Vojáci Vietkongu se objevovali nahodile, pronikali do postavení amerických jednotek podle libosti a způsobovaly nemalé ztráty. Američané a jejich spojenci se těmto překvapivým útokům samozřejmě bránili, ale jejich průběhu zprvu nerozuměli - nepřátelské jednotky se náhle objevily a pak zmizely stejně rychle, jako přišly. Brzy však Američané zjistili, že Vietkong využívá k náhlým přepadům rozsáhlou síť tunelů. Ve skutečnosti se americké a australské jednotky prakticky pohybovaly nad Vietkongem. Boj však musel být přenesen i do podzemí.

Rozsáhlá síť tunelů byla původně vytvořená během první indočínské války, v níž Viet Minh bojoval proti Francouzům. V 60. letech se rozrostla z poměrně jednoduchého systému na velmi složitý podzemní labyrint. Později zahrnovaly tyto tunelové komplexy také nemocnice, sklady, kasárna, výcvikové prostory a velitelství Vietkongu, a táhly se od Saigonu až ke kambodžským hranicím. Síť tunelů byla tak rozsáhlá, že podle některých názorů byla schopna pojmout až 5 000 mužů po dobu několika měsíců.

Po zjištění existence těchto tunelových komplexů bylo potřeba tyto aktivně vyhledávat, vyčistit a zničit. Vydat se do rozsáhlých tunelů však nemohl každý. Tunely byly sotva dost velké na to, aby se do nich vešel člověk vysoký necelých 170 cm a voják se do těchto děr vydával s vědomím, že šance dostat se ven živý je mizivá, což vyžadovalo mimořádnou odvahu.

Psali jsme:Stavba římských táborů: Pečlivě plánované a neporazitelné pevnosti legií

Foto: Tunelové krysy během operace Oregon v Quand Ngai, duben 1967 | Wikimedia Commons / Public domain

Mužům odhodlaným bojovat s nepřítelem ve stísněném prostoru, naprosté tmě, s využitím nožů, revolverů a provizorně čehokoli, co se v kritickém okamžiku nabídlo, se říkalo „Tunnel Rats“, tedy v překladu tunelové krysy.

Štábní seržant Gillam svůj podzemní boj, svedený v únoru 1970, popsal následujícími slovy: „Jakmile jsem v tunelu dvakrát zatočil, byla už tma jako v pytli. Připadal jsem si jako uvězněný v úzkém kanalizačním potrubí. Zdálo se mi, že slyším škrábavý zvuk a na několik minut jsem úplně ztuhl. Zůstal jsem tam klečet dost dlouho na to, než jsem se přesvědčil, že se mi ten zvuk jen zdál, když tu jsem ucítil Nước chấm, hnusnou omáčku z fermentovaných ryb a soli, kterou většina Vietnamců konzumuje s rýží. Okamžitě jsem si zakryl ústa levou rukou a snažil se pomalu dýchat nosem. Pokud jsem cítil dech někoho jiného, byl jsem si jistý, že on ucítí ten můj. Zrak je posledním ze smyslů, na které se tunelová krysa spoléhá, když hledá a zabíjí svého nepřítele. Věděl jsem jistě, že nepřítel je jen pár centimetrů ode mě. Také jsem věděl, že budeme ve tmě bojovat, dokud jeden z nás nebude mrtvý.

Na levou stranu mého obličeje dopadla silná rána a já začal zápas svého života. Ruka na levé straně mého obličeje mi přesně řekla, kde je nepřítel. Byl nalevo ode mě a věděl jsem, že je to pravá ruka, protože palec byl blízko mého oka. Přehodil jsem levou ruku přes vrchol soupeřovy pravé ruky, uzamkl ji v podpaží a trhl s ní směrem k sobě. Současně jsem vyrazil vpřed s úmyslem bodnout pravou rukou do hrudi nebo do krku, ale nějak jsem nůž ztratil. Pak jsem zasadil úder otevřenou dlaní do místa, kde jsem si myslel, že bude hlava. Zasáhl jsem hlavu hranou pravé ruky a ucítil jsem, jak se vylamují zuby. Pravé předloktí jsem měl přes jeho ústa, kousl mě. Odtrhl jsem se a pravým loktem ho udeřil do krku.

Psali jsme:79. výročí konce 2. světové války v Evropě

Oba jsme věděli, že umírá, a cítil jsem, jak se snaží uvolnit levou ruku, než mu dojde čas a vzduch. Ruce jsem měl v křeči a doufal jsem, že to skončí dřív, než ztratím sevření. Slyšel jsem, jak chroptí a postupně jsem cítil, že jeho pohyby přestaly být koordinované a začaly připomínat spíše křečovité záškuby. Pak náhle pohyb ustal. Bylo po všem a já se zhroutil přes jeho tělo. Když jsem se pak vzpamatoval, musel jsem se z mrtvého doslova vymotat.“ 
(SSgt. James Gillam, 1. prapor 22. pěšího pluku, Vinh Than Valley, Vietnam, 4. února 1970)

Několik těchto tunelů mělo nastražená místa, která bylo možné v případě potřeby snadno zaplavit a vetřelce v nich utopit. Vietkong také v tunelech používal proti narušitelům jedovaté plyny, což přimělo některé tunelové krysy, aby se do podzemí vydaly s plynovými maskami. Přes všechny tyto potíže byly tunelové krysy ve své práci do značné míry úspěšné. Jejich statečnost vedla k odhalení několika důležitých objektů Vietkongu, včetně velitelství. 

Zdroj: warhistoryonline