Armáda České republiky se dnes nachází v rozporuplné situaci, v níž se střetávají dva protichůdné trendy.

Foto: Cvičení AČR | Ministerstvo Obrany ČR

Na jedné straně musí AČR posilovat své schopnosti v oblasti obrany státu, a to především v souvislosti s celkovým zhoršováním bezpečnostního klimatu v Evropě, válkou na Ukrajině a dalšími faktory. To vše je navíc umocněno tím, že nikdo neví, jak se bude Rusko chovat dál, zda bude pokračovat ve válce na Ukrajině, či zda se nepokusí zaútočit jinde, například na pobaltské státy.

Na druhé straně však působí změny na české politické scéně, kdy vláda Andreje Babiše, vzniklá na základě loňských voleb, již neklade na obranu takový důraz jako vláda předchozí. Odráží se to i ve vojenských výdajích. Zatímco předchozí vláda navýšila vojenské výdaje na 2 % HDP požadovaná NATO a rozhodla se také pro jejich další růst, současná vláda tento trend zastavila a výdaje na obranu dokonce částečně snižuje. Jak navíc naznačují výroky předních představitelů současné vlády, například Andreje Babiše a Karla Havlíčka, neměly by být vojenské výdaje ani v příštích letech nijak zásadně zvyšovány a patrně zůstanou na úrovni přibližně 2 % HDP nebo jen o něco vyšší. To znamená, že AČR nedostane takové prostředky, s jakými počítala a jaké by potřebovala k naplnění svých rozvojových cílů i k zajištění obranyschopnosti České republiky.

Nedostatečné početní stavy jako dlouhodobý problém

To se pochopitelně týká i otázky navyšování početních stavů armády, respektive počtu vojáků. Ty jsou dlouhodobě nedostatečné, a to i přesto, že v posledních letech došlo k určitému nárůstu.

Z toho vyplývá i skutečnost, že Česká republika má nedostatek bojových útvarů. V současnosti má pozemní vojsko AČR de facto jen dvě hlavní obrněné jednotky. Jde o 7. mechanizovanou brigádu jako hlavní obrněnou jednotku AČR a dále o 4. brigádu rychlého nasazení. Ty doplňují další útvary, například výsadkový pluk, nicméně jádro pozemního vojska tvoří pouze zmíněné dvě brigády.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v pořádku, když NATO po České republice požaduje právě jen dvě brigády. To však platilo v dobách míru, ještě před vypuknutím otevřené války na Ukrajině. Dnešní situace je ovšem jiná. I bez požadavku ze strany NATO je zřejmé, že úderná síla AČR by měla být větší, což znamená i vyšší počet bojových útvarů.

Za pozornost stojí také srovnání AČR s armádami jiných států. Například sousední Slovensko, které má přibližně poloviční počet obyvatel a nižší HDP na obyvatele, si rovněž udržuje dvě brigády. Ještě výraznější je srovnání s Estonskem, které má jen 1,3 milionu obyvatel, a přesto disponuje dvěma brigádami, nebo se Slovinskem, které má dva miliony obyvatel a také dvě brigády. Litva, která má necelé tři miliony obyvatel, má dokonce tři brigády, díky čemuž si dokázala vytvořit celou divizi. Zejména v mezinárodním srovnání se tak pozemní síly AČR čím dál více jeví jako nedostatečné.

Pro výraznější rozšíření pozemních vojsk, a to jak z hlediska počtu vojáků, tak i počtu bojových jednotek, se přitom v posledních letech udělalo jen málo. A to navzdory hlasitě deklarovanému důrazu na obranu státu. Lze sice nalézt různá prohlášení o tom, že je nutné se připravovat na komplexní válku, jaká probíhá na Ukrajině, nebo úvahy o tom, že je třeba do obrany zapojit celé obyvatelstvo České republiky. Objevují se i návrhy na obnovení povinné vojenské služby. Reálným faktem však zůstává, že přes všechny tyto úvahy a prohlášení, stejně jako navzdory nemalému navýšení výdajů na obranu, disponuje pozemní vojsko AČR stále jen dvěma brigádami. To je poněkud smutné a zároveň to ukazuje, že je třeba postupovat jinak.

Nový cíl pro AČR: Nová brigáda

Především je patrné, že nemá smysl předkládat velkolepé vize o razantním navýšení počtu vojáků nebo o výstavbě řady nových útvarů. Z takových vizí totiž obvykle nevzejde nic hmatatelného. Stejně tak je zřejmé, že obnovení povinné vojenské služby je za současné politické situace nereálné, a navíc by vyžadovalo obrovské finanční prostředky.

