Na papíře to zní jako protimluv: střela ATACMS není – podle veřejně dostupných informací – stavěná na zásahy pohyblivých cílů na moři. Přesto americká armáda potvrdila, že ji použila k potápění íránských plavidel. A nejen to: podle vyjádření nejvyššího vojenského představitele USA se z raketometů HIMARS v Íránu nestřílí jen na „klasické“ pozemní cíle, ale i na námořní síly.

Foto: Střela ATACSM | U.S. Department of War

Psali jsme:Datový přenos Starlinku na Ukrajině spadl o 75 %. Proč to děsí ruské jednotky víc než další sankce

Přesně tenhle moment ukazuje, jak se moderní válka často nevyhrává tím, že uděláte z každé zbraně univerzální nástroj, ale tím, že protivníka donutíte přestat se hýbat.

HIMARS v roli, kterou si veřejnost spojuje spíš s námořnictvem

Americká armáda podle dostupných informací aktivně používá M142 HIMARS nejen k ničení skladů a pozemních cílů, ale i k úderům na íránské námořní kapacity. Potvrdil to Dan Caine, předseda Sboru náčelníků štábů USA, když mluvil o „neuvěřitelných dělostřeleckých silách“ složených z vojáků a příslušníků námořní pěchoty, kteří „potápějí lodě a ničí sklady“.

Zdůraznil také, že za méně než dva týdny bojových operací v Íránu americké dělostřelectvo „psalo historii“. Konkrétně padla zmínka o 18. dělostřelecké brigádě – 3. praporu 27. dělostřeleckého pluku – jako o jednotce, která jako první zasáhla íránské cíle přesnými zbraněmi.

Jinými slovy: HIMARS tu nevystupuje jen jako „raketomet na sklady“, ale jako systém, který pomáhá systematicky snižovat schopnost Íránu vést boj i přes moře.

Psali jsme:Prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku: Neviditelný pilíř alianční obrany a logistická páteř AČR

Psali jsme:Poručík Ondřej Buriánek: Aditivní výroba může armádě přinést vyšší flexibilitu, vyžaduje však odbornost, standardizaci a změnu myšlení

Psali jsme:Připravuje se zásadní ofenzíva ruské armády?

„ATACMS potopil lodě“: jak je to možné, když neumí trefit pohyblivý cíl?

Tady je klíčová věta, která mění interpretaci celé zprávy: použití ATACMS proti íránskému námořnictvu naznačuje, že zásahy pravděpodobně mířily na lodě (a dokonce i na ponorku) ve chvíli, kdy byly v přístavu nebo na základně – tedy v okamžiku, kdy se nepohybovaly.

Caine totiž uvedl, že americké síly použily ATACMS mimo jiné „k potopení několika lodí, včetně ponorky“. Pokud ATACMS skutečně není určen k boji s pohyblivými cíli, dává největší smysl scénář „zásahu na kotvišti“: loď je sice námořní cíl, ale takticky jde o stacionární objekt – a to je přesně prostředí, kde přesná munice dlouhého dosahu dává největší efekt.

A efekt není jen fyzický (zničené plavidlo). Je i systémový: když protivník ví, že jeho přístavy a základny nejsou bezpečné, flotila se buď stáhne, nebo začne operovat opatrněji, s menší intenzitou, a hlavně s větší logistickou zátěží.

PrSM: bojový debut nástupce ATACMS – a rozdíl, na kterém záleží

Zároveň se v bojích v Íránu objevuje další důležitý prvek: bojový debut nové americké balistické střely Precision Strike Missile (PrSM), která má ATACMS postupně nahradit.

A tady přichází zásadní rozdíl: PrSM má v plánovaných verzích počítat s více režimy navádění (multi‑mode seeker) právě pro zásahy pohyblivých cílů. Ve verzi Inc. 2 je dokonce označovaná jako pozemní protilodní střela LBASM (Land‑Based Anti‑Ship Missile).

Jenže – a to je podstatné – není jasné, zda americké síly operující v Íránu mají aktuálně k dispozici varianty PrSM schopné zasahovat pohyblivé cíle. Takže zatímco ATACMS „potápí lodě“ pravděpodobně v přístavech, PrSM je (v některých iteracích) nástroj, který by podobnou roli mohl posunout dál: z přístavů na otevřené moře.

Proč tohle téma rezonuje i mimo Írán: lekce z Tchaj-wanu

Celý příběh má ještě jednu zajímavou paralelu: dříve se objevila informace, že Tchaj-wan plánuje rozmístit HIMARS s ATACMS jen 40 kilometrů od Číny, aby mohl přímo ohrožovat přístavy a letiště. To přesně zapadá do logiky, kterou naznačuje i íránský případ: když nedokážete (nebo nepotřebujete) lovit pohyblivé cíle, zaměříte se na místa, kde se pohyb „rodí“ – na základny, sklady, překladiště, přístavy.

Zdroj: Autorský text Šimona Koudelky