V pondělí 24. srpna 1942 se rozhořely v Rynoku a v severním průmyslovém sídlišti Stalingradu - Spartakovce prudké boje. Ze severu hrozí německým útočníkům silné sovětské tankové jednotky. Ve velkém spěchu tak Němci budují zajištění. Náhle přichází hlášení, že nepřítel odřízl úzkou postupovou cestu. Generál von Wietersheim, velící XIV. tankovému sboru, se chce nyní vzdát úseku dobytého předešlého dne, ale generál Paulus ústup kategoricky zakazuje. 16. tanková divize zůstává v Rynoku v obklíčení, které se protáhne až do 1. září. Je v kritické situaci, zásobovaná jen ze vzduchu a malými zásobovacími oddíly, které se v noci probíjí přes sovětské pozice pod ochranou několika tanků.

Foto: Obsluha lehkého německého pěchotního kanonu leiG 18 ráže 75 mm v boji o Rynok | Bundesarchiv / Public domain

24. srpna vrhá generálplukovník Jeremenko útvary dvou střeleckých divizí 22. armády z prostoru Serafimovič - Kletskij proti německým jednotkám obklíčeným v Rynoku. A během dne zasahují do boje i jednotky 1. gardové armády generála Moskalenka od Novo - Grigorjevské. Ty sice rozšiřují předmostí na pravém břehu Donu, ale nedokáží beze zbytku přerušit spojení německých jednotek u Volhy s hlavními silami 6. armády na západním břehu Donu.

Nyní se Němcům podaří obsadit prudkým útokem na severu města přístaviště velkého železničního trajektu, a tak přerušit spojení z Astrachaně po Volze do Stalingradu a Moskvy. Přetnutí železniční tratě ze severu a severozápadu do Stalingradu se může 6. armádě připsat jako velký taktický úspěch. Pro Sověty to znamená citelné narušení, protože řeka, po které je lodní dopravou zásobována Moskva pohonnými hmotami, je vyřazena.

Německý nápor k Volze je zaměřen na styk mezi oběma sovětskými fronty, tedy Stalingradským a Jihovýchodním. Od nynějška leží hlavní břemeno obrany na frontu Jihovýchodním. Kolem poledne 24. srpna hlásí generálmajor rytíř von Hauenschild, velitel 24. tankové divize, že útok jeho útvaru 8 kilometrů na jih od Krasnoarmejska na úpatí pahorkatiny Jergeni pro silný sovětský odpor uvázl. Silné sovětské jednotky a asi 3 km hluboké minové pole zastavují pásy německých obrněnců. Nájezd generálplukovníka Hermanna Hotha, který měl za cíl proniknout se svou 4. tankovou armádou z jihu až ke Stalingradu, tak ztroskotal.

Foto: Obsluha německého minometu ráže 80 mm v úkrytu za vyřazeným sovětským středním tankem T-34/76. Vzadu je vidět německý spojařský polopás Sd.Kfz 250 | Bundesarchiv / Public domain

Zatímco na severu od Stalingradu obklíčený XIV. tankový sbor generála von Witersheima se jen s námahou brání sovětským útokům a generálplukovník Hoth zůstává viset se svou 4. tankovou armádou jižně od Krasnoarmejska, chystají se západně od donských břehů u Kalače předvoje LI. německého sboru generála von Seydlitze ze 6. armády k násilnému přechodu řeky. Město Kalač, ve kterém se Sověti opevnili, zůstává zatím nenapadeno.

V úterý 25. srpna 1942 je ve Stalingradu vyhlášen stav obležení. Všechny záložní jednotky z prostoru u Stalingradu jsou přesunuty do města. V každém okrsku mobilizuje strana ze členů Komsomolu oddíly pro stavbu barikád a pro ošetřování zraněných a dětí.

Mezitím je sice evakuováno již asi 100 000 lidí, ale ve městě jich stále zůstává dalších 400 000. Aby se zabránilo zbytečným obětem a usnadnilo zásobování jednotek, především potravinami, přijímá městský výbor několik opatření. Hlavním je to, že veškeré civilní obyvatelstvo musí být evakuováno. To ale není vůbec jednoduché, přes Volhu nevedou žádné mosty. Chybí přívozy a německé letectvo nepřetržitě útočí na vše co se pohne. Přesto se ale podaří zázrak. Při nasazení všech možných říčních lodí a dělových člunů se podaří během několika dnů z hořícího města přepravit na východní břeh Volhy přes 300 000 obyvatel, což je opravdu obdivuhodný výkon.

