Geneze izraelsko-palestinského konfliktu, který pro svou mimořádnou eskalaci právě v uplynulém měsíci tolik upoutal pozornost světové veřejnosti, spadá ještě před vznik novodobého Izraelského státu a první arabsko-izraelskou válku roku 1948. Pomineme-li úplně nejzákladnější předpoklady z velmi vzdálené minulosti (jako rozptýlení Židů do vnějších diaspor v době po porážce Bar Kochbova povstání proti římské nadvládě ve starověké Judeji ve 2. století, příp. ovládnutí Palestiny muslimskými Araby v 7. století), připomeňme faktor židovské imigrace do Palestiny od 80. let 19. století, předkládané pak v duchu sionismu, vlastně židovského nacionalismu, jako návrat Židů do původní vlasti.

Významný impuls pro tento migrační pohyb vytvářely vlny protižidovských pogromů, k nimž na přelomu 19. a 20. století došlo v západních oblastech ruského impéria. Zásadním momentem byla poté i deklarace britského ministra zahraničí Balfoura z listopadu 1917, slibující vytvoření tzv. národní domoviny pro Židy v Palestině, jež se v důsledku první světové války dostala z několikasetletého područí Osmanské říše právě pod správu Velké Británie, nakonec jako oficiální mandát Společnosti národů. Odpor místního arabského obyvatelstva a obecněji arabských představitelů proti židovskému přistěhovalectví nicméně vedl britskou stranu k tomu, že později od podpory takového projektu upustila. Tzv. Bílá listina (White Paper) z roku 1939, počítající mj. s budoucí palestinskou nezávislostí, tuto imigraci, v předvečer druhé světové války v Evropě a také genocidy evropského židovského obyvatelstva pod kuratelou hitlerovského Německa, velmi výrazně limitovala.

Foto: Známá fotografie z berlínské schůzky Amína al-Husajního s německým Vůdcem Adolfem Hitlerem 28. listopadu 1941. Hitler dal tehdy jeruzalémskému muftímu neurčité sliby, týkající se otázky dalšího uspořádání na Blízkém a Středním východě. Navzdory některým mnohem později se objevivším spekulacím, nelze předpokládat, že by zrovna tato schůzka měla nějaký vliv na další osudy Židů v moci nacistického Německa. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Martin von Golin: Válečník, vrah, zloděj a hrdina ve službách teutonských rytířů

Klíčovým ideologem protižidovských postojů se na palestinské (arabské) straně stal Hádž Amín al-Husajní, vykonávající od roku 1921 funkci nejvyšší náboženskoprávní muslimské autority, muftího, v Jeruzalémě. Narodil se v Jeruzalémě asi v roce 1897 ve vlivné rodině, klanu, jenž patřil i k předním pozemkovým vlastníkům na jihu Palestiny, a funkci jeruzalémského muftího zastával ostatně už i jeho otec. Studoval mj. islámské právo v Káhiře, tak jako poměrně sekulární administrativní školu v Istanbulu. Po vypuknutí první světové války byl přijat jako dělostřelecký důstojník do osmanské armády. Sloužil v řadách 47. brigády v oblasti tureckého Izmiru (Smyrny), ale když mu bylo v listopadu 1916 povoleno z důvodů služební neschopnosti armádu dočasně opustit, vrátil se do Jeruzaléma. Zotavoval se zrovna z nemoci, když jeho rodné město v prosinci 1917 obsadily britské jednotky.

Už v roce 1920 patřil k protagonistům nepokojů mezi Araby a židovskými přistěhovalci v Palestině. Odsouzen britským vojenským soudem (v nepřítomnosti po útěku do Transjordánska) k 10-letému vězení za podněcování arabských davů k násilnostem, záhy byl však britskou správou omilostněn. Jeho nástup do pozice, jejímž prostřednictvím měl získat rozhodující vliv na palestinské muslimy, podmínily v dubnu 1921 schůzka s Herbertem Samuelem, prvním britským vysokým komisařem pro Palestinu (sám byl židovského původu), a jeho slib zachování klidu v zemi za vlivu jeho samotného a jeho rodiny. Velký muftí, posilující svou ideovou moc nad mešitami, muslimskými školami a soudy, se změnil v čelního představitele palestinského (arabského a muslimského) hnutí, vymezujícího se vůči sionismu a pokračujícímu židovskému přistěhovalectví. Jeho přívrženci přikročili i k fyzické likvidaci příslušníků konkurenčních arabských klanů, naznačujících ochotu spolupráce se židovskými osídlenci. Stál za organizováním krvavých protižidovských násilností roku 1929. Jako reprezentant palestinského arabského nacionalismu se přitom, a zejména zpočátku (jak to už roku 1921 formuloval v dopise Winstonu Churchillovi), stavěl za ideu Velké Sýrie, jež by zahrnovala i Palestinu. Pouze dodejme, že Sýrie spolu s oblastí Libanonu připadla s rozpadem Osmanské říše po první světové válce, na rozdíl od britské správy nad Palestinou a Transjordánskem, pod správu Francie.

