Evropský zbrojní trh představuje dlouhodobě jeden z nejvýznamnějších a nejstrategičtějších prostorů pro uplatnění obranného průmyslu, a to jak z hlediska objemu investic, tak z hlediska geopolitického významu. Rivalita mezi USA a evropskými státy, respektive mezi jejich obrannými koncerny, se po otevření „východoevropských“ trhů stala stále viditelnější součástí vnitřní dynamiky euroatlantických vztahů. Ačkoliv jsou Spojené státy a evropské země formálně spojenci v rámci Severoatlantické aliance, v oblasti zbrojních zakázek probíhá tichý, avšak intenzivní konkurenční boj, jehož důsledky sahají daleko za rámec pouhého obchodu. Zbrojní kontrakty jsou často spojené s otázkami národní bezpečnosti, strategické autonomie, technologické suverenity a mezinárodněpolitické orientace.

Tato rivalita je zvlášť patrná ve chvílích, kdy se evropské státy rozhodují mezi akvizicí amerických zbraňových systémů a domácí nebo evropskou produkcí. Ačkoliv Spojené státy dlouhodobě disponují technologickým náskokem a rozsáhlou exportní infrastrukturou, evropský obranný průmysl si v určitých oblastech uchovává, nebo dokonce posiluje svou konkurenceschopnost. Klíčovými hráči na evropské straně jsou společnosti jako Airbus, BAE Systems, Leonardo, Dassault Aviation nebo MBDA, zatímco americký trh dominuje firmám jako Lockheed Martin, Raytheon, Boeing nebo General Dynamics.

Kategoriální rozdělení zbraní a dominance amerických nebo evropských firem

Rivalita mezi americkými a evropskými firmami na evropském zbrojním trhu se nejzřetelněji projevuje ve vybraných kategoriích zbraní, které tvoří jádro vojenské kapacity moderních armád. Jednotlivé sektory se liší mírou konkurence, technologickým vývojem, exportními politikami a mírou závislosti na aliančních závazcích. 

Psali jsme:Důvody, proč má celý Blízký východ respekt z izraelského tanku Merkava

Letectví

Nejviditelnější formou americko-evropské rivality je bezesporu oblast bojových letounů. Spojené státy zde dosahují jednoznačné dominance, především prostřednictvím stíhacího letounu páté generace F-35 Lightning II, vyvíjeného a vyráběného firmou Lockheed Martin. K roku 2025 si F-35 objednala nebo již provozovala řada vojensky významnějších evropských zemí, včetně Velké Británie, Itálie, Nizozemska, Norska, Dánska, Polska, Česka, Německa, Itálie, Řecka, Finska či Rumunska. Rozhodnutí některých států upřednostnit americkou technologii bylo často politicky podmíněno, a to i za cenu oslabení evropských výrobních kapacit.

Evropská konkurence se v tomto kontextu opírá zejména o tři hlavní typy stíhacích letounů: francouzský Rafale, Eurofighter Typhoon a Gripen, Všechny tři typy dosahují vysoké technologické úrovně, avšak nejsou schopné nabídnout stealth schopnosti jako F-35. Právě absence evropské konstrukce páté generace je v současnosti achylovou patou evropského průmyslu. Výše zmíněné typy stíhacích letounů přesto zůstávají důležitou volbou pro země, které kladou důraz na strategickou suverenitu a nezávislost na americkém vojenském ekosystému, jak ukazuje případ Francie, Rakouska nebo Španělska. Významnou roli hraje i probíhající vývoj evropského systému šesté generace FCAS, který by měl posílit evropské postavení ve střednědobém horizontu.

V oblasti vojenských vrtulníků je situace vyrovnanější a zároveň méně přehledná. Evropští výrobci v čele s Airbus Helicopters a Leonardo dodávají široké spektrum víceúčelových a útočných vrtulníků, jako je Tiger, NH90 či AW159. Američané na evropském trhu hraji sice důležitou, ale ne vyloženě dominantní roli, jak je tomu u stíhacích letounů. Zaměřují se zejména na oblast těžkých transportních a lehkých i těžších bitevních typů, jako je AH-64 Apache, Bell AH-1 nebo CH-47 Chinook. Rozhodnutí evropských armád v této oblasti bývá často motivováno konkrétními operačními potřebami, přičemž se uplatňují i logistické a historické vazby. Jelikož řada východoevropských členů aliance stále vlastní dosluhující Mi-24/35 může v dohledné době být svědky souboje evropských a amerických výrobců o tyto potenciální zákazníky, kteří budou potřebovat obměnit svůj vrtulníkový park.

Pozemní technika

V oblasti obrněné techniky je evropský průmysl plně funkční pro uspokojování poptávek evropských států NATO. Nevýraznou americkou pozici zde ztělesňuje zejména společnost General Dynamics, prostřednictvím tanku M1 Abrams (Polsko a Rumunsko) a bojového vozidla M2 Bradley (Chorvatsko). Ačkoliv je M113 již reliktem minulosti, připomíná éru slavnější pozice amerických obrněných vozidel v evropských armádách. 