Německé letecké útoky ochromily celé části velkých závodů. Velmi tak ztížily práci štábů, státních i stranických orgánů a dělníků samotných. Navzdory tomu ale ještě stoupá výroba munice ve Stalingradu téměř na dvojnásobek. Obyvatelé, kteří ještě ve městě zůstávají, pracují neúnavně na opevněních v předměstích, či se přímo v dělnických praporech zapojují do bojů.

25. srpna za úsvitu se přepravují útvary LI. německého armádního sboru přes Don. Pod ochrannou dělostřelectva překonávají první úderné jednotky řeku. Dvě pěší divize se formují na dobytém předmostí a vyrážejí vpřed podél železniční tratě Kalač - Stalingrad. Generál von Seydlitz má obsadit ze severu šíji mezi Donem a Volhou a především vyprostit z obklíčení v Rynoku XIV. tankový sbor generála von Wietersheima.

Foto: Střední tank Panzer III vyzbrojený kanonem ráže 50 mm. Povšimněte si také náhradních článků pásů připevněných na čelní straně obrněnce, ve snaze zvýšit jeho ochranu. | Bundesarchiv / Public domain

Nejbližším cílem LI. sboru je nyní letiště Gumrak, ležící 8 kilometrů západně od Stalingradu. Jeho dobytím bude severní křídlo 4. tankové armády generálplukovníka Hotha zajištěné před možnými sovětskými útoky. Teprve teď jsou splněny předpoklady pro frontální útok na město. Ale čas již pracuje proti Němcům. Mají k dispozici nejvýše pět týdnů, než začne na začátku října období bláta. A potíže se zásobováním již rozhodujícím způsobem ovlivnily i dřívější operace při dobrém počasí.

Ve středu 26. srpna připravuje generálplukovník Hermann Hoth přeskupení své 4. tankové armády. Jeho záměrem je nechat ležet opevněné pahorky Jergeni u Krasnoarmejska a Beketovky a tvrdě udeřit z jihozápadu ke Stalingradu. V naprosté tajnosti formuje Hoth dvě noci své útvary v prostoru Abganěrova, asi 50 kilometrů za frontou. V noci 28. srpna dosahují rychlé svazy 4. německé tankové armády po dlouhém usilovném pochodu prostoru severně od Aksaje.

Zpráva Sofinformbyra k tomuto dni uvádí, že u Kačalinské a Ilovlji na sever od Stalingradu byly vysazeny oddíly německých parašutistů v síle pluku. Zpráva je ovšem milná, jde o shozy zásobovacích kontejnerů letouny Luftwaffe, pro obklíčený XIV. tankový sbor, který se brání v Rynoku.

V časných ranních hodinách 28. srpna 1942 zaútočí Sověti z Kalače na německou 71. pěší divizi. Sovětský výpad je však utopen v krvi. Den poté, tak 71. pěší divize Kalač za lehkých ztrát dobude. Téhož dne v 6:30 zahajuje útok 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Jeho 14. tanková, 29. motorizovaná a 24. tanková divize se valí na postavení útvarů sovětské 64. armády generálplukovníka Šumilova severozápadně od Abganěrova a současně ohrožují i 62. armádu generálporučíka Lopatina. 64. armádě se v těžkých bojích daří zpomalovat německý útok. Sověti se houževnatě brání v terénu plném úžlabin. Stále častěji dochází k boji muže proti muži. Teprve ve 14:30 pronikají německé tanky za podpory střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 sovětskými liniemi rozčleněnými do značné hloubky a vyrážejí na sever. Večer stojí před Gavrilovkou v týlu 64. i 62. sovětské armády.

29. srpna, je podle rozhodnutí STAVKY 62. armáda začleněna do Jihovýchodního frontu. Večer přistává na polním letišti u Kamyšina, severně od Stalingradu, generál Žukov, který přiletěl z Moskvy a kterého Stalin poslal jako zástupce vrchního velení do štábu Stalingradského frontu.

V neděli 30. srpna 1942 vytváří německá 24. tanková divize malé předmostí u Karpovky, dobývá ztečí sovětská dělostřelecká postavení a vniká u Gavrilovky jako první německá jednotka do vnitřního obranného pásu Stalingradu. Naděje, že u Volhy bude konečná stanice této války, jak se neustále tvrdí, pobízí každého německého vojáka k co největšímu vypětí sil. A aniž to tuší, pro spousty z nich se mohutná řeka Volha a město nesoucí Stalinovo jméno, opravdu stane stanicí konečnou.

Zdroj: history.com, britannica.com