Celá Evropa se v současnosti cítí ohrožena, a to jak ze strany Ruska kvůli jeho válce na Ukrajině, tak i ze strany americké administrativy D. Trumpa. Evropa byla do jisté míry vytržena z předešlé komfortní situace, kdy se nacházela v relativním klidu a míru a mohla se spolehnout na své zámořské partnery. Vše naznačuje, že na něco takového nebyla vůbec připravená a neumí na tuto situaci dostatečně efektivně reagovat.

Foto: T-72M4 CZ, hlavní bojový tank AČR | mjr. Ladislav Kabát / AČR

Týká se to i České republiky. Částečně je to dáno určitou vnitřní rozpolceností české politické scény, kvůli které je prakticky nemožné nalézt skutečně efektivní řešení zásadních problémů státu. Nemalým problémem je i nárůst radikalismu až extremismu. V posledních letech je navíc patrný další, možná ještě závažnější jev – příklon k iracionalitě. Právě ta do značné míry brání jakékoli věcné diskusi nad vážnými problémy státu (např. důchodová reforma). Bohužel se to týká i bezpečnostní a zahraniční politiky. Právě zde se iracionalita projevuje nejsilněji – a může mít velmi závažné důsledky.

Ohrožení Evropy – smutná realita

Předně je třeba konstatovat, že ohrožení Evropy je skutečně reálné. Bezpečnostní situace na kontinentu se v posledních letech natolik zhoršila, že je nejhorší od konce studené války. Žádná z předchozích krizí se tak bytostně nedotkla samotné podstaty evropské bezpečnosti.

Primárním ohrožením současné Evropy je především Rusko, resp. autoritativní režim prezidenta V. Putina. Vždyť Rusko napadlo evropský stát – Ukrajinu. A nutno říci, že válka trvá už 11 let, od ruské anexe Krymu a Ruskem vyvolaného separatismu ve východních oblastech Ukrajiny. Rusko navíc vyhrožuje i dalším evropským státům, potažmo celé Evropě. Je smutné, že až přímý vpád ruských vojsk na Ukrajinu před třemi lety přiměl Evropu k tomu, aby se probudila.

Obdobně je ohrožením pro Evropu – byť nepřímým a nesrovnatelně slabším – i politika staronového amerického prezidenta D. Trumpa, která podkopává tradičně dobré vztahy USA a Evropy. Nejde přitom jen o tlak USA na spojence v NATO, aby navyšovali své vojenské výdaje, což by se ještě dalo pochopit. Mnohem problematičtější je to, že D. Trump a další představitelé současné americké vlády (např. J. Vance) vysloveně vyhrožují některým evropským státům – spojencům v rámci NATO. Jedná se především o otázku Grónska, které je součástí Dánska, a o němž D. Trump otevřeně prohlásil, že si ho „přisvojí“. Rétorika D. Trumpa tak již nese jednoznačné znaky vyhrožování a je nápadně podobná rétorice V. Putina.

Reakce Evropy

Možná ještě závažnější než samotná existence těchto hrozeb je způsob, jakým na ně Evropa reaguje. Znepokojivé je především to, jak jednotlivé země přistupují k tak zásadním otázkám, jako je obrana. Je přitom pozoruhodné, že kvalitnější práci v tomto směru často odvádí samotná EU a její instituce než vlády jednotlivých členských států. Možná je to i tím, že unijní orgány mají větší politický nadhled. U jednotlivých států však přetrvávají staré známé jevy: politikaření, hašteření a – již zmíněná – iracionalita. Právě ta často brání nalezení věcného a co možná nejlepšího řešení.

Česká republika – typický příklad

Týká se to i České republiky. V Česku lze dlouhodobě pozorovat celkové zhoršení veřejné diskuse, které do značné míry brání nalezení optimálního, věcně správného řešení problémů – a to i v otázkách bezpečnosti státu, tedy tolik ožehavé a významné problematiky. Dobře to bylo vidět například při akvizici nových stíhaček pro Armádu ČR.