Antisionismus panarabsky a zároveň islamisticky naladěného palestinského předáka se zatím začaly prolínat též s vývojem v Evropě. Už v březnu 1933, krátce po nástupu Hitlerova nacionálně socialistického režimu v Německu, vyslovil podporu německému konzulovi v Palestině. Ztrátu dosavadní britské shovívavosti mu vynesl podíl na organizaci protibritského, či protižidovského povstání od roku 1936. V důsledku násilností, které přetrvávaly do roku 1939 a vyžádaly si tisíce životů, z toho stovek mezi židovskými osadníky, a vlastně stály u zrodu zmíněné Bílé listiny, v níž Británie snad hledala možnost určitého kompromisu, byl Husajní roku 1937 zbaven svých mocenských pozic. Byl mu umožněn útěk do libanonského exilu.

V dubnu 1941, již v atmosféře druhé světové války, sehrál Amín al-Husajní, titulárně nadále jeruzalémský velký muftí, důležitou úlohu v podpoře ozbrojeného převratu v iráckém Bagdádu. Tam se moci chopil nacionalistický politik Rašíd Alí al-Gajlání, jenž se pokusil Irácké království (formálně už samostatný stát, ale stále pod silným vlivem Velké Británie) přiklonit na stranu mocností Osy, tj. nacistického Německa a fašistické Itálie; a akce sklidila pozitivní odezvu např. i v sousední Sýrii, nacházející se pod kontrolou Německu prakticky podřízené francouzské vlády ve Vichy. Nově nastolený režim byl nicméně zásahem britských a Britům podřízených arabských sil během května 1941 svržen. Rašíd Alí a Husajní uprchli do Íránu, aby později, po obsazení Íránu britskými a sovětskými jednotkami v srpnu 1941, a po svém dosažení exilu v Itálii, opět navázali vzájemné kontakty v Berlíně.

Psali jsme:Byla zveřejněna mapa pokladů Třetí říše

Zde se Husajní, při primárních kontaktech s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem, resp. jeho úřadem ocitl v pozici hlavního představitele arabského, protibritsky orientovaného exilu, a propagandisty, kloubícího vlastní, z muslimského prostředí vycházející myšlenky s nacistickými vizemi. Plně to manifestoval prostřednictvím rozhlasového vysílání, zaměřeného na arabské obyvatelstvo Blízkého východu a severní Afriky. V Německu spatřoval spojence pro arabské národy, často dosud pod fakticky koloniální britskou či francouzskou nadvládou, rovněž v boji proti Židům (a což se samozřejmě týkalo i židovské „národní domoviny“ v Palestině). Při svém osobním setkání s Adolfem Hitlerem 28. listopadu 1941 žádal nacistického Vůdce o formální deklaraci podpory „nezávislosti a jednoty Palestiny, Sýrie a Iráku“ pod arabskou vládou, a zdůraznil mj. „přirozené přátelství Arabů a Německa“, vzhledem ke „společným nepřátelům, zejména Angličanům, Židům a komunistům“. Hitler podmínil vyjádření jasnějšího stanoviska k „arabské otázce“ teprve proniknutím německých armád do oblastí jižně od Kavkazu, čili pochopitelně dalším průběhem německého tažení v Sovětském svazu.

