Mimořádně krvavá bitva u Spotsylvanie (9.–21. května 1864) byla v mnoha ohledech klasickou bitvou války Severu proti Jihu. Před samotnou bitvou se federální generál Grant pokusil konfederačního generála Lee přechytračit a zkusil obsadit u Spotsylvanie křižovatku důležitých cest, které byly klíčem k postupu na Richmond. Lee byl ale jako vždy rychlejší, Grantův záměr odhadl, a když se federální armáda k Spotsylvanii přiblížila, už tam ležela zakopaná konfederační armáda. V bitvě se tehdy utkalo 100 000 federálních vojáků s 50 000 otrhanými rebely, kdy tato řež nakonec skončila nerozhodně a na bojišti zůstalo více než 30 000 mrtvých a zraněných Američanů.

Foto: Vyobrazení bitvy u Spotsylvanie | Wikimedia Commons / Public domain

Tato bitva byla ovšem v několika ohledech jiná. Zemřel v ní federální generálmajor John Sedgwick, který se pokusil povzbudit své dělostřelce, kteří se skrývali před konfederačními ostrostřelci. Generál se postavil před jejich pozici, ukázal na pozici rebelů a řekl: Ani slona by netrefili na tuhle vzdá… ", zahvízdala kulka a konfederační ostrostřelec zasáhl generála přímo do srdce. Sedgwick byl mimořádně oblíbený velitel a jeho smrt vojáci těžce nesli. Úmrtí oblíbeného generála se ukázalo býti předzvěstí obrovského masakru, ke kterému došlo 12. května. Tato válka byla, jak víme krvavá záležitost, ale brutalita toho dne a mimořádná nenávist, s jako se do sebe zakousli bojující muži, překonala vše předtím.

Psali jsme:Ghana nakoupí česká letadla L-39NG za téměř tři miliardy korun

Jak už jsem psal, ke Grantovu velkému zklamání obsadily křižovat jako první rebelové a vytvořili na tom místě velmi silné postavení. 8. května 1864 dorazila federální armáda, a když Grant uviděl, že mu ten šedivý lišák opět vypálil rybník, nařídil armádě, ať stráví další den odpočinkem. 9. května zemřel generál Sedgwick a 10. května nařídil Grant frontální útok. Po celý den pak zuřil divoký boj, v němž byly masy mužů v modrých uniformách rebely zastaveny. Pouze u základny výběžku ve středu konfederační linie, nazývaného koňská podkova, prorazily oddíly Unie systémem konfederačních zákopů a zpět byly vytlačeny až po nasazení záloh. Lee rychle vycítil, že je tato pozice zranitelná a dal vybudovat druhou obrannou linii, která měla toto nebezpečí eliminovat. 

Bohužel pro rebely, když ráno 11. května zahájili federálové na tuto pozici útok, byla ještě tma a ve výběžku nebylo dělostřelectvo. Konfederační vojáci generála Ewella tak museli čelit útoku 15 000 federálních vojáků bez podpory děl a zdálo se, že skutečně prorazí. Jenže ten den strašně pršelo a proudy vody smáčely jak bojující vojáky, tak zem, kterou proměnily v bláto obarvené krví. Déšť namočil střelný prach a pušky vojáků byly z velké části k ničemu, takže museli bojovat bajonety nebo pušky používat jako kyje. Potup federálů se zastavil a toho využil Lee, který z jiného úseku bojiště stáhl několik oddílů, které osobně vedl do protiútoku. Nakonec ho jeho muži přesvědčili, aby se vrátili do zázemí a začali pomalu Yankee pomalu vytlačovat z dobytých pozic. Byl to zuřivý boj muže proti muži a vojáci obou stran se zabíjeli o každou hromadu hlíny a každý okop. Vojáky posedlo šílenství a vztekle do sebe bodali bajonety a z bezprostřední blízkosti si stříleli do obličejů. Byl pořád větší a větší déšť, takže se zdálo, že sama nebesa se nevydržela dívat na to vraždění a chtěla všechnu tu krutost spláchnout. Jenže déšť bojující muže nezastavil, ba naopak to vypadalo, že v nich probouzel ještě větší šílenství a neúnavně se na tom prokletém kousku země snažili jeden druhého vyhladit. Bodali do sebe, mlátili se pažbami pušek a škrtili jeden druhého. Ranění a mrtví zmizeli v nánosu zarudlého bahna, přes které se pokoušeli prodrat další vojáci, aby zasáhli do boje. Někteří rebelové byli jako posedlí, nesnažili se krýt, vylezli na vršek zákopů a vestoje vztekle pálili po nepřátelích z pušek a pistolí, které jim podávali jejich kamarádi, dokud nebyli sami zabiti. Později přestalo pršet, takže vojáci mohli po sobě zase střílet, a díky tomu intenzita vraždění ještě narostla. Těla mrtvých se hromadila do výše čtyř až pět těl, takže vojáci byli nuceni se čas od času to zabíjení zastavit a hromady těl povalit, protože jim překážely v boji. Mrtví a zranění muži byli tolikrát trefeni, že se mnozí z nich jednoduše rozpadli na hromady masa a nešlo poznat, že to byli lidé. Přeživší účastníci boje se později pokoušeli v dopisech, denících a memoárech popsat pekelnou intenzitu toho dne, přičemž mnozí poznamenali, že to prostě slovy nejde. Nebo, jak to někdo řekl:,, Nic a nikdo nedokáže popsat ten zmatek, divoký, krev tuhnoucí řev, vražedné tváře, strašné kletby a příšernou hrůzu z boje zblízka. Myslím, že jsme všichni zešíleli. " Někteří muži tvrdili, že toho dne vystřelili až 400 ran. 

Boj o,, koňskou podkovu ", který trval téměř 16 hodin, se vyznačoval intenzitou palebné síly, jakou v bitvách občanské války nikdy předtím neviděl. Celá krajina byla srovnána se zemí a v okolí byly zničeny a spáleny všechny stromy a listí. Němým mementem toho boje je přes půl metru široký pahýl dubu, který ten den kulky z pušek doslova přeřízly vejpůl. Je dodnes vytaven v muzeu. Rebelům se nakonec podařilo Yankee ze svých zákopů vytlačit a získat je zpět, ale jen proto, aby je druhý den opustili a stáhli se do lepších, nově výhodnějších pozic. Na tomto kusu bojiště zemřelo 9000 federálních vojáků, 5000 konfederačních vojáků a 3000 rebelů bylo zajato. Kde vzala Amerika takové muže se železným srdcem, kteří dokázali v krví nasáklém bahně celý bojovat, zabíjet, umírat a nenávidět, přitom se dívali jeden druhému do očí a věděli o sobě, že mluví stejnou řečí, věří ve stejného Boha a ještě nedávno to byli sousedé? Odpověď znal jeden konfederační voják, který ten boj přežil na napsal domů:,, I když jsem tu bitvu přežil, jsem mrtvý. Ten den ve mně zemřel Bůh. Zůstal někde na tom strašném bojišti a já jsem prázdný a už nic nedokáži cítit. Vím, že se domů nikdy nevrátím a je mi to jedno, protože jsem stejně umřel."

Zdroj:  historie válek

Psali jsme:Ruské dalekonosné střely Ch-32 používané proti pozemním cílům