Hetzer s duší Švýcara: Příběh českého stíhače tanků G-13, který desítky let hájil Alpy
Jednou ze zemí, jejíž arzenál byl po skončení druhé světové války různorodý, bylo Československo. V naší armádě se mísila prakticky všechna technika, tankové jednotky se skládaly z tanků Cromwell, Panther, Panzer IV i T-34. Na našem území se nalézalo obrovské množství německé techniky, ať té dokončené, v poli opuštěné německými posádkami, tak i té nedokončené v továrnách, a právě zde začíná náš příběh.
Koncem druhé světové války vypadala situace ve Škodovce, mírně řečeno, obtížně. Německá armáda sice poskytovala zakázky a tím i práci pro velký počet dělníků, na druhé straně vývoj vlastní tankové školy, která, co si budeme, ani zdaleka nepatřila k nejhorším, se zastavil již v roce 1942 a po tři roky Škoda nevyvíjela nic vlastního. Po válce tedy čekala české zbrojařství velice náročná zkouška: dohnat ztracené roky vývoje a znovu se zkusit dostat na přední příčky vojenské výroby, jako před druhou světovou válkou. Což se bohužel nepodařilo, i když pokusy byly.
Hlavním artiklem vojenské produkce Škodovky na jaře 1945 byly stíhače tanků Jagdpanzer 38 (t), lidově označované jako Hetzer. V poválečné Škodovce obdržely kódové označení G-13, které se používalo i během války. G je zkratka pro „Geschütz“, tedy samohybné dělo. 1 bylo označení pro lehký typ (2 – střední tanky a 3 – těžké tanky/vozidla) a 3 že se jedná o třetí typ vozidla. Po konci války se v plzeňské Škodovce nacházelo zhruba 1 200 stíhačů tanků Hetzer v různém stavu kompletace. Hotových vozidel bylo zhruba 150 kusů, zbytek byl hotový ze 40–60 %. Mluvíme ale o podvozcích, děl bylo výrazně méně, pouhých 78 kusů.
Skrývala se zde obrovská síla, 1 200 stíhačů tanků je obrovská obrněná síla, jenže co s nimi? Československá armáda měla ve svém inventáři dostatečný počet stíhačů ST-I (původně německé Hetzery přijaté do ČS armády). Přišel i nápad dokončit stíhače tanků pro Rudou armádu, což se ale nakonec neuskutečnilo. Jako záchrana přišlo Švýcarsko, kterému se Hetzery velice líbily. V září 1945 koupilo Švýcarsko jeden Hetzer od Francouzů pro vojenské zkoušky, které splnil na výbornou. Pro švýcarskou armádu se jednalo o logickou volbu. Ve své výzbroji měla již tanky Panzerwagen 39 (Škoda LTH), vývoj vlastních stíhačů tanků byl pozastaven, ale hlavně Hetzery byly levné, a ze všeho nejdůležitější bylo, že mohly být dodány prakticky okamžitě. Objednávku na stroje zadalo Švýcarsko v srpnu 1946.
Foto: Stíhač tanků G-13 na manévrech švýcarské armády v březnu roku 1955 | Wikimedia Commons / Public domain
První zkušební várka obsahovala 8 vozidel, za každé Švýcaři zaplatili 50 000 švýcarských franků. Jednalo se o původně německá vozidla s odlišnou výzbrojí. Původní 7,5 cm kanón Pak 39 L/48 nahradil kanón 7,5 cm StuK 40 s úsťovou brzdou. Samohybná děla dorazila do Švýcarska v říjnu 1946. 25. listopadu 1946 zakoupilo Švýcarsko druhou várku, 100 samohybných děl za 60 000 švýcarských franků. Na rozdíl od předchozí objednávky nebyly na tato samohybná děla instalovány kulomety, ale dálkově ovládané věžičky. Druhá várka byla dodávána od ledna do prosince 1947. Nakonec v únoru 1948 byla objednána třetí várka 50 samohybných děl, které byly dodávány do března 1949. Celková objednávka tedy činila 158 dělostřeleckých vozidel s místním označením Panzerjäger G-13. Obdržela také švýcarská registrační čísla M+78000 – M+78157. Obdržené stíhače tanků byly rozděleny mezi 9 baterií stíhačů tanků, v každé z nich bylo 9 samohybných děl (3 čety se 3 samohybnými děly). Později se struktura poněkud změnila, ale ne radikálně.
Bohužel se Švýcarsko stalo jediným zákazníkem. Zbývající vozidla byla poté sešrotována, protože se nenašli žádní kupci. Komunistický převrat v Československu odřízl Švýcarsko od technické podpory i náhradních dílů, to tedy muselo stroje modifikovat samo. První změnou byla instalace švýcarských radiostanic SEF 13/30FM, velitelské stroje obdržely výkonnější model SE 202. Během vojenských manévrů v letech 1949–50 se také zjistila nízká životnost německých pásů, která byla méně než 2000 kilometrů. Švýcaři tedy vyráběli vlastní, modifikované pásy. Dalším problémem se stal motor. Kvůli skutečnosti, že komunistický režim v Československu nehodlal dodat žádné náhradní díly, bylo rozhodnuto nahradit původní motory jednotkami Saurer CH2DRM. Tento osmiválcový motor o objemu 11,6 litru dosahoval výkonu 150 koní při 2 000 otáčkách za minutu. Těžší, ale mnohem úspornější motor si vynutil i přepracování palivového systému. Musela být zmenšena i palivová nádrž, jejíž objem se z 320 litrů snížil na 210 litrů, ale díky úspornějšímu motoru se dojezd zvýšil ze 180 kilometrů na 200 kilometrů. Remotorizace nebyla levnou záležitostí, na každé vozidlo stála 30 000 franků, tedy polovinu ceny vozidla, upraveno tedy bylo jen 140 vozidel.
Stroje byly dále modernizovány a modifikovány. Na boky byly umístěny náhradní články pásů, na pravou stranu bylo umístěno náhradní pojezdové kolo. Původní světlomety byly nahrazeny švýcarskými, na střeše se objevil periskop s krytkou, na zádi bylo umístěno tažné lano, náhradní články pásů a polní telefon pro kontakt okolní pěchoty s posádkou vozu. Původní kulomet MG-42 byl nahrazen švýcarským kulometem Flab MG 38 ráže 7,5 mm, modernizován byl i výfukový systém.
Foto: Stíhač tanků G-13 v prostorách muzea Panzermuseum Thun | Wikimedia Commons / Public domain
Stejně jako Panzerwagen 39, i stíhače tanků G-13 měly velice dlouhou životnost. Vývoj vlastního stíhače tanků selhal, stejně jako i vývoj vlastních tanků, a ani to nemělo moc smysl. Pro neutrální Švýcarsko byly tyto stroje více než dostačující. Na to přímo ukazuje i fakt, že tyto stíhače tanků sloužily v bojových jednotkách až do roku 1970 a vyřazeny z výzbroje byly až v roce 1974!
Do dnešních dnů se zachovalo zhruba 100 vozidel, i když jejich počet pomalu klesá. Není to kvůli řezání do šrotu, ale kvůli přestavbě na stíhače tanků Hetzer, které jsou například pro muzea a sběratele zajímavější.
Zdroj: Dzen