Psali jsme:Ukrajina zaútočila na Rusko: Proč to nakonec byla draze zaplacená chyba

Evropská pozice na domácím trhu je téměř neotřesitelná, zejména na poli MBT, kde svými počty kraluje Leopard 2 v různých modifikacích. Vedle osvědčené německé konstrukce můžeme ještě zmínit francouzský Leclerc a britský Challenger 2, které však uspokojují potřeby převážně domácích armád. Velkou výhodou evropského průmyslu je také široká paleta BVP a OT. Díky tomu můžou Evropské armády uspokojit své individuální potřeby a zároveň podporovat regionální producenty.  

Námořnictvo

V segmentu námořní výzbroje je americký vliv na evropském trhu zanedbatelný. Spojené státy jsou schopny nabídnout špičkové technologie v oblasti senzorů, protiponorkové výzbroje a raketových systémů, které jsou často integrovány do evropských lodních platforem. Samotné lodě se však v Evropě většinou staví v domácích loděnicích. Evropské námořní firmy, jako je francouzská Naval Group, italská Fincantieri, německá ThyssenKrupp Marine Systems nebo španělská Navantia, udržují silnou pozici v produkci fregat, korvet a ponorek. Přesto dochází k příležitostnému uplatnění amerických konstrukcí, například při exportu amerických zbraní pro vybavení evropských lodí. Přesto lze říci, že námořní oblast zůstává jedním z mála segmentů, kde si evropský průmysl udržel výraznou míru soběstačnosti a konkurenceschopnosti, mimo jiné i díky historickým tradicím a schopnosti nabízet komplexní řešení.

Drony a bezpilotní systémy

Bezpilotní letecké systémy se staly jedním z nejrychleji se rozvíjejících segmentů obranného průmyslu. V této oblasti dominuje americký průmysl, zejména díky platformám jako MQ-9 Reaper, vyvíjeným společností General Atomics. Tento typ se stal standardem pro ozbrojené drony s dlouhou výdrží a vysokou nosností, a byl adoptován mimo jiné Francií, Itálií, Španělskem, Nizozemskem či Polskem. Výhodou amerických systémů je technologická vyspělost, osvědčená provozní historie a připravenost k rychlému nasazení.

Evropský pokus o vytvoření konkurenceschopného systému představuje projekt EuroMALE, na kterém spolupracují Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Cílem tohoto programu je vytvořit evropský ozbrojený bezpilotní systém schopný operovat bez závislosti na americké technologii a regulačních omezeních. Vývoj EuroMALE se však potýká s technickými i organizačními komplikacemi a jeho zavedení do operačního provozu se očekává nejdříve na konci dekády. Do té doby zůstane evropská závislost na amerických bezpilotních systémech výrazná.

Ruční palné zbraně

V oblasti ručních palných zbraní je trh nejvíce decentralizovaný. Řada zemí spoléhá na domácí produkci, pokud k tomu má dostatečné výrobní a technologické kapacity. Avšak existují modely americké nebo evropské provenience, které mají na evropském trhu významné postavení. Z nich můžeme jmenovat pistole Glock, kulomety M2, M60 a FN Minimi, útočné pušky M4, samopaly MP5.

Protivzdušná obrana

Kategorie protivzdušné obrany představuje stále důležitější segment moderní vojenské výzbroje, zejména v kontextu nových hrozeb typu balistických raket, řízených střel s plochou dráhou letu a bezpilotních systémů. V tomto vysoce technologicky náročném sektoru dominují americké firmy, především Raytheon a Lockheed Martin, které nabízejí široké spektrum systémů, od taktických až po strategické úrovně. Nejrozšířenějším americkým exportním artiklem je systém Patriot PAC-3, který se stal standardem protivzdušné a protiraketové obrany v řadě evropských zemí, včetně Německa, Nizozemska, Rumunska, Polska a Švédska. Ve střední a východní Evropě lze navíc sledovat silnou politickou motivaci pořídit americký systém nejen kvůli interoperabilitě v rámci NATO, ale i jako výraz loajality ke Spojeným státům v oblasti zahraniční politiky.

Foto: Nejrozšířenějším americkým exportním artiklem je systém Patriot | Shutterstock

Evropský průmysl přitom není v oblasti PVO bezzubý. Firmy jako MBDA, Diehl Defence nebo francouzský Thales se podílejí na vývoji a produkci moderních systémů krátkého a středního dosahu, jako jsou MICA VL, CAMM nebo IRIS-T SLM. Právě německý systém IRIS-T SLM, který se osvědčil v ukrajinském prostředí, se v posledních letech stal příkladem evropského úspěchu v tomto sektoru. V oblasti PVO se také zřetelně projevuje napětí mezi evropskou strategickou autonomií a technologickou závislostí na USA. Ačkoliv evropské firmy dokážou nabídnout kvalitní řešení na taktické a operační úrovni, v oblasti strategické PVO – tedy schopnosti zasahovat balistické střely ve vyšších atmosférických vrstvách – zůstává Evropa na amerických systémech v zásadě závislá. Tento stav se odráží i v neúspěchu některých evropských snah vytvořit alternativu k systému Patriot. Současná situace tak vede k rozkolu mezi státy, které chtějí posilovat evropskou suverenitu skrze domácí vývoj (např. Německo, Francie), a těmi, které sázejí na osvědčenou americkou technologii jako součást širší geopolitické vazby.

Zdroj: IISS, Naval Group. Defense Magazine, ESD