Mnohem lepší je jít pozvolnější cestou stanovování menších cílů, které jsou snáze prosaditelné i realizovatelné. Takovým reálným a relativně nenáročným cílem by mohlo být vytvoření nové brigády pozemního vojska AČR.

O vytvoření nové brigády se přitom uvažuje již delší dobu. Možná právě v tom však spočívá problém — neustále se pouze uvažuje. Jakýkoli konkrétní krok se odkládá s tím, že se snad někdy v budoucnu podaří jakýmsi zázračným mobilizačním způsobem vytvořit větší množství brigád, respektive vyšší počty nových vojenských jednotek. Lepší by proto možná bylo zaměřit se právě na vybudování jedné další brigády.

Klíčovou otázkou ovšem je, jak by měla být taková brigáda koncipována. Je zřejmé, že AČR si nemůže dovolit výstavbu další těžké brigády po vzoru 7. mechanizované brigády, vyzbrojené pásovou technikou, tedy tanky a bojovými vozidly pěchoty. Taková technika je totiž mimořádně drahá a vysoké jsou i její provozní náklady.

Lepším inspiračním vzorem pro novou brigádu by mohla být 4. brigáda rychlého nasazení, už jen proto, že čítá tři bojové prapory, zatímco 7. mechanizovaná brigáda má čtyři bojové prapory — jeden tankový a tři mechanizované.

Jako inspirační vzor je 4. brigáda zajímavá i tím, že je vyzbrojena obrněnými transportéry, respektive kolovými bojovými vozidly pěchoty Pandur. Ta jsou oproti pásovým BVP levnější a mají i nižší provozní náklady. Výhodou je rovněž jednodušší logistika a nižší hmotnost.

Důležité je také to, že obrněné transportéry Pandur jsou produkovány domácím zbrojním průmyslem. Armáda navíc stejně plánuje akvizici dalších kusů. Stačilo by tedy příslušný nákup rozšířit, což by bylo ekonomicky relativně nenáročné.

Zkušenosti 4. brigády přitom ukazují, že ne všechny tři prapory musí být vyzbrojeny transportéry Pandur. I 4. brigáda totiž měla Pandury pouze ve výzbroji dvou praporů, zatímco jeden prapor byl vybaven obrněnými automobily Dingo. Podobné, a to dobré, zkušenosti s takovým uspořádáním mají i jiné armády. Hypoteticky je možné i to, že obrněnými transportéry by byl vyzbrojen pouze jeden prapor, zatímco zbývající dva by byly vybaveny obrněnými automobily. Ty jsou oproti kolovým obrněným transportérům ještě levnější.

Otázkou je samozřejmě dělostřelecká složka takové brigády. Zkušenosti 4. brigády nicméně ukazují, že palebnou podporu těchto jednotek lze zajišťovat pouze minomety. Není to ideální, ale je to reálné.

Důležité je, aby taková brigáda byla vybavena i koncepčně novými zbraňovými systémy, jako jsou drony nebo případně pozemní robotické prostředky UGV. Tyto systémy by díky své úderné síle mohly kompenzovat slabší výzbroj brigády. Jejich výhodou navíc je, že jsou relativně levné, a nepředstavovaly by tedy výraznější ekonomickou zátěž.

Klíčovou otázkou je samozřejmě personální naplnění této brigády. AČR však stejně plánuje navyšovat počet profesionálních vojáků. Ti by tak mohli směřovat především do této nové brigády.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pouhé zvýšení počtu bojových brigád AČR ze dvou na tři nic zásadního neřeší. Opak je pravdou. I jediná další brigáda by významně posílila operační schopnosti AČR, a to i v případě, že by byla slaběji vyzbrojena.

Alternativa: Navýšení počtu jednotek AČR pomocí Aktivních záloh

Nabízí se ovšem i další alternativa, a to v podobě efektivnějšího využití Aktivních záloh, respektive Teritoriálních sil.

Aktivní zálohy jsou již řadu let nedílnou součástí ozbrojených sil. A ačkoli se při jejich vzniku ozývaly určité pochybnosti, dnes lze konstatovat, že se osvědčily a jejich příslušníci díky pravidelnému výcviku dosahují dobré úrovně.

Určitým problémem však je, že Aktivní zálohy fungují do jisté míry nezávisle na pravidelné armádě, a to především po organizační stránce. Týká se to zejména Teritoriálních sil, tvořených primárně příslušníky Aktivních záloh. V současné době tak v rámci Teritoriálních sil existuje 14 praporů. Každý kraj má tedy k dispozici jeden prapor Aktivních záloh.

