Druhá světová válka přinesla kromě jiného rychlý nárůst celosvětového vývoje letadel, který začal u jednoduchých lehkých pístových motorů a vyvrcholil u letadel s proudovými motory. Dodnes jsou pak velmi populární debaty o tom, který letoun měl nad kterým v jaké situaci navrch. Příkladem jsou nekonečné diskuse o výhodách a nevýhodách Spitfiru a Bf 109 ve vzájemných soubojích. Do hry vstupuje velké množství proměnných a různé názory a závěry lze snadno zpochybnit. Hodnotu přesto určitě v tomto ohledu má názor přímého protivníka. Co si tedy mysleli Němci o Spitfiru a Britové o Messerschmittu?

Během války si vojáci kladli stejné otázky: Jaké jsou letouny nepřítele? Jsou rychlejší? Jsou obratnější? Snadněji ovladatelné? Znát odpovědi na tyto otázky bylo nesmírně důležité, protože to dávalo šanci pokusit se případným výhodám čelit a využít případných slabin. Jediný způsob, jak se podívat na letadla protivníků, byly zpravidla havárie, takže když se podařilo získat funkční a nepoškozené letadlo, byl to obrovský okamžik. Teprve tehdy bylo možné důsledně protivníkův stroj ohodnotit a porovnat s vlastními zbraněmi.

Foto: Letka Spitfirů Mk. V | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Kulometné věže Sperry na břiše amerických těžkých bombardérů byly pro střelce často smrtící pastí

Německý pilot major Werner Mölders vyzkoušel jak Supermarine Spitfire, tak Hawker Hurricane. Mölders byl stíhacím esem a prvním pilotem, který kdy dosáhl 100 sestřelů. Když létal s britskými letouny, byl spokojen s jejich ovladatelností, ale jejich celkové výkony a schopnosti příliš vysoko nehodnotil.

George Greenfield, průvodce v Muzeu RAF, cituje Möldersova slova: "Bylo velmi zajímavé provádět v Rechlinu letové zkoušky se Spitfirem a Hurricanem. Oba typy jsou ve srovnání s našimi letadly velmi jednoduché na řízení a dětsky snadno se s nimi startuje i přistává. Hurricane je příjemný a dobře zatáčí, ale jeho výkony jsou rozhodně horší než u Me 109. Promítá velké síly do kniplu a je líný na křidélka.

Spitfire je o třídu lepší. Dobře se pilotuje, je lehký na ovládání, bezchybný v zatáčce a výkony se blíží Me 109. Jako bojový letoun je však mizerný. Prudké zatlačení na řídicí páku dopředu způsobí, že se motor sekne; a protože vrtule má pouze dvě nastavení stoupání (vzlet a cestovní let), v rychle se měnící situaci ve vzdušném boji motor buď přetáčí, nebo se nevyužívá naplno."

Navzdory rozšířenému mýtu, ani Adolf Galland nedával přednost Spitfiru před Bf 109. Ve své knize Die Ersten und die Letzten se věnuje situaci, kdy měl od Göringa žádat během bitvy o Británii pro svou stíhací skupinu Spitfiry: "Téma stíhacího doprovodu se vracelo znovu a znovu. Göring jasně zastupoval názor bombardérů a požadoval těsnou a pevnou ochranu. Bombardér, řekl, byl důležitější než rekordní počty sestřelů. Snažil jsem se poukázat na to, že Bf 109 byl v útoku lepší a nehodil se pro čistě obranné účely tolik jako Spitfire, který byl sice o něco pomalejší, ale mnohem obratnější. Mou námitku odmítl. Dostalo se nám ještě mnoha ostrých slov. Nakonec, když se jeho čas krátil, začal být přívětivější a zeptal se, jaké jsou požadavky na naše letky. Mölders požádal o sérii Bf 109 s výkonnějšími motory. Žádosti bylo vyhověno. ‚A vy?‘ Göring se obrátil ke mně. Dlouho jsem neváhal: ‚Chtěl bych pro svou skupinu  Spitfiry. Takt to je, odpověděl jsem.‘ Po vyhrknutí této věty jsem zažil určitý šok, protože tak to opravdu nebylo myšleno. Samozřejmě jsem v zásadě dával přednost našemu Bf 109 před Spitfirem, ale neuvěřitelně mě rozčilovalo nepochopení a tvrdohlavost, s jakou nám velení dávalo rozkazy, které jsme nemohli splnit – nebo jen neúplně – v důsledku mnoha nedostatků, za které jsme nemohli. Taková nestoudná drzost vyvedla z míry i Göringa."

