Heinkel He 219 Uhu byl technologickým skvostem určeným k nočnímu boji. Měl spoustu moderních prvků, jako katapultážní sedačky, pokročilý radar a disponoval ničivou výzbrojí. Přesto nedostal šanci ovlivnit válku tak, jak by si zasloužil.

Foto: Heinkel He 219 Uhu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Ani převaha tanku Char B1 nedokázala zastavit pád Francie. Němci byli rychlejší

He 219 byl technologicky o krok napřed před většinou svých protivníků. Vedle radaru SN-2 a katapultážních sedaček disponoval i moderním autopilotem a výbornou ergonomií kokpitu. Posádka – obvykle tvořená pilotem a radistou/střelcem – měla díky tomu vyšší šanci přežít nejen boj, ale i nouzové přistání. K výzbroji patřily dva kanóny MG 151/20 v křídlech, dva MK 108 v trupu a další dva 20mm kanóny v šikmém uspořádání Schräge Musik. Tato výzbroj umožnila posádkám zaútočit zespodu na britské bombardéry, aniž by byly odhaleny palubními střelci.

Když He 219 poprvé vzlétl 6. listopadu 1942, naznačovalo to příchod nové éry nočního boje. Už v noci z 11. na 12. června 1943 major Werner Streib usedl za jeho řídicí páky a během výpravy proti náletu více než 780 britských těžkých bombardérů nad Porúřím, směřujícího k útoku na Düsseldorf, sestřelil pět spojeneckých strojů – především Lancastery a Halifaxy. Přestože pak He 219 při přistání havaroval kvůli problémům s přístroji a klapkami, ukázal, že „Uhu“ je stíhač s výjimečným potenciálem.

V následujících měsících v Německu přibývaly další noční střety. He 219 se zapojil do obrany proti spojeneckým náletům na Porúří, Berlín i přístavní oblasti. V březnu 1944 pilot Ernst Wilhelm Modrow poprvé sestřelil legendární Mosquito, stroj, který byl sám obávaným nočním zabijákem. O několik týdnů později se He 219 podílel na sestřelu dvojice Halifaxů nad Abbeville, což přineslo další úspěch proti strategickým bombardovacím letům spojenců.

He 219 se mohl porovnávat i s výkonnými letouny spojeneckých nočních stíhacích sil, ale stál i proti byrokratické stěně: omezené výrobní kapacity, spory v Říšském leteckém úřadě a naléhavá potřeba rychle vyrábět jednodušší stroje hrály proti němu.

Psali jsme:Během války ve Vietnamu bylo Sluncem odpáleno 4 000 námořních min

Pro letce, kteří přešli z jiných typů jako Ju 88 nebo Bf 110, přitom představoval He 219 skutečný skok kupředu. Mnozí z nich uváděli, že měli poprvé pocit, že drží v rukou stroj, který jim skutečně dává šanci v boji přežít a zvítězit. Piloti oceňovali i relativně snadné ovládání, výbornou stabilitu při střelbě a možnost rychle reagovat na hrozbu z nečekaného směru. Proti vycvičeným posádkám RAF, které létaly v nočních výškách s radarovým naváděním, to byla neocenitelná výhoda.

Navzdory schopnostem, stabilitě a technické vybavenosti se He 219 nikdy nedočkal šance zvrátit válku v masovém nasazení. Jeho výroba byla ukončena v roce 1944 a zbylé kusy vyrobené do dubna 1945 přicházely na frontu příliš pomalu.

Po válce zůstaly jen fragmenty strojů – nejúplnější He 219 A 2 je dnes vystaven ve Smithsonianově muzeu u Dullesova letiště, připomínající, jak blízko byla Luftwaffe k dosažení revolučního obranného nástroje.

He 219 byl více než jen letoun – byl důkazem, že technologie a odvaha mohou přinést změnu i v nejtemnějších hodinách noci. Kdyby přišel dřív a ve větším počtu, mohl by noční oblohu Německa ovládnout až do definitivního konce války.

Zdroj: warhistoryonline.com