Rádio Svobodná Evropa nedávno zveřejnila rozhovor s Antonem Š., 34letým ruským vojákem, který byl na Ukrajinu nasazen v rámci týmu, který z frontové linie odnáší zraněné a mrtvé vojáky, ale následně se dostal do mučírny FSB. Podařilo se mu z fronty uniknout a v Německu získal politický azyl.

Foto: Ruský voják na Ukrajině. (ilustrační obrázek) | Wikimedia Commons / Public domain

Anton Š. Před válkou pracoval jako osobní řidič pro ředitele velké stavební firmy v Ufě. Díky tomu dosáhl na vysoký plat v podobě 80 000 rublů (20 900 Kč podle aktuálního kurzu). V září 2023 se Anton večer vracel domů ve svém voze Lada Granta, ale ztratil kontrolu nad svým vozem a naboural do zaparkovaného auta. Zpanikařil a z místa nehody utekl. O týden později si pro něj přišla policie a sdělila mu, že musí zaplatit pokutu 200 000 rublů (52 000 Kč podle aktuálního kurzu), a pokud nemůže okamžitě zaplatit, má jen dvě možnosti: buď jít do vězení a odtud odejít do trestanecké jednotky na Ukrajinu, nebo vstoupit do armády jako dobrovolník a mít na Ukrajině větší šanci na přežití. Poté, co se poradil s rodinou, bylo rozhodnuto, že lepší bude vstoupit jako dobrovolník.

Anton předtím nesloužil v armádě, od služby byl osvobozen kvůli svým psychickým problémům a několika pokusům o sebevraždu, s nimiž se přes 10 let léčil u psychologů. Když byl malý, týral ho jeho otec alkoholik, který ho mlátil a dokonce mu v pěti letech v opilosti zapálil vlasy. Odjel do Moskvy se všemi lékařskými výpisy do odvodní kanceláře. „Přišel jsem tam a lékař se mě zeptal: Chodit můžete? Tak jste zdravý. Po asi dvou minutách lékařské prohlídky jsem dostal razítko, že jsem zdravý, a domů už jsem se nepodíval,“ vypovídá Anton. Po lékařské prohlídce byl eskortován na hromadné shromaždiště v Moskvě, kde strávil noc, a následujícího dne byl odvezen s ostatními do Rostova na výcvik. Výcvik trval pouhý týden a Anton, který nikdy předtím zbraň nedržel ani nebyl na vojně, si z pušky vystřelil v rámci výcviku pouhé dva náboje. A pak byli posláni „na nulu“ – slangové označení frontové linie.

„Přivezli nás na okraj lesa někde na Ukrajině a dál jsme šli lesem pěšky. Nebo tedy tím, co z něj zbylo po ostřelování. Kvůli krytí jsme se přesouvali večer, a když už nebylo světlo, usadili jsme se a měli v lese přenocovat do rána. Baterky jsme kvůli utajení nemohli rozsvěcet. Samozřejmě z nás nikdo nespal. Byli s námi i příslušníci Achmatu (čečenská jednotka), kteří říkali, že nejhorší by pro nás teď bylo, kdyby přiletěl dron. Ale nic se, díky Bohu, nestalo. Ráno se podívali na můj služební záznam a usoudili, že bych neměl dostat zbraň a přesunuli mě do evakuační jednotky.“

Podle Antona se evakuační tým skládal ze dvou týmů po šesti lidech, přičemž každý tým měl jedna nosítka. „Hned první noc jsme dostali úkol vyzvednout těla mrtvých a raněných. Bylo to z úkrytu, kde se před námi schovala jiná evakuační skupina a kde je našel ukrajinský dron. Bylo to asi 5–6 kilometrů od naší pozice a za noc jsme měli absolvovat minimálně dvě cesty. Měli jsme přivézt alespoň dva 200 (ruský kód pro mrtvé) nebo dva 300 (ruský kód pro zraněné). Cestou se ale často ze 300 stali 200. Když jsme se vrátili, na zraněné čekalo evakuační auto, které je odvezlo do nemocnice, mrtví byli identifikováni podle vojenských známek.“

