Den první: Ranní ticho, vlajka a odhodlání

Ranní chlad a ticho, jen z dálky slyšet startující motor poutního automobilu. Polepený vlčími máky, jmény lidí a podporovatelů cesty a obrovskou státní vlajkou s nápisem „Všichni dali něco, někteří dali všechno“ — symbol pokory i odhodlání. Poutníci z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše u Kyjova si vyměňují poslední pohledy, kontrolují batohy, v očích je však vidět napětí a soustředění. Začíná několikadenní putování napříč republikou – Cesta poděkování, úcty a pokory 2025.

Cesta, která spojuje historii a přítomnost

Devátý ročník této výjimečné pouti navazuje na tradici, která vznikla z potřeby děkovat, vzpomínat a postavit se za rodiny a přátele našich vojáků, kteří se ze zahraničních misí už nikdy nevrátí. Cesta poděkování, úcty a pokory je několikadenní putování, během něhož účastníci navštěvují hroby novodobých válečných veteránů – mužů a ženy, kteří položili život při službě v zahraničních misích.

Každý krok, každé zastavení je vyjádřením vděku těm, kteří sloužili, a připomínkou, že jejich oběť nesmí být zapomenuta. Je tichým poděkováním za jejich odvahu a oběť. 

Symbolické zahájení v Kyjově

Ještě, než se výprava vydává na plánovanou trasu, zastavuje se hned ráno na hřbitově v Kyjově. Toto místo se stalo před třemi lety neplánovaným, ale hluboce symbolickým úvodem celé pouti. Zde totiž odpočívá Pavel Křižka – fotograf, navigátor a člen týmu, který byl od samého začátku neoddělitelnou součástí Cesty poděkování, úcty a pokory. Po letech, kdy zachycoval kroky poutníků a pomáhal držet směr, zůstal nyní součástí této cesty jiným způsobem.

Účastníci tu Pavlovi nechávají i poutní nášivku, kterou by za normálních okolností hrdě nosil na rameni. „Pavel je s námi pořád,“ zaznívá mezi poutníky. Tohle první zastavení nebylo v mapě, ale v srdcích všech má své pevné místo.

Požehnání na cestu

Druhá zastávka vede poutníky do Pastoračního centra Duchovní služby Armády České republiky v Lulči u Vyškova. Hustá listopadová mlha se převaluje přes krajinu, když poutníci vstupují do kaple v centru, kde jim cestu žehná kaplan pplk. Josef Konečný, ředitel centra: „Ať Bůh vede vaše kroky, abyste pod jeho ochranou směřovali k pravému cíli,“ říká kaplan, když jednotliví poutníci přijímají požehnání a odpovídají: „Amen“.  

Foto: Požehnání v Lulči | Petr Něnička

Pan kaplan také podepisuje malé bílé sošky andělů. Tyto andílky poutníci ponesou s sebou – a během cesty je budou postupně předávat příbuzným padlých, se kterými se setkají. „Ať vás tito andělé chrání a nesou poselství pokoje tam, kde bude třeba,“ říká kaplan. Symbolika je prostá a silná zároveň – malý anděl jako dotek sounáležitosti, který spojuje poutníky s rodinami padlých.

Zastavení u hrobů hrdinů

Jak den postupuje, mlha se zvedá a na hřbitovech už svítí krásné podzimní slunce. Z chladného rána se stává den zalitý teplým světlem, které jako by symbolicky provázelo první kroky poutníků.Zastavují se u hrobů tří mužů, jejichž jména jsou navždy zapsána v paměti všech, kteří nosili uniformu i jejich blízkých:

• Podporučík i. m. Pavel Mauer z Brna
• Podporučík i. m. Luděk Severa z Měnína
• Podporučík i. m. Luděk Zeman z Hodonína.

Foto: Luděk Zeman zemřel na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu v misi UNCRO | Petr Něnička

Foto: Pavel Mauer zemřel při dopravní nehodě v misi Enduring Freedom v Kuvajtu | Petr Něnička

Foto: Luděk Severa tragicky zahynul při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 u obce Šajkovac | Petr Něnička

Na každém místě pokládají poutní věneček, svíčku ve tvaru vlčího máku, malou vlaječku a chvíli setrvávají v tichu. U hrobu Luďka Severy přichází i první silný okamžik setkání – poutníci zde předávají malého andílka paní Severové „Děkuji vám, že na něj každý rok vzpomínáte,“ říká upřímně a přitom přejíždí prsty po drobné figurce. V tu chvíli je ticho výmluvnější než jakákoli slova.

Vzpomínka po třiceti letech

V Hodoníně čeká na poutníky zvláštní setkání. K výpravě se zde připojuje válečný veterán, který před třiceti lety doprovázel Luďka Zemana na jeho poslední cestě. Dnes, po třech desetiletích, přichází opět – ne s vojenskými poctami, ale s tichou modlitbou. „Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera,“ říká tiše. „vybavuju si, jak na hřišti přistával vrtulník, kterým přiletěl na obřad Václav Havel“. Byl tehdy prezidentem a později Luďkovi Zemanovi udělil medaili Za hrdinství.

Reflexe dne
Když se den chýlí ke konci, poutní automobil s vlajkou mizí v husté mlze. Na čelním skle se odráží světlo svíček, které zůstaly na hrobech. Devátá Cesta poděkování, úcty a pokory je teprve na začátku – ale už nyní nese silné poselství:
Pamatujme. Děkujme. Nesme úctu dál. Poděkovat není slabost.

Fakta dne

• Délka etapy: 388 km
• Čas v autě: 6 h 14 min
• Počet navštívených hrobů: 3
• Navštívená místa: Luleč, Brno, Měnín, Hodonín
• Počasí: od ranní mlhy po slunečné podzimní odpoledne
• Symbol dne: malý bílý anděl jako posel vděku
• Motto dne: „Všichni dali něco, někteří dali všechno.“

Den druhý: Dlouhá cesta světla i mlhy

Ranní probuzení a první paprsky

Budík zvoní v 5:30. Venku je ještě šero, ale za okny se už rodí nový den. Krátce po rozbřesku vyráží poutní automobil – vlajky na bocích se lesknou v ostrém ranním slunci, které se odráží v oknech bytových domů jako záblesky vzpomínek.
Listopadové sluníčko se líně povaluje po horizontu. Nemá už sílu vyskočit vysoko na nebe, a tak dlouze a přátelsky hladí cestující v autě po tvářích. Dlouhé stíny auta přeskakují po chodnících a mihnou se mezi školáky spěchajícími do lavic. Před poutníky je nejdelší etapa letošní cesty – přes pět set kilometrů z jihu Moravy na sever k polským hranicím a dále až do východních Čech.

První zastavení – Mařatice

Den začíná na hřbitově v Mařaticích, kde poutníci uctívají památku praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. V tichu se pokládá na jeho hrob poutní věneček, svíčka i vlaječka, mezi hroby se rozléhá klidné listopadové ráno. Každý zde myslí na Radima i na všechny, kteří s ním sdíleli službu. Krátké zastavení, modlitba, vzpomínka – a výprava pokračuje dál.

Foto: Radim Vaculík zahynul vlivem nastraženého výbušného zařízení v misi PRT ISAF v Afghánistánu | Petr Něnička 

Cesta mlhou a sluncem

Když kolona projíždí Napajedly, mlha se přelévá z řeky Moravy přes silnici jako těžká deka. Krajina se střídá v rytmu světla a stínu – chvíli oslnivé slunce, chvíli šedé ticho. Na palubě vládne soustředění i drobný pracovní ruch. „V kolik je dojezd do Albrechtic?“ ptá se Petr N. řidiče Petra S. Po krátkém výpočtu následuje rychlá odpověď a okamžitě putuje zpráva na sociální sítě. Díky těmto přesným informacím se mohou lidé podél trasy připojit – někdo jen na chvíli, jiní doprovodí výpravu až k dalšímu hrobu.

Albrechtice – pod křídly médií

V Albrechticích čeká Česká televize. Natáčí reportáž u hrobu poručíka in memoriam Adriana Wernera. Poutníci se zde setkávají s paní Wernerovou, která se přišla za synem a pozdravit se s poutníky jako už bývá pravidlem posledních pár let.

Foto: Adrian Werner byl smrtelně raněn v provincii Wardak v misi ISAF v Afghánistánu | Petr Něnička 

Z rukou poutníků přijímá malého bílého andílka – symbol vděku, požehnaného na začátku cesty v Lulči.
Paní Wernerová s důvěrou vypravuje, jak se jí daří. Kamera zachytí víc než jen obraz – zachytí pohledy a úctu, která se nedá popsat, jen cítit.

Foto: S paní Wernerovou | Petr Něnička

Bouzov – setkání s přítelem poutníků

Další zastávka vede do Bouzova, kde se i přes svou pracovní vytíženost k výpravě připojuje generál Jiří Líbal. Společně s poutníky uctívá památku poručíka in memoriam Roberta Vyroubala. Generál Líbal je s cestou spjat už delší dobu – v minulosti se přidal k výpravě na chomutovském hřbitově.

Foto: Robert Vyroubal byl smrtelně zraněn u vesnice Salar v misi ISAF v Afghánistánu | Petr Něnička 

Letos opět dorazil, tichý, skromný, s respektem. Na památku od poutníků dostává poutní nášivku – symbol přátelství, které se buduje mezi těmi, kdo nezapomínají.

Foto: S generálem Jiřím Líbalem | Petr Něnička 

Kostelec nad Orlicí a Týniště nad Orlicí

Další cesta vede přes Kostelec nad Orlicí, kde poutníci zastavují u hrobu podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha. Na místě se setkávají s jeho maminkou – tichá, dojemná chvíle, v níž jí předávají andílka a ona jim na památku pohlednice s věnováním. „Děkuji, že jste přijeli,“ říká tiše. Chvíli vzpomíná na malého Vlastíka, jak říkával: „Vojáčku, odznáček“ a nakonec jak jim ta nešťastná událost změnila život v celé rodině.  V jejím pohledu je všechno.
V Týništi nad Orlicí se výprava zastavuje u hrobu praporčíka in memoriam Libora Ligače.

Foto: Libor Ligač padl při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram v Afghánistánu | Petr Něnička 

Krátká modlitba, svíčka, dotek kamene s nápisem „Nebezpečí se leskne jako sluneční třpyt v očích odvážného muže.“ Každý hrob je příběhem služby, který stále trvá – i když jeho hlavní hrdina už mlčí.

Hradec Králové – lesní ticho

Za hluboké tmy dorazí výprava na lesní hřbitov v Hradci Králové. Vzrostlý smíšený les obklopuje hroby štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana a štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře. Na jejich hrobech jsou desítky osobních upomínek – fotografie, odznaky, náramky, vzkazy. Vedle nich stojí Vzpomínková lavička válečných veteránů, místo, kde se zastaví každý, kdo tu kdy ztratil přítele. Svíčky vrhají měkké světlo do tmy a v šumění stromů jako by se ozýval tichý rozhovor mezi těmi, kteří odešli, a těmi, kteří zůstali.

Foto: Jan Šenkýř a Jaroslav Lieskovan zemřeli vlivem útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram | Petr Něnička 

Reflexe dne

Když výprava po téměř osmi hodinách jízdy uzavírá dnešní etapu, na tachometru svítí 508 kilometrů. Tělo je unavené, ale srdce klidné. Dnešek byl dnem světla i mlhy, dnem dlouhých silnic a krátkých zastavení – dnem, kdy se poděkování mění v činy, a úcta v přítomnost.

Fakta dne

• Délka etapy: 508 km
• Čas v autě: 7 h 52 min
• Navštívená místa: Mařatice, Albrechtice, Bouzov, Kostelec nad Orlicí, Týniště nad Orlicí, Hradec Králové
• Počasí: od ostrého ranního slunce po večerní tmu
• Symbol dne: andílek předaný rodinám padlých
• Motto dne: „Všichni dali něco, někteří dali všechno.“