Připomeňme, že AČR dosud disponuje pouze jednou letkou 14 (12+2) nadzvukových stíhaček JAS-39 Gripen, které zajišťují vzdušnou ochranu celé České republiky. Armáda přitom dlouhodobě upozorňovala, že tento počet je nedostatečný, a to i pro mírové podmínky. Proto požadovala navýšení počtu letounů JAS-39 Gripen alespoň o jeden roj (tj. čtyři letouny), přičemž jako optimální se jevilo zvýšení na 24 až 28 kusů. Bohužel, tento přirozený požadavek AČR byl oslyšen z důvodu nedostatku finančních prostředků – a to navzdory tomu, že v té době Česká republika dosahovala slušného ekonomického růstu až 5 % ročně.

Vypuknutí války na Ukrajině potřebu nových stíhacích letounů ještě více umocnilo. Až současná vláda se však rozhodla pro pořízení 24 amerických stíhacích letounů F-35.

Bohužel, k této zásadní otázce – která se bytostně týká bezpečnosti státu a nese cenu mnoha desítek miliard – se nevedla dostatečně široká a kvalitní diskuse. Možná i proto se česká politická scéna, a následně i veřejnost, rozdělila na dva krajní a téměř nesmiřitelné tábory.

Na jedné straně vláda a Ministerstvo obrany ČR do značné míry silově prosazovaly pořízení letounů F-35. Ty byly prezentovány jako jediné možné řešení, jediná alternativa. Jako jediný typ letounu, který je schopen zajistit naši vzdušnou obranu a dát českému nadzvukovému letectvu patřičnou perspektivu. Jenže tak tomu není. Možností bylo mnohem více.

Tou zřejmě nejvážnější alternativou bylo pokračovat v typové řadě JAS-39 Gripen, a to nákupem nové verze JAS-39 E/F. Tato verze teprve nyní vstupuje do služby a nabízí výrazně vyšší schopnosti než stávající Gripeny C/D, které používá české letectvo. Nutnou podmínkou by samozřejmě bylo navýšení jejich počtu na 24–28 kusů. Tyto nové letouny by reálně zlepšily schopnosti AČR v oblasti vzdušné obrany. A přestože ani Gripeny E/F nejsou nejlevnější a jejich jednotková cena se blíží ceně F-35, jejich nespornou výhodou jsou výrazně nižší provozní náklady. Navíc by kvůli nim nebyla nutná nákladná přestavba základny v Chotusicích v hodnotě desítek miliard. Z dnešního pohledu by bylo výhodou i to, že jde o evropské letouny.

Existovaly ale i jiné možnosti. Například navýšení počtu stávajících letounů JAS-39 Gripen C/D – třeba jen o menší množství (4–8 kusů) získaných buď přímo od výrobce, nebo ze zásob švédského letectva (což je v oblasti nadzvukových letounů běžná praxe). Na tyto stroje by pak mohla navázat akvizice zcela nových typů – například jihokorejského letounu KF-21 Boramae, jehož pořízení zvažují některé evropské země (např. Polsko). Případně pořízení v současnosti vyvíjeného evropského letounu NGF, který svými schopnostmi již částečně spadá do šesté generace. Možnosti zde tedy byly – bohužel však nebyly dostatečně zváženy.

Na druhé straně se ze strany kritiků této strategické akvizice objevila až nesmyslná kritika letounů F-35. Ty jsou často – a stále – označovány za „předražený šrot“ (což je jedno z nejčastějších označení, používané i významnými opozičními politiky), případně za „létající šrot“. Nezřídka se zcela ahistoricky poukazuje na údajně vysokou nehodovost těchto letounů, která se však týkala především jejich prvních sérií. Šlo přitom o typické „dětské nemoci“, jež doprovázejí každý moderní bojový letoun – a obecně každý složitější technický systém. V případě F-35 byly tyto počáteční potíže již dávno překonány. Přesto se dodnes pracuje se statistikami, které jsou dávno neaktuální.