I když nesloužil přímo v bojové jednotce, nejednalo se v žádném případě o bezpečnou práci. „Pokud přiletěl dron, nebo začal minometný útok, museli jsme zareagovat rychle. Když jsme nesli raněného, dostali jsme rozkaz nosítka okamžitě odhodit na zem i se zraněným a utéct každý jiným směrem. Když jsme nesli mrtvého, měli jsme ho z nosítek odhodit a utéct i s nosítky. Bylo naprosto nezbytné nosítka zachránit. Podle našeho velitele žádná jiná nedostaneme a raněné a mrtvé budeme pak muset táhnout po zemi, nebo je nést na zádech.“

Podle Antona vojáci raději evakuovali mrtvé. Pod jejich mrtvoly se mohly schovat až dvě pušky, pod zraněného pouze jedna, aby měl zraněný alespoň nějaké pohodlí. Pušky poté měnili s vojáky z jednotek BARS za domácí pálenku. Jedna puška se rovnala litru a půl pálenky. Pili každé ráno, aby se, podle Antona, z toho, co viděli, nezbláznili a aby byli schopni spát.

„Každé ráno jsme pili a zajídali to svými suchými příděly. Celý den jsme spali ve sklepě a večer, jak padla tma, jsme šli zase do akce. Často jsme ani na frontu nedošli a odnášeli jsme zpět těla mrtvých a raněných našich vlastních lidí. Za měsíc a půl se složení naší jednotky změnilo prakticky třikrát, vystřídalo se nás v jednotce asi třicet. Po prvním týdnu jsme z jednotky zůstali jen dva – já a velitel. Do konce měsíce jsem se už ani nesnažil zapamatovat volací znaky nových vojáků. K čemu taky, když se za pár dní budu muset naučit nové?“

To všechno mělo velmi negativní vliv na Antonovu psychiku. „Diskutovali jsme, jak z toho ven. Šlápnout na Lístek (ruská protipěchotní mina PFM-1), nebo vyndat z granátu rozbušku a odpálit si ji v ruce? Cílem bylo utrhnout si prsty, ale důležité bylo, aby se na ranách nacházel střelný prach. Jeden z nás to udělal, ale zatkli ho, protože u něj našli pojistku granátu. Jednou, když jsme se vraceli, jsem si ho všiml u našeho sklepa. Když všichni usnuli, píchnul jsem si lék proti bolesti a v tichosti jsem vylezl ven a šlápl na něj. Tehdy bohužel – nyní díky Bohu – nevybuchl. Chtěl jsem se odtamtud za každou cenu dostat a bylo mi jedno, že se zmrzačím. Občas jsme odnášeli také chudáky, kteří měli stejný nápad jako já.“

Lék, který si Anton aplikoval, bylo analgetikum Promedol. Analgetikum, které se používá v ruské armádě a které se stalo cennou kořistí. Voják totiž dostane pouze jednu a další dostane pouze v případě, že se vrátí z nemocnice. Pokud tu svou voják ztratí nebo použije, další již nedostane. Členové evakuačních týmů měli v tomto výhodu, mohli o ně obrat mrtvé či zraněné evakuované vojáky.

Po měsíci a půl byly ruské jednotky tak zdecimované, že byly do útoku poslány i týmy evakuačních jednotek. „Jednou nás ráno náš praporčík seřadil a řekl, že půjdeme bojovat na frontu. Já a ještě jeden chlap jsme vystoupili s tím, že bojovat nepůjdeme. „No, tak vás odstřelíme,“ odpověděl praporčík, a já mu řekl, ať mě zastřelí hned, než aby mě roztrhal minomet nebo dron. Odvezli nás na frontu a zavřeli v zemljance s tím, že ráno nás zastřelí. Ráno pro nás ovšem přijela vojenská policie a odvezla do Zajceva (vesnice v Doněcké oblasti, kam se odvážejí odpadlíci a odmítači). Tam nás předvedli před nějakého důstojníka, který nám řekl, že pokud nepůjdeme bojovat, hrozí nám až 15 let v kriminále. Odpověděl jsem, že mi můžou dát klidně maximum, ale že zabíjet nechci. Odvezli mě do domku, kde bylo asi dalších 20 lidí. Přímo pod domkem se nachází sklep, kterému říkají „místnost zábavy“ – mučírna, ze které je po celém domě slyšet křik. I když jsme slyšeli křik a nářek mučených, nikdo se nebránil, když nás odváděli. Až na jednoho, toho ale zbili obušky tak, že upadl do bezvědomí. Pak přišla řada na mě.“

Následuje sekce popisu mučení, která není vhodná pro slabší povahy. Text, který se věnuje mučení, je zvýrazněný a podtržený a můžete ho přeskočit.

