Bitva na Sommě byla jednou z nejkrvavějších bitev 1. světové války
Bitva na Sommě, jedna z nejničivějších událostí 1. světové války, byla 142denním tažením zahrnujícím řadu intenzívních střetnutí. Nejen pro Brity je dodnes symbolem toho, jak krutě probíhala 1. světová válka.
V roce 1916 panovala na západní frontě patová situace. Obě strany byly zakopané, zákopové pozice poskytovaly obráncům úkryt před drtivou silou moderního dělostřelectva – a v kombinaci s kulomety znamenaly obrovskou převahu defenzívy nad ofenzívou. Francouzi toužili odstranit německé útočníky ze svého území a Britové je v tom podporovali. Aby svého cíle dosáhli, rozhodli se Spojenci zahájit ofenzivu v oblasti Sommy, kde se stýkaly britské a francouzské linie. To by umožnilo účast obou armád.
Foto: Britský tank Mark I na frontě v září 1916 | Imperial War Museums / Public domain
Ještě během plánování zahájili Němci útok na Francouze u Verdunu. To vtáhlo francouzské zdroje do tamní opotřebovávací bitvy a přeneslo břemeno bojovat v tažení na Sommě na Brity. Útok měl nyní další cíl – odlákat německé zdroje a snížit tak tlak na Verdun. Plán bitvy na Sommě řídil britský vrchní velitel generál Haig. Haig stále věřil, stejně jako od začátku války, že ji lze vyhrát prolomením nepřátelské obrany a využitím tohoto otevření pomocí jezdectva. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně. Na Sommě plánoval provést tento průlom na hřebeni Pozières, zatímco na severu u Gommecourtu proběhl diverzní útok.
Velitelem čtvrté armády, který měl tento útok provést, byl generál Rawlinson. Na základě svých dosavadních válečných zkušeností se domníval, že nejlepší možností je taktika "zakousnout se a držet", tedy postupovat po malých úsecích a poté se konsolidovat. Konečný plán útoku se stal kompromisem mezi rozdílnými strategiemi obou mužů, který ideálně nevyhovoval ani jednomu z nich.
Britské dělostřelectvo zahájilo 24. června mohutné bombardování německých pozic. Za necelý týden bylo vypáleno 1,7 milionu střel, zatímco minéři hloubili tunely pod 17 klíčovými německými obrannými body a plnili je výbušninami. Bombardování bylo méně účinné, než Haig doufal. Přibližně 30 % střel nevybuchlo a ty, které vybuchly, nadělaly jen zanedbatelné škody, neničily ani živou sílu ani zátarasy z ostnatého drátu. Němci se bezpečně stáhli do svých bunkrů a zákopů a příval šrapnelů přečkali.
Hlavní útok měl začít 29. června, ale silný déšť změnil půdu v neprůchodné bahno. A tak byl útok odložen až do 1. července. Pěchota se vyhrnula ze zákopů a následovala postupovou dělostřeleckou palbu směrem k německým liniím. Tato taktika však ještě nebyla zvládnuta. Palba byla přenášena o sto metrů a nechávala Němce příliš dlouho v klidu na to, aby se mohli připravit a čelit útočníkům. Bahno ještě nevyschlo, ostnatý drát byl z velké části neporušený a britští vojáci se ocitli tváří v tvář nepříteli v pasti.
Britové dosáhli minimálního postupu za cenu obrovských ztrát. Ztratili 57 470 mužů – 19 240 mrtvých, 2 152 nezvěstných a zbytek zraněných. I v kontextu první světové války byl tento den svou hrůzností nevídaný. Přestože Francouzi nebyli schopni nasadit tolik vojáků, kolik původně zamýšleli, útoku se zúčastnili rovněž. Díky velkému počtu těžkých děl byly francouzské jednotky první den celkově úspěšnější než britské a jejich podpora umožnila Britům na jihu dosáhnout nejvýznamnějších úspěchů.
Podle Haigova názoru úspěch ve válce vycházel ze dvou prvků – z opotřebovávací války, která měla vyčerpat nepřátelské rezervy, a pak ze silného útoku, který měl oslabeného nepřítele prolomit. Protože jeho útok selhal, vrátil se k opotřebovávání. Následovalo tedy 142 dní typické zákopové války. Britové dosáhli několika úspěchů, včetně dobře organizovaných útoků na Longueval a Bazentin v noci 14. července. Postup byl však pomalý a nákladný a německé protiútoky občas zatlačily Spojence zpět.
Na Sommě ovšem byly také poprvé ve válce použity tanky. Britové své nové zbraně nasadili 15. září 1916. Šokovaní němečtí vojáci viděli, jak se k nim po blátě valí velká obrněná vozidla a pálí z nich těžká děla a kulomety, aniž jim mohly jejich zbraně viditelně uškodit. Tanky se ale potýkaly s určitými obtížemi, stejně jako všichni bojující v této bahnité, rozbité půdě – byly mechanicky nespolehlivé, pomalé a těžkopádné. Jejich přítomnost však pomohla k dobytí High Woodu a průlomu do německé třetí linie. Somma se stala testovacím polem pro jednu z největších inovací první světové války.
Dobytí Beaumont Hamel bylo britským cílem prvního dne ofenzívy. Jeho konečné dobytí 18. listopadu, o čtyři a půl měsíce později, znamenalo konec bitvy. Haig prohlásil bitvu na Sommě za úspěšnou. Ačkoli Britové ztratili 415 000 mužů a Francouzi 200 000, Němci podle odhadů přišli o 650 000 mužů. Nepřátelské zdroje byly úspěšně zredukovány – to, že Spojenci utrpěli téměř stejně ničivé ztráty, bylo zamlčeno.
Na Němcích bylo dobyto území, jejich linie byly místy zatlačeny až o devět kilometrů zpět. Při vyhlášení vítězství bylo ponecháno stranou, že to byl malý zisk za 142 dní bojů a 615 000 životů a že se to ani zdaleka neblížilo průlomu, který Haig předpokládal. Spojenci utrpěli méně než Němci. Pro Haiga to byl úspěch.
Tažení na Sommě se zúčastnily prapory všech britských pěších pluků. V důsledku toho se ztráty dotkly celé armády a velké části britské společnosti. Ofenzíva prvního dne a Haigova oběť statisíců mužů téměř bez užitku se staly mocným symbolem toho, co bylo na válce nejhorší. Strategie diktovala, že boj na Sommě byl pro Spojence tím nejlepším tahem. Způsob, jakým bojovali, však měl k ideálu daleko a následky byly skutečně strašné.
Zdroj: warhistoryonline.com