Psali jsme:Legendární srbská amazonka a vlastenka Milunka Savić

Také Britové samozřejmě testovali německé letouny, včetně Messerschmittu Bf 109 a Focke-Wulfu Fw 190. Zajímavé je, že zatímco britští piloti považovali Bf 109 za pěkný letoun, s nímž se dá létat rychlostí nižší než 250 km/h, domnívali se, že je horší než jejich vlastní letouny, což kontrastovalo s Möldersovým názorem: "Obecně jsou letové vlastnosti tohoto letounu horší než u Spitfiru i Hurricanu při všech rychlostech a za všech letových podmínek."

To ukazuje, že piloti obou stran byli nejen mírně zaujatí, ale také posuzovali letadla svých protivníků podle nespravedlivých měřítek. Luftwaffe používala taktiku, která spočívala ve střemhlavém letu na cíl, krátké dávce kulometné a kanónové palby a následném odpoutání se z boje prudkým stoupáním nebo dalším střemhlavým letem. Bf 109 v tom vynikal. Pokud bychom hodnotili Spitfire podle toho, jak si v těchto situacích vedl, připouštíme, že by si vedl špatně, zejména kvůli vysazování motorů, které trápilo letouny poháněné motory Merlin při záporném přetížení.

Spitfire byl navržen pro konvenčnější letecké souboje a v tomto ohledu Bf 109 určitě překonával. Ačkoli tato taktika pravděpodobně nebyla, pokud šlo o sestřelování nepřátelských stíhaček, nejefektivnější. Eso na Hurricanu Tom Neil poznamenal: "Stačilo vyletět jako netopýr z pekla, srazit toho druhého a pokračovat dál. V tom byla 109 velmi dobrá." Stejně jako Němci v případě Spitfiru a Hurricanu, ani Britové při pohledu na Bf 109 nepočítali s taktikou, kterou bude provádět, a nehodnotili letoun v jejím rámci.

Němcům se v průběhu války dařilo získávat i americké letouny, včetně P-47 Thunderbolt, P-38 Lightning a P-51 Mustang. Německé stíhací eso Walter Wolfrum, nositel Rytířského kříže, mohl některé z amerických letounů vyzkoušet: "Během války jsem měl možnost létat na ukořistěných P-47 a P-51. Thunderbolt se mi nelíbil. Byl příliš velký. Kokpit byl obrovský a nepovědomý. Po tolika hodinách strávených v útulném prostoru 109 mi všechno připadalo mimo dosah a příliš daleko od pilota.

Ačkoli P-51 byl skvělý letoun, díky svým reakcím a schopnostem byl také složitý. Se všemi těmi pákami, ovladači a přepínači v kokpitu se divím, že si jejich piloti dokázali najít čas na boj. Ve 109 jsme nic takového neměli. Všechno bylo jednoduché a velmi blízko pilota. Do kokpitu jste zapadli jako ruka do rukavice. Naše přístrojové vybavení bylo kompletní, ale jednoduché: plyn, ovládání směsi a nastavení vrtule. Udivuje mě, jak američtí piloti dokázali pracovat na všech svých přístrojích a přitom fungovat."

Zdroj: warhistoryonline