„Posadili mě na židli, ruce spoutali za zády a oči mi zalepili lepicí páskou. Pak mě začali bít pěstmi, převážně do obličeje. Po nějaké době, když jsem stále odmítal zabíjet, mi do pusy dali nějakou rozporku a začali mi kleštěmi trhat zuby. Když mi vytrhli třetí, bolest už byla tak nesnesitelná, že jsem křičel bolestí, že podepíšu cokoliv, jen ať už toho nechají. Do mé roztřesené ruky dali tužku a na nějaké papíry jsem napsal svůj podpis. Ani nevím, co jsem podepsal. Ruce jsem měl stále svázané a na očích pásku. Začali se smát a řekli mi, že abych si to dobře pamatoval, ještě pár zubů mi vytrhnou. Jenže oni je jen netrhali, ale zuby mi i lámali napůl. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přišlo mi to jako věčnost. A celou dobu se tomu smáli a vtipkovali. V puse mi nakonec zůstaly jen tři zdravé zuby.“

„Pak mě odvezli na frontu u města Krynki. Sotva jsem se udržel na nohou a nemohl jsem mluvit. Přišel si mě prohlédnout velitel praporu, a když jsem mu ukázal svou zakrvácenou pusu, okamžitě rozkázal mě odvést na ošetřovnu. Byla to betonová budova bez oken, kde jsme leželi na zemi na dřevěných paletách. To bylo poprvé, co se ke mně v ruské armádě někdo choval hezky. Na ošetřovně mi změřili teplotu a měl jsem 41 stupňů. Okamžitě mi začali píchat různé injekce a zůstal jsem tam ležet zhruba měsíc. Pak mi velitel praporu zařídil evakuaci za frontovou linii, odvezli mě nejdřív do Rostova a o dva dny později mě letecky přepravili do vojenské nemocnice v Sevastopolu. Tam jsem musel i s ostatními projít komisí, ale hned ze začátku nám řekli, že nás tady nechají chvíli odpočívat, ale že nám všem stejně napíšou, že jsme zdraví. Za pár dní přišla zpráva, že celá naše rota, kam jsem měl být převelen, byla při útoku zničena a že za pár dní všichni, co tam jsme, odjíždíme zase na frontu! To jsem se rozhodl utéct.“

„V noci jsem z nemocnice utekl a koupil si vlakovou jízdenku do Soči. Cestou jsem ale vystoupil a odjel taxíkem do Ufy. Doma jsem rodičům řekl, co se stalo. Byl jsem tam asi týden a rozhodl se, že uteču ze země. Prodal jsem auto a za 70 000 rublů (18 000 Kč) jsem si pořídil falešný pas a odjel do Běloruska, odtamtud jsem letadlem uprchl do Arménie, kde jsem na německé ambasádě požádal o azyl. Tam mě ale odmítli s tím, že Arménie je bezpečná země. Nakonec jsem kontaktoval protiválečné aktivisty, kteří mi pomohli dostat se přes Bosnu a Chorvatsko do Německa. Tam jsem strávil tři měsíce v uprchlickém táboře.“

Anton nakonec získal ubytování v Nöllingenu, kam začal docházet na psychiatrickou kliniku. Jeho ošetřující lékařkou se stala Ukrajinka, která se k němu, podle jeho slov, chová velice hezky. „Začal jsem brát antidepresiva, která v zásadě pomáhají, ale stejně se v noci budím se strachem z toho, co jsem zažil, a že si pro mě zase přijdou.“

Po propuštění kontaktoval svou přítelkyni, aby za ním přijela. Ta mu ale odpověděla, že potřebuje vojáka, a ne zrádce vlasti, a že už je těhotná s jiným vojákem. „Její otec je bývalý wagnerovec, tak ji v tomhle určitě dost ovlivnil. Chtěl jsem skočit z mostu, ale policisté a hasiči mě nakonec zachránili,“ doplnil Anton. Anton v současné době stále čeká v Německu na vyřízení azylu.

Ruské protiválečné projekty „Důležité příběhy“ a „Sbohem zbraním“ pomáhají ruským vojákům sběhnout z armády. Podle poslední zveřejněné zprávy z prosince 2024 je více než 50 000 ruských vojáků hledaných pro dezerci.

Zdroj: Rádio Svobodná Evropa