hořce přijímali porážku. Generál MacArthur svůj slib dodržel. V roce 1945 vedl americké síly při osvobozování Filipín. Byl to on, kdo nakonec znovu dobyl i Corregidor.
Zdroj: Beevor, Antony. Druhá světová válka. Praha, 2014
Komentáře