Byli opravdu dva muži na jednu zbraň? Hollywoodský mýtus o sovětské taktice a výzbroji za 2. světové války
V dálce vybuchují bomby. Vojáci slyší dunění dělostřeleckých granátů a krčí se před palbou německého letounu, který postřeluje jejich pozice. Politický komisař je pobízí, aby šli vpřed, avšak jen každý druhý muž dostane pušku. Každý první pak dostane do ruky pět nábojů. Když klopýtají k nepříteli, ohlédnou se přes rameno a vidí obávanou NKVD připravenou zastřelit každého dezertéra. Vběhnou do masivní palby Němců a náš hrdina nakonec popadne ze země pušku, kterou tu zanechal jeden z jeho mrtvých kamarádů.
Výše uvedené popisuje úvodní scénu hollywoodského velkofilmu Nepřítel před branami a udržuje tak mýtus, že Sověti posílali do boje vojáky bez dostatečné výzbroje. Tato představa je však většinou produktem hollywoodských filmů, propagandy i katastrofálního výkonu sovětské armády v počáteční fázi německé invaze.
Foto: Sovětská pěchota útočí ve Stalingradu | RIA Novosti archive, image #44732 / Zelma / CC-BY-SA 3.0
Stalinovy kroky na konci 30. let sovětskou armádu ochromily. Důstojnický sbor byl řádně „pročištěn“ a důstojníci, kteří zůstali, byli přesvědčeni, že jejich život závisí na rigidní aplikaci předpisů bez ohledu na podmínky na bojišti. Stalin se zoufale snažil udržet mír s Německem, a proto zakázal jednotkám na frontových liniích provádět základní a řádné obranné přípravy. Předsunuté jednotky byly někdy vzdáleny až 80 km od frontových linií, které byly drženy politicky spolehlivými příslušníky NKVD.
Nedávné dobytí některých polských a pobaltských území znamenalo, že armáda měla málo času na přípravu nové obrany míst, která byla daleko od jádra sovětského území. V době německé invaze (operace Barbarossa) Sověti reorganizovali velitelské pozice, bojové řády a obranné plány. V prvních dnech války tak naprosté strategické překvapení a rozhodný průnik německých jednotek rychle proměnily Rudou armádu v dezorganizovaný a ustupující dav.
Druhý den invaze se Sověti pokusili o protiútok podle předem připraveného plánu. Zničené telefonní linky, rušené vysílačky, drtivá letecká síla protivníka a nepřítel, který se zdál být naprosto všude, však i tuto formaci rychle proměnily v hrstku zoufalých uprchlíků hledajících únik. Kromě toho, že téměř 4 miliony vojáků byly zraněny, zajaty nebo zabity, museli také Sověti rychle přesunout klíčové továrny pryč od německého postupu.
Skutečnost na frontě byla tak špatná a sovětští velitelé v čele se Stalinem byli tak mimo realitu, že mnoha sovětským jednotkám, které již neexistovaly, byly posílány rozkazy k protiútoku z míst, odkud před několika dny uprchly. Důstojníci, kteří znali skutečnou situaci, se příliš báli čistek, než aby Stalinovi odporovali, a prostě předávali směšné pokyny dál.
Konečným výsledkem bylo něco, co skutečně často vypadalo jako masa střelců bez pušek, které nekompetentní generálové a političtí důstojníci hnali vpřed v lidských vlnách. Jakmile však byla německá ofenziva v prosinci 1941 otupena a průmysl byl přemístěn, Sověti reorganizovali své zbývající polní armády kolem střeleckých divizí s omezenou moderní výzbrojí tanků a dělostřelectva. Většina tohoto vybavení byla beztak nedostatková a tyto útvary bylo pro nezkušené sovětské velitele snazší nasadit.
9. prosince 1941 generál Žukov frontální útoky, jaké známe z hollywoodských filmů, zakázal. Místo toho se zaměřil na pevné zásady obrany, jako je pružná obrana, soustředění protitankových děl na pravděpodobných přístupových cestách a útoky pěchoty koordinované s dělostřelectvem. Tyto manévry nakonec německý postup zastavily a umožnily Sovětům přežít. Koncem roku 1942 začali Sověti provádět útočné operace s použitím těžkých obrněnců, a byli v tom nakonec velmi úspěšní.
Zničující německý útok 22. června 1941 vytvořil tehdy masu zmatku, která téměř zahltila Rusko a málem je rozhodujícím úderem vyřadila z války. V důsledku zdrcující německé ofenzivy tak mnoho sovětských pěšáků často podnikalo marné protiútoky a obvykle museli následně z boje prchat bez svých původních zbraní a vybavení. Sovětská taktika se však velmi rychle změnila a v následné bitvě o Stalingrad (podzim 1942 – zima 1943) již byli Sověti mnohem připravenější.
Zdroj: warhistoryonline