Jak to už bývá, pravda leží někde uprostřed. Letouny F-35 jsou bezesporu kvalitní stroje – patří mezi nejvýkonnější a technologicky nejvyspělejší letouny současnosti. Dnes představují vyzrálou konstrukci, zbavenou všech zásadních konstrukčních nedostatků. O jejich kvalitách svědčí i fakt, že si je pořídila celá řada států – evropských i mimoevropských. Významné je také to, že s pokračující sériovou výrobou těchto letounů jejich cena výrazně klesá. Jenže to je často přehlíženo – patrně proto, že tato fakta nejsou mediálně dostatečně atraktivní.

K akvizici letounů F-35 v České republice neproběhla dostatečná, a především kvalitní veřejná debata. Místo věcného posouzení tohoto typu – jeho takticko-technických parametrů a celkových nákladů – jsme svědky vyhrocené diskuse, v níž obě strany (zastánci i odpůrci) sklouzávají ke krajním postojům. Pro jedny jsou F-35 jedinou myslitelnou volbou – a kdokoli je kritizuje, je téměř zrádce. Pro druhé jsou F-35 nejhorším letounem světa a jejich nákup je třeba zcela zrušit. I na této akvizici lze tak pozorovat, jak se z veřejné diskuse vytrácí objektivita a smysl pro věcnou správnost, zatímco stále více prostoru dostává iracionalita. Obdobná situace panuje i v otázce navyšování výdajů na obranu.

Připomeňme, že Česká republika měla po dlouhá léta zcela nedostatečné obranné výdaje, které se pohybovaly jen kolem 1 % HDP – hluboko pod hranicí 2 % HDP, jež NATO považuje za nezbytné minimum pro zajištění obrany státu, a ke kterým se Česká republika sama zavázala. A to i přesto, že již v té době probíhala válka na Ukrajině.

Teprve až současná vláda navýšila výdaje na obranu na požadovaná 2 % HDP. Hlavním impulzem k tomu byl přímý vpád ruské armády na Ukrajinu. V poslední době se však stále více ukazuje, že ani tato dvě procenta HDP nejsou pro obranu dostatečná. Je to mimo jiné i kvůli dlouhodobému podfinancování resortu obrany, v jehož důsledku vznikl značný vnitřní dluh. Jeho narovnání by si logicky vyžádalo, aby byly obranné výdaje alespoň dočasně navýšeny nad úroveň 2 % HDP. Dalším důvodem je pokračující agresivní politika Ruské federace.

Vláda se proto rozhodla pokračovat v postupném navyšování obranných výdajů až na 3 % HDP. Zvolený postup je přitom poměrně rozumný – výdaje mají růst každoročně o dvě desetiny procenta, přičemž cílových 3 % HDP by mělo být dosaženo již v roce 2030.

Jenže i tento přístup – stejně jako samotné zvyšování obranných výdajů – vyvolal značnou kritiku. A to je do jisté míry pochopitelné: vždyť i zdánlivě malé dvě desetiny procenta HDP navíc znamenají desítky miliard korun ročně. Pro mnohé je zároveň tato otázka příležitostí ke zviditelnění – zvláště s ohledem na probíhající kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny. I zde se proto z veřejné debaty postupně vytrácí věcnost a racionalita.

A tak jsme – obdobně jako v případě akvizice letounů F-35 – svědky rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory.

Na jedné straně stojí vláda, která prosazuje svůj scénář zvyšování výdajů na obranu na 3 % HDP, tempem dvou desetin procentního bodu ročně. Na tomto postupu trvá neústupně, místy až hystericky. Jakékoli námitky jsou zlehčovány, zpochybňovány, někdy dokonce vnímány jako ohrožení bezpečnosti státu.

Na straně druhé se nachází opoziční strany – jak parlamentní, tak i mimoparlamentní – které navýšení výdajů odmítají. Některé z nich, především ty státotvornější, navrhují zachování výdajů na úrovni 2 % HDP. To je přístup, který má svou logiku a racionální jádro. Vedle nich však stojí i strany, které odmítají jakékoli navyšování jako zbytečné zbrojení a navrhují výdaje dokonce snížit pod 2 %. Problém je, že tyto strany často zastávají otevřeně proruské postoje a jejich rétorika nese znaky ruské dezinformační scény – což zásadně snižuje jejich důvěryhodnost i relevanci jejich argumentace.

