Den po bitvě označovaně jako 73 Easting, která vešla poněkud paradoxně ve známost jako "poslední velká tanková bitva 20. století", svedla americká 1. obrněná divize jinou velkou tankovou bitvu. Ta se zapsala do historie jako jedna z největších tankových bitev, které se kdy odehrály. Bitva na Medinském hřebeni se odehrála v Iráku 27. února 1991 během války v Perském zálivu.

Válka v Zálivu začala poté, co irácký prezident Saddám Husajn v srpnu 1990 napadl Kuvajt. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů tenkrát stanovila Iráku lhůtu k opuštění Kuvajtu, jinak bude čelit tvrdé vojenské akci. Saddám Husajn tuto lhůtu nedodržel, a tak koaliční síly zahájily rozsáhlé letecké a námořní bombardování iráckých sil v regionu.

Foto: Zničený irácký tank Typ 69 | Wikimedia Commons / Public domain

Toto bombardování, které začalo 17. ledna 1991, znamenalo začátek války v Perském zálivu. Trvalo pět týdnů, po kterých následoval pozemní útok. Bombardování bylo tak účinné, že následný pozemní útok trval pouhých 100 hodin. Iráčané kapitulovali a bylo podepsáno příměří. Přestože útok dosáhl svých cílů mimořádně rychle, došlo v jeho rámci k jedněm z největších tankových bitev v dějinách, včetně bitvy 73 Easting, bitvy u Norfolku a bitvy, která je předmětem tohoto článku -  bitvy na Medinském hřebeni.

Když formace koaličních obrněných vozidel vjely do Iráku, narazily pouze na lehký odpor. Tisíce demoralizovaných iráckých vojáků nebyly ochotny po týdnech bombardování vůbec bojovat. Jednalo se však většinou o špatně vycvičené a nemotivované vojáky postavené do první linie před nebezpečnější irácké síly, Republikánskou gardu.

Republikánská garda byla velmi dobře vycvičená a byla pod přímou kontrolou Saddáma Husajna. Ve srovnání s ostatními iráckými jednotkami dostávala mnohem lepší plat i vybavení, a proto byly tyto jednotky pro koalici určitým problémem a nebezpečím.

Do 27. února dosáhla koalice v Iráku obrovského pokroku, zajala tisíce lidí a vyhrála několik klíčových bitev. V tento den dorazila americká 1. obrněná divize na jedenáct km dlouhý hřeben Medina. Vojáci nevěděli, že hřeben ukrývá početně nezanedbatelnou sílu elitní Medínské divize republikánské gardy.

Kolem poledne na Medínský hřeben vyjelo 350 tanků M1A1 Abrams. Zatažené a deštivé počasí tehdy velmi omezovalo viditelnost, čímž rozhodla technologie. Pokročilá optika a zaměřovače amerických tanků umožnily zjistit přítomnost nebezpečného protivníka - Irácké republikánské gardy. Její formace disponovala směsicí tanků T-72 a T-62 a jejich osádky o přítomnosti Abramsů vůbec nevěděly, nadto měly nevýhodnou pozici pod hřebenem.

"Taktika odvráceného svahu" je v defenzívně užitečná a účinná. Chrání vlastní jednotky před přímou palbou nepřítele a do poslední chvíle kryje vlastní jednotky před zpozorováním. Protivníka s účinnějšími zbraněmi a delším dostřelem tak nutí k manévru, protože ze své výchozí pozice nemůže zbraně efektivně použít, a zároveň umožňuje zahájit překvapivou palbu na velmi účinnou vzdálenost. Jenže obranné postavení irácké formace bylo nesmyslně daleko od vrcholku hřebene. A to do té míry, že při nevhodném počasí ani osádky iráckých tanků na hřeben neviděly, a i kdyby viděly, byl mimo dostřel jejich zbraní. Ony samy však v účinném dosahu 120mm kanónů M256 byly.

Americké tanky si vybraly své cíle a zahájily palbu jak na střelnici. Piloti v Pacifiku za druhé světové války by to nazvali „střílení krocanů v sudu“. V irácké sestavě způsobily masakr. Američané si uvědomili, že jsou mimo dostřel iráckých tanků, takže svůj postup zastavili a využili své pozice. Překvapení iráčtí tankisté se pokusili palbu opětovat, ale byli mimo dostřel a na vrcholu hřebene pro ně byly cíle prakticky neviditelné.

Bez hrozby odvetné palby mělo 350 amerických tanků nepřátele jako na dlani. Navíc přiletěly vrtulníky AH-64 Apache a začaly na irácké tanky vypouštět rakety Hellfire. Do "koncertu" zničující palby se pak ozvalo i proslulé "brrrrrrt", když si několik zářezů přiletěly udělat také bitevníky A-10 Warthog.

Irácké tanky neměly žádnou šanci, a jediným prostředkem, který určitou naději měl, byla na irácké straně dělostřelecká baterie, která zahájila palbu, avšak nedostřelovala. S informacemi a trochou času by se jistě dělostřelci dokázali zaměřit, ale neměli ani jedno, ani druhé. Americké dělostřelectvo dokázalo pozice iráckých děl rychle lokalizovat a zahájilo protibaterijní palbu, čímž rychle umlčelo jediné nepřátelské zbraně schopné způsobit Abramsům nějaké škody.

Po dvou hodinách bitva skončila. Za tu dobu se americkým silám podařilo zničit 186 iráckých tanků a téměř 200 dalších obrněných vozidel a děl. USA ztratily pouze čtyři tanky, jeden letoun A-10, dva bojové vrtulníky a dvě bojová vozidla pěchoty.

Tato bitva byla jednou z posledních rozsáhlých operací války v Zálivu a brzy po ní následoval velký irácký ústup, který byl doprovázen bombardováním a útoky koaličních sil. Ze spojenecké strany byla Iráčanům následně zaslána nabídka na příměří. Další prolévání krve v podobě pokračování iráckého odporu bylo stejně zbytečné. Ve hře byly tenkrát také obavy z negativní reakce veřejnosti v rámci pokračování v amerického útoku na tehdy již zdevastovaného nepřítele.

Zdroj: warhistoryonline