Je otázkou, zda je toto řešení správné. Jde o pozůstatek z dob, kdy byly Aktivní zálohy vnímány především jako síla určená ke zvládání živelných pohrom, povodní a podobných situací. Dnes je však potřeba něco víc — je nutné, aby Aktivní zálohy mohly být plnohodnotnou součástí obranného systému státu. K tomu je ovšem třeba lépe využívat jejich schopností, zejména po organizační stránce.

Zahraniční inspirace

Určitou inspirací může být armáda již zmíněné Litvy, která dlouhodobě pracuje na posilování svého vojenského potenciálu.

Pokud jde o pozemní vojsko, litevská armáda na tom byla před vypuknutím války na Ukrajině obdobně jako česká. Litevské pozemní síly disponovaly dvěma hlavními bojovými útvary — mechanizovanou brigádou Železný vlk, obdobnou české 7. mechanizované brigádě, a brigádou Žemaitija, obdobnou české 4. brigádě rychlého nasazení.

Vedle toho však v Litvě existovala i záložní brigáda Aukštaitija. Ta byla složena ze záložních vojáků, kteří ovšem sloužili dobrovolně. V té době ještě v Litvě nebyla zavedena branná povinnost; ta byla obnovena až v roce 2015. Šlo tedy o jistou obdobu českých Aktivních záloh.

I brigáda Aukštaitija disponovala určitým počtem profesionálních vojáků, ti však tvořili pouze její organizační jádro. Díky pravidelnému výcviku dobrovolníků přesto brigáda dosahovala dobré úrovně, téměř srovnatelné s brigádami složenými z profesionálních vojáků.

Po vypuknutí otevřeného válečného konfliktu pak Litva mohla přikročit k poměrně snadnému kroku — přetvořila brigádu Aukštaitija v pravidelnou jednotku, byť je stále doplňována především dobrovolnými zálohami. Díky tomu mohla vytvořit divizní strukturu, tedy jednu divizi složenou ze tří brigád.

Čtyři nové brigády pro AČR?

AČR se do jisté míry nabízí podobná cesta, a to v podobě začlenění Aktivních záloh, respektive Teritoriálních sil, které dnes tvoří samostatnou složku ozbrojených sil, pod strukturu pravidelné armády, konkrétně pod pozemní síly.

V současnosti přitom Teritoriální síly vytvářejí z příslušníků Aktivních záloh 14 bojových praporů. Budeme-li se držet klasického organizačního schématu, podle něhož tři prapory tvoří brigádu, přičemž je samozřejmě nutné doplnit i podpůrné prvky, vychází z toho, že těchto 14 praporů by mohlo vytvořit čtyři brigády.

Ani tyto nové brigády by se ovšem neobešly bez dalších profesionálních vojáků. Týkalo by se to však především důstojníků, kteří by jednak zajišťovali výcvik záložních vojáků a především by tvořili velitelský prvek.

Tyto brigády by ovšem musely být adekvátně vyzbrojeny. Pokud by však byly koncipovány jako lehká pěchota, byť vybavená i systémy, jako jsou úderné drony, nemuselo by jejich vyzbrojení představovat nijak enormní finanční zátěž.

Jestliže by takto vznikly další čtyři brigády složené z Aktivních záloh, respektive transformací 14 praporů Teritoriálních sil, pak by AČR neměla pouze jednu brigádu navíc, ale spolu se stávajícími jednotkami pravidelné armády by disponovala celkem šesti brigádami. A to už je značná síla. Případně by mohla AČR po vzoru Litvy také přejít na divizní strukturu, kdy by těchto šest brigád mohly tvořit dvě divize.

Reálně by přitom šlo pouze o zařazení Teritoriálních sil do struktury pozemního vojska. Teritoriální síly jako takové by mohly být i nadále zachovány s tím, že by fungovaly především v době míru, ale v době konfliktu by přecházely do předem připravených struktur. Armáda by na jejich rozvíjení mohla pracovat již v době míru a připravovat pro ně materiální i technické vybavení.

Tato transformace 14 praporů Teritoriálních sil, respektive Aktivních záloh, by přitom nebyla pouhou neúčelnou formalitou. Přetvoření praporů na brigády by těmto jednotkám dalo vyšší schopnosti, a tedy i širší možnosti. To by samozřejmě prospělo i samotné AČR.

Relativně snadno a bez vysokých finančních nároků by tak AČR mohla výrazně posílit své operační schopnosti i svůj bojový potenciál. Cestou k tomu může být lepší využití Aktivních záloh.

Zdroj: Autorský text Davida Khola