Koncentrační tábor Buchenwald byl založen v červenci 1937 několik kilometrů od města Výmar (Weimar) ve spolkové zemi Durynsko (Thüringen).

Z počátku války měl tábor jen několik tisíc (většinou německých, politických) vězňů, avšak v průběhu války se tábor velkou rychlostí začal naplňovat a rozšiřovat. Na začátku války měl tábor 12 600 vězňů. Na konci roku 1944 jejich počet kolísal kolem 60 000, v únoru roku 1945 dokonce 86 000, v dubnu téhož roku 41 000. Počet vězňů ke konci války velmi fluktuoval, mj. kvůli tomu, že spolu s ústupem Wehrmachtu Němci stahovali vězně ze vzdálenějších táborů v blízkosti postupující fronty směrem k Berlínu. Táborem za dobu jeho existence prošlo 240 000 vězňů, mezi nimi i 7783 českých a slovenských politických vězňů, z nichž 818 zde zemřelo.

V drtivé většině byli vězni muži. Žen bylo v Buchenwaldu mezi 500 a 1000, v první vlně sem byly zavlečeny z Ravensbrücku v roce 1941 převážně coby politické vězeňkyně a v táboře byly nuceny k prostituci. Druhá vlna byla do Buchenwaldu uvržena z Osvětimi, Ravensbrücku a Bergen-Belsenu na přelomu let 1944/45. V koncentračním táboře Buchenwald byla mimo jiné vězněna a nakonec zemřela i italská princezna, dcera Viktora Emanuela III., Mafalda Marie.

Úmrtí

• Vraždy zastřelením: 8483
• Vraždy oběšením se odhadují 1100
• Úmrtí během transportů se odhadují na 12 až 15 tisíc
• Součet: 56 545
• Úmrtí podle materiálů, co zůstaly po SS: 33 462, včetně úmrtí v okolních (satelitních) táborech

V komandatuře tábora působili nejdříve SS-Obersturmbannführer Karl-Otto Koch (od 1. srpna 1937 do července 1941) a SS-Standartenführer Hermann Pister (v letech 1942 do 11. dubna 1945). Manželka prvního z nich, Ilse Kochová, vedoucí strážkyně, která pod sebou měla celou ženskou část tábora, byla pověstná svou krutostí a brutalitou, za kterou si získala přezdívky buchenwaldská bestie nebo čarodějnice z Buchenwaldu . 

Foto: Ilsa Kochová před soudem v roce 1947

Otto Koch byl na přelomu let 1941/42 obviněn z několika trestných činů (mj. korupce, finanční podvody, černý trh a vykořisťování vězňů pro osobní zisk), uvězněn v táboře a několik dní před osvobozením (5. dubna 1945) popraven zastřelením.

Jeho žena (která poté „působila“ v táboře Majdanek) byla krátce po válce odsouzena na 4 roky, které ji byly změněny na 2, po nichž byla ihned souzena znovu mezinárodním vojenským tribunálem, z kterého odešla s doživotním trestem. V roce 1967 spáchala sebevraždu. Hermann Pister se s příchodem amerických jednotek pokusil o útěk, ale byl chycen a v roce 1947 souzen s vyhlídkou trestu k smrti, ale zemřel v cele na srdeční potíže v září 1948.

Osvobození Buchenwaldu

K osvobození Buchenwaldu došlo za dramatických okolností 11. dubna 1945 americkými jednotkami (ARCENT, tzv. třetí armáda, 89. infantérie). Mezi vězni existovala odbojová organizace, (převážně z řad komunistů a sociálních demokratů, jak židů tak křesťanů), která se tajně scházela, projednávala možný ozbrojený převrat a dokonce propašovala do tábora munici a zbraně (od roku 1942 získala 91 pušek a jeden kulomet), s kterými učila své členy zacházet. Navíc měli vězni k dispozici zprávy z fronty díky ukrytému rádiu, na černo vyrobeném jedním z nich (Gwidonem Damazynovem).

Foto: Mrtvá těla objevená po osvobození tábora v dubnu 1945

Tábor Buchenwald po válce

V letech 1945–1950 sloužil Buchenwald sovětské NKVD jako „Speciální tábor číslo 2“, součást sítě speciálních táborů NKVD, začleněné do soustavy gulag. Podle sovětských zdrojů zde zemřelo 7113 vězňů.

V říjnu 1950 bylo rozhodnuto, že tábor bude zbourán. Zlikvidováno bylo všechno kromě hlavní brány, dvou strážných věží, lazaretu a krematoria. V roce 1958 byl přeživším a obětem tábora na místě postaven pomník.

Video: Dokumentární film Utrpení v Buchenwaldu - děsivá svědectví vězňů / YouTube