Foto: Amín al-Husajní zdraví bosenské (muslimské) dobrovolníky z řad Waffen SS, listopad 1943. Vlevo od něj německý SS-Brigadeführer Karl-Gustav Sauberzweig, tehdy velitel 13. horské divize SS „Handschar“ (složené převážně právě z muslimských Bosenců). Samozřejmě, Bosna a Hercegovina, v této době (od roku 1941) součást chorvatského ustašovského státu, představovaly před druhou světovou válkou a po jejím skončení součást Jugoslávie – a Jugoslávie také už v roce 1945 naznačila zájem na stíhání jeruzalémského muftího jako válečného zločince. | Wikimedia Commons / Public domain

Muftího pobyt v Německu či vůbec v Evropě přetrval i porážku Třetí říše na jaře 1945. Jsou kupř. známy jeho rozhlasové výzvy k „zabíjení Židů“ z léta 1942, kdy se nabízel předpoklad vítězství Rommelova Afrikakorpsu nad Brity u el-Alamejnu, německého obsazení Egypta a odtud postupu do Palestiny, nebo z března 1944, v reakci na rozhodnutí Kongresu USA o podpoře „židovské domoviny“ v Palestině. V jiném projevu při příležitosti znovuotevření Islámského centrálního institutu v Berlíně z 18. prosince 1942, schváleném Ribbentropem, mj. obvinil Židy z rozpoutání probíhající druhé světové války, a vytkl USA a Velké Británii napadení muslimských zemí v severní Africe (zjevně narážka na nedávnou operaci „Torch“, vylodění Spojenců v Maroku a Alžírsku) a sovětským bolševikům perzekuci muslimů. Naproti tomu, Reichsführer SS Heinrich Himmler jej v jednom svém dopise z podzimu 1943 ujistil, že německé vedení „těsně následuje boj o svobodu usilujících Arabů, a obzvlášť v Palestině, proti židovským vetřelcům“.

Při obecnější pozornosti na věc muslimských dobrovolníků v řadách SS a Wehrmachtu je rovněž známa jeho aktivita mezi muslimským obyvatelstvem Bosny a Hercegoviny při náboru pro německé ozbrojené síly. V roce 1945, s ukončením války v Evropě, také Jugoslávie prakticky označila Husajního za válečného zločince kvůli podílu na zrekrutování 20 tisíc bosenských dobrovolníků pro divizi Waffen SS. Jakkoliv se s porážkou Německa ocitl v držení Francouzů, nedošlo k jeho postavení před soud za svou předchozí činnost, na čemž mohla mít sice zájem např. i Velká Británie, příp. USA, ale což pravděpodobně ovlivnily i sympatie, respekt a autorita, jakým se muftí těšil v arabských zemích. Tam mezitím ústup od dosavadního poručnictví ze strany Velké Británie a Francie víceméně signalizovalo založení Ligy arabských států v Káhiře v březnu 1945. V roce 1946 se Husajnímu podařilo uniknout do Egypta, odkud se posléze vrátil do Libanonu.

Jako uznávaný palestinský národní vůdce se rozhodně vyslovil proti ideji židovského státu v Palestině poté, co Británie předala svůj tamní mandát OSN a ta v listopadu 1947 rozhodla o vytvoření dvou států v jejím prostoru – židovském a arabském (mimochodem, ještě předtím, v červenci 1947, písemně žádal o podporu své vize i papeže Pia XII.). Arabsko-židovský konflikt, k němuž vzápětí v Palestině došlo, nabral své nové formy, po definitivním stažení britských vojsk, s vyhlášením Izraelského státu Davidem Ben Gurionem 14. května 1948. A teprve válka Izraele s blokem arabských států let 1948-49 předznamenala pád vlivu a autority Husajního, jednoho z jejích předních protagonistů na palestinské straně. Kromě nevraživosti mezi ním a velitelem tzv. Arabské osvobozenecké armády (v jádru palestinské) libanonského původu Fawzim al-Quawukdžim, palestinský stát v čele s velkým muftím nespadal do představ jordánského krále Abdulláha, jehož (naplněným) cílem bylo ovládnout východní část Jeruzaléma; a jak známo, palestinské území na západním břehu Jordánu zůstávalo pak v držení Jordánska, podobně jako pásmo Gazy v držení Egypta, až do tzv. šestidenní války z roku 1967.

