Během druhé světové války sloužili v amerických ozbrojených silách generálové a admirálové jako MacArthur, Halsey, Nimitz a Eisenhower, kteří prosluli svými schopnostmi a vydobyli si tak slávu. Existoval však také jeden muž, který byl poněkud v pozadí a kterému naslouchal i sám prezident. Admirál William D. Leahy byl osobním přítelem prezidenta Franklina D. Roosevelta, a přestože tento admirál odešel v roce 1939 do výslužby, Roosevelt se však na tohoto důvěrníka často obracel, aby mu pomohl s vedením války.

Admirál Leahy měl podle všeho velký vliv a pomáhal  prezidentovi při různě obtížných válečných rozhodnutích. Avšak ohledně jednoho konkrétního, velmi těžkého rozhodnutí tento admirál nedokázal prezidenta přesvědčit, aby se přiklonil na jeho stranu – jednalo se o rozhodnutí svrhnout atomové bomby na Japonsko.

Foto: Atomový hřib nad Hirošimou (vlevo) a Nagasaki | Wikimedia Commons / Public domain

William Leahy, který se narodil v irsko-americké rodině v Iowě v roce 1875, šel ve stopách svého otce, který sloužil v armádě (veterán z občanské války) a studoval na vojenské akademii ve West Pointo. Následně pokračoval ve studiu na Námořní akademii Spojených států, kdy v roce 1897 tuto školu absolvoval.

Leahy pak sloužil jako poddůstojník na palubě USS Oregon a během své dlouhé a bohaté vojenské kariéry se osobně zúčastnil pouze jediného boje, když Oregon obeplul slavnou Magellanovu úžinu a dorazil do bitvy o Santiago během španělsko-americké války. V roce 1899 byl Leahy jmenován praporčíkem a během následujících osmi let sloužil na 11 různých lodích, včetně těch, které byly nasazeny během Boxerského povstání v Číně. V roce 1907 nastoupil jako instruktor na Námořní akademii Spojených států amerických v oboru chemie a fyziky.

V roce 1909 se vrátil na moře a před vypuknutím 1. světové války sloužil v různých námořních a administrativních funkcích. V této době navázal blízký vztah s tehdejším náměstkem ministra námořnictva Franklinem D. Rooseveltem. Po vstupu Ameriky do 1. světové války se Leahy v roce 1918 ocitl ve velení transportní lodi USS Princess Matoika. Během tohoto působení by mu byl udělen Námořní kříž za velení při přepravě vojáků do Francie přes vody zamořené ponorkami.

Po válce se Leahy střídavě věnoval službě na moři a vysokým administrativním funkcím v rámci ministerstva námořnictva. V roce 1936 pak vztyčil na palubě bitevní lodi USS California jako vrchní velitel bojových sil vlajku admirála se čtyřmi hvězdičkami.

V roce 1937 byl jmenován náčelníkem námořních operací. V této funkci působil dva roky, kdy se snažil připravit námořnictvo na budoucí konflikt, který se zdál být na obzoru. Admirál Leahy byl sice v roce 1939 zařazen na seznam vysloužilců, avšak jeho dlouholetý přítel Roosevelt mu již tehdy dával jasně najevo, aby se v případě vypuknutí války ve výslužbě příliš neusazoval. V roce 1939 Leahy působil jako guvernér Portorika a poté v roce 1941 jako velvyslanec ve Vichistické Francii, než byl počátkem roku 1942 odvolán zpět do Washingtonu.

Roosevelt, jeho přítel a vrchní velitel, si přál mít kontaktní osobu pro tři důležité náčelníky štábu, a to admirála Ernesta Kinga z námořnictva, generála George Marshalla z armády a generála Henryho Arnolda z armádního letectva. Uvádí se, že náčelníci štábu nebyli tomuto nápadu nakloněni, avšak nakonec souhlasili, aby byl pro tento úkol vybrán tehdy všeobecně respektovaný admirál Leahy.

V červenci 1942 byl admirál Leahy jmenován do funkce náčelníka štábu vrchního velitele. Ve skutečnosti to byl právě Leahy, kdo Rooseveltovi navrhl myšlenku Společného výboru náčelníků štábů (Joint Cheifs of Staff), protože tento výbor umožňoval lepší koordinaci válečného úsilí.

Jak válka pokračovala, admirál Leahy byl téměř vždy po Rooseveltově boku. Cestoval s ním na Blízký východ na teheránskou konferenci a pomáhal mu celkově řídit politiku, která měla nejen vést válku, ale také připravit půdu pro poválečný svět.

Leahy byl považován za tak klíčovou postavu válečného úsilí, že byl požádán, aby se během invaze v den D vylodění spojenců v Normandii (6. června 1944) vrátil zpět domů do Iowy, aby tak přesvědčil německé agenty, že k útoku v brzké době nedojde. Mělo se totiž za to, že tak monumentální útok, jako byla invaze spojenců v Normandii, nemůže proběhnout, dokud nebude admirál Leahy zase zpět po boku prezidenta Roosevelta.

V prosinci 1944 byl Leahy povýšen na prvního admirála námořnictva Spojených států. Navzdory své pětihvězdičkové hodnosti a velmi osobním vztahům s prezidentem se však tehdy Leahymu nepodařilo Roosevelta přimět, aby s ním souhlasil v otázce svržení atomové bomby na Japonsko.

Admirál Leahy věřil, že Japonsko je již na pokraji porážky a že je lze přemluvit ke kapitulaci bez svržení atomové bomby a bez následné invaze do země. Když Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, Leahy pokračoval ve své službě, avšak změnit názor ohledně svržení atomových bomb na Japonsko nedokázal ani u následujícího amerického prezidenta Trumana. Truman tak nakonec ono osudové rozhodnutí učinil.

Admirál Leahy následně shození atomových bomb komentoval takto: "Jsem toho názoru, že použití této barbarské zbraně v Hirošimě a Nagasaki nám v naší válce proti Japonsku nijak materiálně nepomohlo. Japonci již byli poraženi a připraveni kapitulovat díky účinné námořní blokádě a úspěšnému bombardování konvenčními zbraněmi... Můj vlastní pocit byl, že tím, že jsme ji použili jako první, jsme přijali etický standard běžný pro barbary temného středověku. Nebyl jsem naučen vést války tímto způsobem a války se nedají vyhrát masakrováním žen a dětí."

Zdroj: warhistoryonline