Co však chybí především, je jakákoli snaha o společenský kompromis, o nalezení průsečíku mezi jednotlivými názory. Ačkoli by taková kompromisní řešení mohla existovat, chybí ochota je hledat. A to na obou stranách.

Skutečně musí Česká republika zvýšit výdaje na obranu až na 3 % HDP? Existuje vůbec nějaká komplexní studie, která by analyzovala dopady na státní rozpočet, na rozpočet Ministerstva obrany, a především na konkrétní schopnosti, které by za tyto prostředky byly pořízeny? Nebylo by možné najít kompromisní hodnotu, která by oscilovala mezi ambicí vlády a umírněným návrhem opozice? Nestačily by například výdaje ve výši 2,5 % HDP?

Lze připomenout, že právě takové výdaje má Finsko – stát, který se vzhledem ke své geografické blízkosti Rusku nachází v mnohem závažnější bezpečnostní situaci než Česká republika. Podobně zvýšila své výdaje na 2,5 % HDP i Velká Británie – světová mocnost, která navíc disponuje jaderným arzenálem a rozsáhlým válečným námořnictvem. Nemohla by tedy mít Česká republika výdaje v této výši?

Otázkou také je, zda navyšování musí být tak rychlé. Opravdu je nutné, aby se výdaje zvyšovaly každý rok o dvě desetiny procentního bodu? Ministr M. Jurečka dokonce hovoří o možnosti zvyšování o tři desetiny ročně. Nebylo by možné zopakovat scénář z roku 2014, kdy se tehdejší vláda po dohodě s opozicí rozhodla pro pozvolné navyšování o jednu desetinu procenta ročně? Bylo by to pomalejší, ale přijatelnější a méně konfliktní.

Možná by také stálo za to navázat růst výdajů vždy na konkrétní dosažené schopnosti. Například – v roce, kdy by Česká republika pořídila dálkový protiletadlový systém, by výdaje mohly vzrůst na 2,4 % HDP. Následující rok by mohly mírně klesnout – např. na 2,2 % – ale celkově by byl patrný vzestupný trend, který by odpovídal reálnému zvyšování schopností AČR.

A podobných cest by se našlo víc. Bohužel však chybí ochota je hledat – není zde dostatečná politická vůle. A nutno dodat, že tato vůle chybí oběma stranám. Vláda chce za každou cenu navýšit výdaje na 3 % HDP a není ochotna ustoupit ani o milimetr (přitom o rozpočtu na příští rok už bude rozhodovat nová vláda, pravděpodobně v jiném složení). Opozice naopak odmítá jakékoli další navyšování a v nejlepším případě požaduje zachování stávající výše 2 %. Obě strany jsou zakopané ve svých pozicích a tvrdošíjně na nich trvají. A celkově je pak ve veřejné diskusi na toto téma čím dál patrnější iracionalita.

Tento vzestup iracionality ovšem není specifikem České republiky, ba ani Evropy – podobné trendy lze pozorovat i v jiných částech světa, od Ameriky až po Asii. V případě Evropy je však odklon od racionality mimořádně bolestivý. Evropa a evropská civilizace jsou totiž postaveny právě na racionalitě, na hlasu rozumu, který se opírá o fakta a logické argumenty. Od antických filozofů přes osvícenství až po moderní dobu byla racionalita základem evropské identity.

O to smutnější je současný stav.

Má-li se Evropa ozdravit a znovu nalézt svou vnitřní sílu – což je za dnešního zhoršeného bezpečnostního klimatu a v situaci, kdy se musí spoléhat především sama na sebe, naprosto nezbytné – pak jedinou cestou je návrat k racionalitě. A v tak zásadních otázkách, jako je bezpečnost a obrana, to platí dvojnásob.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál