Den šestý: Tichá Praha

Ranní kapky nového týdne

Je pondělí, začátek nového týdne – a také předposlední den letošní Cesty. Jemný déšť bubnuje do střechy auta, když se výprava rozjíždí z Tábora směrem na Prahu. Na displeji navigace hned po startu naskakují varovné hlášky o zdržení a uzavírkách. Cesta, která měla být plynulá, se mění v trpělivé posouvání vpřed. Ale trpělivost patří k pouti stejně jako paměť.

Praha-Hlubočepy – vzpomínka na Tichou Sinaj

Do pražských Hlubočep doráží výprava až k poledni. Naštěstí déšť ustal. Zde odpočívá poručice i. m. Michaela Tichá – žena, jejíž jméno se hluboko zapsalo do srdcí všech, kteří ji znali. Poutníci si přesně vzpomínají na den 12. listopadu 2020, kdy se těsně po návratu z tehdejší Cesty dozvěděli o její tragické smrti. O rok později pak věnovali Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů na Sinaji, kde Míša sloužila, a na poutní věnečky Cesty poděkování, úcty a pokory 2021 umístili název „Tichá Sinaj“, které se staly symbolem pokračující památky. Na hřbitově nyní vládne klid. Výpravu zde zastihuje televizní štáb Richarda Samka, který natáčí reportáž. Objektiv kamery zachycuje pokládání věnečku, svíčky ve tvaru vlčího máku s malou vlaječkou – gesta prostá, ale silná.

Foto: Michaela Tichá zahynula při havárii vrtulníku Black Hawk nedaleko základny Šarm aš-Šajch na Sinaji | Petr Něnička

Motol – hrob Milana „Bosny“ Štěrby

Další zastávkou je Motolský hřbitov, kde odpočívá poručík i. m. Milan „Bosna“ Štěrba. Déšť se znovu ozývá, tentokrát jako drobný šelest ve větvích. K hrobu přicházejí poutníci pomalu, v naprostém tichu. Věneček, svíčka s malou vlaječkou a krátká modlitba. Nic víc není potřeba.

Foto: Milan Štěrba zemřel na následky zranění utrpěných po útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu | Petr Něnička

Olšanské hřbitovy – spřízněná setkání

Další cesta vede napříč Prahou, až k Olšanským hřbitovům – místu, kde klid a městský ruch existují těsně vedle sebe. Zde odpočívá podplukovník i. m. Ing. Jaromír Nasavrcký. Ještě před vstupní branou čekají na výpravu přátelé, kteří se k nim přidávají. Společně vstupují mezi aleje starých stromů, z jejichž větví kapou kapky na poutníky, a společně uctívají památku člověka, který také beze zbytku naplnil pravdu, že svoboda a demokracie nejsou zadarmo. Ta chvíle setkání má v sobě zvláštní sílu – není smutná, spíš lidsky blízká.

Foto: Jaromír Nasavrcký zahynul při leteckém neštěstí ve Stipanjiči v Bosně a Hercegovině | Petr Něnička

„Regi“ – jít pomalu, mluvit tiše

Poslední zastávkou dne, ale i celého pražského úseku Cesty, je hrob štábního praporčíka i. m. Jiřího „Regi“ Schamse. Jirku znal téměř každý z účastníků – nejen jako vojáka, ale jako člověka, který inspiroval svým klidem a neskutečným odhodláním.K jeho hrobu výpravu doprovází maminka a sestra Péťa, které se k poutníkům připojují pravidelně už několik let. Hrob je daleko od brány. Jdou pomalu, krok za krokem, a mají tak čas si povídat. O vzpomínkách, o Jirkovi, o životě, který se změnil, ale nezmizel. Hned při setkání u brány předávají andílka z Lulče pro maminku a poutní nášivku pro Péťu – symbol toho, že i letos šli s nimi. Vyčasilo se, po dešti je jemný opar, město se odráží v mokré dlažbě. Toto byla již tradičně poslední zastávka u míst posledního odpočinku novodobých válečných veteránů – mužů a ženy, kteří položili život při službě v zahraničních misích.

Foto: Jirka Schams byl před šestnácti lety těžce raněn při útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu | Petr Něnička

Reflexe dne

Praha má v této Cestě zvláštní místo – místo, kde se prolíná historie a současnost. Dnešní etapa byla náročná – dlouhý přesun v dopravních zácpách, deštivé počasí, pražský provoz. Ale přesto se právě v tomhle dni ukázala soudržnost a opravdovost celé výpravy. Míša Tichá, Bosna, Jaromír Nasavrcký, Regi – čtyři jména, čtyři příběhy, jedna cesta. Předposlední den byl tichý, ale silný. Takový, který zůstane v paměti ještě dlouho po návratu domů.

Fakta dne

• Den: šestý (předposlední), pondělí
• Trasa: Tábor – Praha (Hlubočepy – Motol – Olšany – hrob Jiřího „Regi“ Schamse)
• Počet navštívených hrobů: 4
• Ujeto: 253 km
• Čas na cestě: 7 hodin 51 minut
• Počasí: jemný déšť, zataženo
• Setkání s televizním štábem Richarda Samka
• Vzpomínka na vznik „Tiché Sinaje“
• Společné uctění památky Jaromíra Nasavrckého s přáteli
• Setkání s maminkou a sestrou Jiřího „Regi“ Schamse
• Symbol dne: Ticho – nejhlubší forma úcty

Den sedmý – Den válečných veteránů: odvaha, víra, hrdost a návrat domů

Závěrečný den cesty

Je 11. listopadu 2025 – Den válečných veteránů. Po sedmi dnech a více než dvou a půl tisících kilometrech doráží výprava poutní cesty Cesta poděkování, úcty a pokory do svého cíle. Každý rok se poutníci vydávají na tuto nikoliv symbolickou ale opravdovou cestu napříč republikou, aby uctili památku českých vojáků, kteří položili život ve službě vlasti. A každý rok se tato cesta uzavírá slavnostním aktem – předáním Vzpomínkové lavičky válečných veteránů.
Letošní poslední zastavení je na Mašínově statku v Lošanech, v Památníku tří odbojů.

Foto: Vzpomínková lavička válečných veteránů v Památníku tří odbojů | Petr Něnička

V roce, kdy si Česká republika připomíná 80. výročí konce druhé světové války, se poutníci rozhodli věnovat lavičku právě místu, které zosobňuje odvahu, vzdor a oběť. Lavička je symbolicky darována domácímu odboji, jehož statečnost ztělesňují Josef Mašín, Josef Balabán a Václav Morávek – legendární skupina Tři králové.

Darování vzpomínkové lavičky v Lošanech

Atmosféra na statku je hluboká a dojemná. Výpravu vítá pan Jiří Klepsa, správce památníku, který poutníky provádí místem a připomíná odkaz rodiny Mašínů. Nejvýraznějším prvkem památníku je poslední dopis Josefa Mašína dětem před jeho popravou nacisty. Při jeho čtení se každému tají dech.

Foto: v Lošanech u Kolína | Petr Něnička

Poutníci umísťují Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů s číslem 130 ke stromu moruše, kterou zasadila paní Zdena a v tichu poděkují všem, kteří měli odvahu postavit se zlu tváří v tvář. Lavičku zdobí poutní věneček s nápisem slov Josefa Mašína „Věrni zůstaneme“ a tři svíčky ve tvaru vlčích máků se státními vlaječkami. Samotný akt předání lavičky je srdečný, pokorný – přesně takový, jaký by si ti, jimž je věnován, zasloužili. Celou dobu rezonují slova Zdeny Mašínové: „Osudy mé rodiny až příliš odrážely neblahý úděl našeho národa ve dvacátém století.“ Jako vnímání vysoké ceny neutuchající práce pro společnost byly předány pamětní mince 1. stupně Military muzea generála Sergěje Jana Ingra paní Zdeně Mašínové a Památníku tří odbojů v Lošanech.

Den válečných veteránů na Míráku

Po pietním aktu v Lošanech pokračovala výprava do Prahy, kde se tradičně koná Den válečných veteránů na Náměstí Míru.Každý rok se tu potkávají veteráni, vojáci, jejich rodiny, přátelé i široká veřejnost. Poutníci zde strávili celé odpoledne – mezi známými tvářemi, přáteli i podporovateli. Program byl přirozený, srdečný a plný života.
Na pódiu vystupovaly děti, studenti i členové armády. Nechyběla ministryně obrany Mgr. Jana Černochová, jejíž zásluhou se tato akce stala tradicí, když ještě byla starostkou Prahy 2. Na trávníku před kostelem sv. Ludmily znovu vyrostlo pietní místo, kam lidé zatloukali dřevěné křížky se svými osobními vzkazy. Na klopách tisíců návštěvníků se skvěl vlčí mák – silný symbol památky a úcty.

Slavnostní koncert pro české veterány

Večer pak patřil hudbě, emocím a sounáležitosti. Ve Španělském sále Pražského hradu se konal Slavnostní koncert The Tap Tap pro české veterány. Koncert začal v 19:00 a byl přenášen živě na sociálních sítích Ministerstva obrany a The Tap Tap. Večerem provázeli Lucie Výborná a Láďa Angelovič, na pódiu vystoupili Xindl X, Ondřej Ruml i Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu. Slovo dostali také dlouholetí přátelé Martin Kocourek a Lukáš Hirka.

Foto: Španělský sál Pražského hradu | Petr Něnička

Hudba, humor i otevřenost protagonistů Tap Tapu dokázaly to, co se slovem často nepodaří – mluvit o těžkých věcech s nadhledem, s upřímností a s humorem. Překvapivě také na tomto místě velice jasný a autentický důkaz, že pocit bezmoci ještě není skutečná bezmoc a lidé v různých situacích v sobě dokáží vyvolat neskutečnou sílu. Koncert byl poctou všem, kteří se vrátili se zraněním, i těm, kteří se domů už nikdy nevrátili. Byla to oslava života, odvahy a přátelství.

Foto: Koncert pro české veterány na Pražském hradě 11. 11. 2025 | Petr Něnička

Návrat domů

Po koncertu se výprava vydala na cestu zpět na Moravu. Hustá mlha ztěžovala návrat, ale symbolicky doprovázela závěr týdne plného emocí. Poslední člen výpravy, z Bohumína, dorazil až druhý den před polednem – unavený, ale s pocitem hlubokého naplnění. Za celou cestu výprava ujela 2 603 kilometrů a v autě strávila 48 hodin a 2 minuty čistého času jízdy. To číslo samo o sobě vypráví příběh vytrvalosti, odhodlání a víry ve smysl tohoto putování.

Reflexe dne

Den válečných veteránů je každý rok vyvrcholením celé cesty – okamžikem, kdy se všechny zastávky, tváře, jména i příběhy propojí v jedno. Ticho Lošan, ruch Míráku i melodie ze Španělského sálu se spojily do silného poselství: že svoboda má cenu, kterou je třeba si stále připomínat. Letošní zakončení bylo jiné – možná ještě hlubší. Lavička v Lošanech symbolicky spojuje všechny, kdo bojovali – doma i daleko od domova. A když se výprava večer ztrácela v mlze cestou na jih, v autě panovalo ticho. Ale ne smutné – bylo to ticho klidu, vděčnosti, víry a vědomí, že paměť žije dál.

Fakta dne

• Datum: 11. listopadu 2025 – Den válečných veteránů
• Trasa: Lošany – Praha (Náměstí Míru) – Pražský hrad – návrat na Moravu
• Předání Vzpomínkové lavičky válečných veteránů: Památník tří odbojů, Mašínův statek, Lošany
• Večer: Slavnostní koncert The Tap Tap pro české veterány ve Španělském sále Pražského hradu
• Najeto celkem: 2 603 km
• Čistý čas jízdy: 48 hodin a 2 minuty
• Složení výpravy: Petr Něnička – vedoucí a organizátor výpravy, Petr Suchánek – řidič a hlídač času (odřídil celou trasu osobně), Andrea Něničková – tiskové oddělení, dokumentace projektu

Epilog:

Každá Cesta poděkování, úcty a pokory připomíná, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale křehkým darem, o který je třeba každý den pečovat. Oběti, které přinesli stateční lidé a jejich rodiny, nejsou jen kapitolou v dějinách – jsou tichým hlasem odvahy, lásky a služby, který k nám promlouvá i dnes. V čase, kdy se svět zrychluje a srdce zaplavuje únava i nejistota, nesmíme zaměnit pocit bezmoci za skutečnou bezmoc. Stačí málo – dobré slovo, čin, laskavost – a i ten nejmenší projev lidskosti se může stát světlem v šeru. Síla změnit svět je v každém z nás, jen je třeba jí znovu uvěřit.

Cesta poděkování, úcty a pokory se dnes uzavírá, ale její smysl nekončí – zůstává v tichém uvědomění, že svoboda a demokracie, ke kterým nám otevřely cestu činy statečných lidí, jejichž památku jsme celou cestu uctívali, nejsou samozřejmostí, nýbrž každodenní volbou. Každá volba, slušnost či ochota pomoci druhým je malý, ale reálný projev moci – moci, která vychází z lidí, tím má obrovskou sílu. Když se vzdáme víry a důvěry , odevzdáme klíče od vlastního domu těm, kteří v něm chtějí vládnout bez nás.

Každá Cesta poděkování, úcty a pokory připomíná, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale každodenní volbou. Oběti přinesené statečnými lidmi i jejich rodinami jsou tichou připomínkou, že cena za mír je skutečná a osobní. V poslední době, kdy se svět zrychluje a mnozí propadají pocitu bezmoci, je důležité nezaměnit pocit bezmoci za skutečnou bezmoc. Každá volba, slušnost či ochota pomoci druhým je malý, ale skutečný projev moci, která vychází z lidí a má neskutečnou sílu.

Každá Cesta poděkování, úcty a pokory připomíná, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale křehkým darem, o který je třeba každý den pečovat. Oběti, které přinesli stateční lidé a jejich rodiny, nejsou jen kapitolou v dějinách – jsou tichým hlasem odvahy, lásky a služby, který k nám promlouvá i dnes. V čase, kdy se svět zrychluje a srdce zaplavuje únava i nejistota, nesmíme zaměnit pocit bezmoci za skutečnou bezmoc. Stačí málo – dobré slovo, čin, laskavost – a i ten nejmenší projev lidskosti se může stát světlem v šeru. Síla změnit svět je v každém z nás, jen je třeba jí znovu uvěřit.

Buďme odvážní, pocit bezmoci je falešný. Překvapivě také na tomto místě velice jasný a autentický důkaz, že pocit bezmoci ještě není skutečná bezmoc a lidé v různých situacích v sobě dokáží vyvolat neskutečnou sílu.

Cesta poděkování, úcty a pokory se dnes uzavírá, ale její smysl nekončí – zůstává v tichém uvědomění, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, nýbrž každodenní volbou. V době, kdy se svět zrychluje a pravda se rozplývá mezi hluky, je třeba znovu hledat odvahu naslouchat, ptát se a vážit si rozdílnosti. Demokracie totiž není jen systém, ale způsob bytí – schopnost respektovat druhého, i když s ním nesouhlasíme. Svoboda není dar, který jednou dostaneme, ale prostor, o který musíme pečovat, aby v něm mohla růst odpovědnost. Dnešní doba nás zkouší, zda si pamatujeme cenu minulých obětí, které tuto cestu otevřely. A právě v úctě k nim nacházíme sílu jít dál – pokorně, ale pevně. 
Demokracie je dobrá proto, že dává lidem možnost rozhodovat o svém životě a společnosti společně, ne pod vládou jednoho člověka nebo úzké skupiny. Umožňuje svobodu projevu, ochranu práv a rovnost před zákonem. Díky ní se mohou problémy řešit dialogem, ne násilím. A i když není dokonalá, dává šanci chyby napravit – právě tím je její největší síla. 

Řekl bych jim, že pocit bezmoci je pochopitelný, ale není totéž jako skutečná bezmoc. Peníze mají ve světě vliv, to je pravda – ale demokracie dává prostor, aby hlas člověka měl hodnotu i bez majetku. Když lidé přestanou věřit, že mohou něco ovlivnit, přenechají moc právě těm, kteří ji chtějí jen pro sebe. Každá volba, občanská aktivita, slušnost v diskusi či ochota pomoci druhým je malý, ale reálný projev moci – moci, která vychází z lidí, ne z peněz. Demokracie nefunguje sama od sebe; stojí a padá s tím, jestli se o ni zajímáme. 1:36

Poslali jste

Přeskočit na obsah Otevřít postranní panel ChatGPT Řekl/a jsi: Dnes končí Cesta poděkování, úcty a pokory. Byla to devátá cesta a z každé předešlé vznikl epilog - závěrečné zamyšlení. Napiš mi ho. Rozsah na maximálně 6 souvětí. Zamysli se, zda je v dnešní době potřeba svoboda a demokracie. ChatGPT řekl: Cesta poděkování, úcty a pokory se dnes uzavírá, ale její smysl nekončí – zůstává v tichém uvědomění, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, nýbrž každodenní volbou. V době, kdy se svět zrychluje a pravda se rozplývá mezi hluky, je třeba znovu hledat odvahu naslouchat, ptát se a vážit si rozdílnosti. Demokracie totiž není jen systém, ale způsob bytí – schopnost respektovat druhého, i když s ním nesouhlasíme. Svoboda není dar, který jednou dostaneme, ale prostor, o který musíme pečovat, aby v něm mohla růst odpovědnost. Dnešní doba nás zkouší, zda si pamatujeme cenu minulých obětí, které tuto cestu otevřely. A právě v úctě k nim nacházíme sílu jít dál – pokorně, ale pevně. Řekl/a jsi: Krátce mi vysvětli, k čemu je dobrá demokracie. ChatGPT řekl: Demokracie je dobrá proto, že dává lidem možnost rozhodovat o svém životě a společnosti společně, ne pod vládou jednoho člověka nebo úzké skupiny. Umožňuje svobodu projevu, ochranu práv a rovnost před zákonem. Díky ní se mohou problémy řešit dialogem, ne násilím. A i když není dokonalá, dává šanci chyby napravit – právě tím je její největší síla. Řekl/a jsi: Jak bys argumentoval lidem, kteří tvrdí, že stejně o svém životě rozhodovat nemohou a že v dnešním světě stejně rozhodují jenom peníze? ChatGPT řekl: Řekl bych jim, že pocit bezmoci je pochopitelný, ale není totéž jako skutečná bezmoc. Peníze mají ve světě vliv, to je pravda – ale demokracie dává prostor, aby hlas člověka měl hodnotu i bez majetku. Když lidé přestanou věřit, že mohou něco ovlivnit, přenechají moc právě těm, kteří ji chtějí jen pro sebe. Každá volba, občanská aktivita, slušnost v diskusi či ochota pomoci druhým je malý, ale reálný projev moci – moci, která vychází z lidí, ne z peněz. Demokracie nefunguje sama od sebe; stojí a padá s tím, jestli se o ni zajímáme. Řekl/a jsi: Tato argumentace je dobrá. Napiš mi ji v trochu poetičtější formě. ChatGPT řekl: Řekl bych jim, že pocit bezmoci bývá těžký jako stín, ale stín vzniká jen tam, kde ještě svítí světlo. Ano, peníze hýbou světem, ale hlas člověka má sílu, kterou žádné zlato nevykoupí. Když se vzdáme víry, že můžeme něco změnit, odevzdáme klíče od vlastního domu těm, kteří v něm chtějí vládnout bez nás. Každé slovo pronesené s úctou, každý čin vedený spravedlností je tichým projevem skutečné moci – moci lidí, ne majetku. Demokracie není samozřejmost, ale živý organismus, který dýchá skrze naši odvahu a zájem. A dokud se o ni staráme, světlo svobody nezhasne.

Když nad tím přemýšlíte, říkáte si, že tato věta je aktuální i v následujícím století. Nekonečné restituční řízení, obtížný vznik muzea je obrazem už vděku.