Po roce 1948 vliv Amína al-Husajního, už bývalého jeruzalémského muftího a nadále zapřísáhlého ideologického nepřítele Izraele, slábl a ustupoval – a to navzdory třeba tomu, že i on se zúčastnil konference asijských a afrických států, konané v dubnu 1955 v indonéském Bandungu, a která je, v dané situaci bipolárního světa studené války, vnímána jako jeden z mezníků politického konceptu tzv. třetího světa. Zemřel v libanonském Bejrútu v roce 1974.

Amín al-Husajní může být dnes považován za jednoho z ideových strůjců radikálního islamismu, a to sunnitského i šíitského směru – čili jevu tak aktivního v muslimském prostředí právě od uplynulých desetiletí. Jeho postoje se blížily postojům Muslimského bratrstva (al-Ichwán al-Muslimún), jehož egyptský zakladatel Hasan al-Banná už roku 1946 ocenil muftího jako „hrdinu“ a jeho pokračování „boje proti sionismu“ i po porážce Německa a Hitlera. Vzhledem k tomu, že se zároveň stal až symbolem spolupráce některých arabských a muslimských představitelů s německými nacisty za druhé světové války, za pozornost může stát někdy předkládaná otázka jeho role v procesu holocaustu (šoa), genocidy evropských Židů. Když v říjnu 2015 izraelský premiér Benjamin Netanjahu k 37. sionistického kongresu v Jeruzalémě dokonce uvedl, že to byl právě on, kdo podnítil Hitlera od myšlenky deportace židovského obyvatelstva z Evropy (a může se tu podsunout plán jeho odsunu na Madagaskar, existující v nacistických kruzích v roce 1940) k jejich fyzickému vyhlazení, vyvolalo to, oprávněně, vlnu negativních reakcí mezi historickou i politickou veřejností.

Foto: Jordánský král Abdulláh, v přítomnosti mj. křesťanských duchovních, u kostela Božího hrobu ve Starém městě ve východní části Jeruzaléma, 29. května 1948, poté, co jordánské síly ovládly tuto část města v bojích první izraelsko-arabské války. Z hlediska samotného úřadu jeruzalémského muftího bylo podstatné, že v části města, ovládané pak až do roku 1967 Jordánskem, se nacházel také komplex mešity al-Aksá. Právě král Abdulláh později sesadil al-Husajního z funkce, do které jej roku 1921 dosadili Britové. | Wikimedia Commons / Public domain

 Amín al-Husajní byl osobou, nacisty bezpochyby dobře využitelnou z propagandistického hlediska. Rozhodně ovšem samozřejmě nebyl nějakým hybatelem rozhodování v Třetí říši – a stačí připomenout třeba, že Němci nevyhověli jeho požadavkům k bombardování Tel Avivu, nejspíš už i proto, že by taková akce prostě postrádala vojenský význam. Pokud bychom vycházeli z jeho schůzky s nacistickým Führerem z 28. listopadu 1941, která proběhla ještě před konferencí v berlínském Wannsee v lednu 1942, na níž byla pod Heydrichovým předsednictvím schválena opatření k tzv. „konečnému řešení (Endlösung) židovské otázky“, pak je třeba upozornit na praktické počátky této vyhlazovací politiky již s počátkem protisovětského tažení od června 1941, v masakrech východoevropských Židů, prováděných zejména tzv. Einsatzgruppen. Nakonec, už v říjnu 1941 nacisté oficiálně ukončili veškerou židovskou emigraci z jimi okupované části Evropy (a zde se jistě nabízí dotyk s muftího zájmem úplného zastavení židovské imigrace do Palestiny). Jakkoliv asi nelze pochybovat, že by si Husajní přál rozšířit vyhlazovací politiku vůči Židům v Evropě taktéž na oblasti Blízkého či Středního východu a severní Afriky, jeho skutečný vliv v záležitosti byl zcela marginální, pokud vůbec nějaký.

Samozřejmě také, spíše než během svého berlínského exilu let 1941-45, byl Amín al-Husajní skutečným iniciátorem dění na Blízkém východě už v době před druhou světovou válkou a znovu zase několik málo let po jejím skončení. S ohledem na další vývoj izraelsko-palestinských vztahů a vztahů Izraele s arabskými a vůbec muslimskými státy můžeme konstatovat, že byl nepochybně postavou, jež ráz těchto vztahů teprve předznamenala, resp. zásadně se podílela na jejich dalším směřování.

Zdroj: britannica