Z otázky výroby munice – a to především dělostřelecké – se pomalu stává evropské bezpečnostní téma číslo jedna. Dělostřelecká munice je totiž na Ukrajině spotřebovávána závratným tempem, které ještě před několika lety nikdo nepředpokládal. V důsledku toho byly již do značné míry spotřebovány staré zásoby munice, a to jak na straně ukrajinské, resp. evropské, tak na straně ruské. Jednotlivé státy, ale stejně tak i výrobci se na tento jev snaží reagovat, a to především navýšením produkce munice.

Foto: 2S7 Pion | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Má Česká republika vydávat 2 nebo 3 procenta HDP na obranu?

Týká se to poněkud překvapivě i dělostřelecké munice ráže 203 mm. Samohybná děla ráže 203 mm jsou totiž na Ukrajině rozsáhle nasazována, a to jak ruskou, tak i ukrajinskou armádou. Obě armády disponují poměrně vysokými počty samohybných děl 2S7 Pion, resp. modernizovaných 2S7M Malka, a dokonce se snaží jejich početní stavy navyšovat reaktivací děl uložených v rezervě. Adekvátně tomu ale vyvstává i problém munice do těchto děl.

I v případě 203 mm munice totiž byly její zásoby do značné míry spotřebovány, jelikož jak ruská, tak i ukrajinská armáda se spoléhala primárně na staré zásoby, pocházející ještě z dob Sovětského svazu. Před vypuknutím války se ani Ukrajina, ani Rusko nesnažily tyto zásoby nějak navýšit. A to i kvůli tomu, že armády obou států plánovaly samohybná děla 2S7 Pion a 2S7M Malka vyřadit, a nahradit moderními děly 155 mm či 152 mm.

Vypuknutí ostré války v roce 2022 a z ní vyplývající masivní nasazení dělostřelectva včetně samohybných děl 2S7 Pion situaci mění. V jeho důsledku totiž už byly zásoby staré munice převážně spotřebovány, což pro obě strany představuje obrovský problém. Ukrajině se tento problém podařilo částečně vyřešit tím, že začala do děl 2S7 Pion používat 203 mm munici určenou pro americká děla M110A2. Ve zcela jiné, a to mnohem horší situaci je Rusko.

203 mm samohybná děla v Rusku

Rusko se přitom na 203 mm děla hodně spoléhá. A to i proto, že Rusko postrádá moderní samohybné dělo ráže 152 mm, které by se vyrovnalo moderním 155 mm typům, jimiž disponuje ukrajinská armáda, a to dnes už v impozantních počtech. Nejrozšířenější ruská samohybná děla 2S19 Msta totiž dosahují výrazně nižšího dostřelu, a totéž platí o dalším ruském dělu 2S5 Giacint. Rusko sice dokázalo vyvinout moderní samohybné dělo 2S35 Koalicija SV, které se svými výkony vyrovná západním dělům, jejich výroba se ale teprve rozbíhá, a ruská armáda zatím disponuje jen menším počtem těchto samohybných děl.

Psali jsme:Poučení z války v Gaze očima Daniela Bymana

Psali jsme:Gen. Petr Svoboda: Musíme se přestat navzájem pomlouvat a začít se víc bavit napříč generacemi

Psali jsme:Páteř logistiky v pohybu: Vojenská doprava

Oproti tomu samohybná děla 2S7 Pion či 2S7M Malka dosahují dostřelu až 47,5 km, tedy zhruba srovnatelného se západními 155 mm děly. Velkou výhodou je i vysoký účinek munice, vyšší než v případě běžné munice 155 mm, resp. 152 mm. Nevýhodou je naopak nižší přesnost. Tento handicap se Rusové snaží kompenzovat vyšší hustotou palby, což ale dál umocňuje vysokou spotřebu munice.

I proto se dnes Rusko potýká s nedostatkem munice 203 mm. Naznačuje tomu fakt, že se Rusko poněkud paradoxně vydalo podobnou cestou jako Ukrajina, a do svých děl 2S7 Pion a 2S7M Malka začalo používat 203 mm munici do amerických děl M110A2. Tuto munici Rusku dodává Írán, který stále má ve výzbroji samohybná děla M110A2, a dokonce i starší děla M115 stejné ráže. Írán tedy má i zásoby příslušné munice.

A současně se také začaly objevovat zprávy, že v Rusku byla obnovena výroba 203 mm munice pro děla 2S7 Pion a 2S7M Malka.

Otázka výroby 203 mm munice v Rusku

Možnost výroby 203 mm munice v Rusku je přitom obecně zpochybňována. Především v západních zdrojích se uvádí, že munice 203 mm se už nikde nevyrábí, a že uživatelé těží jen ze starých zásob. Problémem ale je, že toto tvrzení je obvykle jen mechanicky přebíráno z jednoho zdroje do druhého, bez nějaké hlubší analýzy. Některé indicie přitom naznačují, že dělostřelecká munice ráže 203 mm je v Rusku skutečně vyráběna.

Částečně tomu napovídají některé nepřímé indicie, které již byly zmíněny. Především je to vysoký důraz, který klade Rusko na velkorážové dělostřelectvo. Nutno říci, že nejde o pouhý ruský rozmar. Rusko naopak vychází z válečných zkušeností. V podmínkách tak extenzivního konfliktu, jako je ukrajinská válka, má totiž masivní dělostřelecká palba s vysokým účinkem někdy vyšší význam než bodová střelba, tolik zdůrazňovaná v západních armádách. Takovéto používání těžkého dělostřelectva je navíc v souladu s ruskou vojenskou tradicí.

O mnohém vypovídá i to, že když si Rusko dojednávalo pomoc Severní Koreje, vyžadovalo právě nasazení velkorážového dělostřelectva, přesněji severokorejských samohybných děl Koksan ráže 170 mm, která představují ekvivalent samohybných děl 2S7 Pion. Severní Korea přitom mohla snadno nasadit i běžná 152 mm děla, která má ve své výzbroji. I to ukazuje, jak velký důraz klade Rusko na velkorážové dělostřelectvo.

Ovšem ještě závažnějším argumentem hovořícím pro existenci výroby 203 mm munice v Rusku je fakt, že ruská armáda provádí reaktivaci děl 2S7 Pion a 2S7 M Malka, která byla dosud uložena ve skladech. Podle všeho touto reaktivací již prošly vyšší desítky uložených 2S7 Pion/ 2S7 Malka. Rusko by se jistě nenamáhalo s reaktivací děl, pro které by nemělo munici, nebo nemělo by zajištěny dodávky. Něco takového by bylo nejen proti zdravému rozumu (a Rusové již ukázali, že umí uvažovat), ale i proti ruské vojenské tradici, která klade důraz právě na vysoké zásoby.

Rusko je přitom v odlišné situaci než Ukrajina i proto, že nemá žádného zahraničního dodavatele, který by jej mohl masivně zásobovat 203 mm municí. Polemickým je i Írán, který již Rusku dodal vyšší počty této munice. Je totiž otázkou, kolik 203 mm munice Íránu ještě zbývá. Je sice faktem, že Írán si kdysi pořídil děla M110A2 a M115 ve velkých počtech, a nakoupil i adekvátní zásoby munice. Jenže tomu bylo již před více než 45 lety, před zpřetrháním vztahů mezi USA a Íránem po vypuknutí islámské revoluce v Íránu. Tyto zásoby navíc snížil nejen běžný mírový provoz, ale také íránsko-irácký konflikt v letech 1980-88, během nějž byla íránská děla M110A2 masivně využívána. Vše tak naznačuje tomu, že Írán dnes disponuje jen omezenými zásobami 203 mm munice.

Rusko navíc kromě Íránu nemá žádného partnera, od kterého by mohl získat západní 203 mm munici. Je sice faktem, že americká samohybná děla M110A2 jsou dosud značně rozšířena, jejich uživateli jsou ale státy, které jsou prozápadně orientovány (Jordánsko), případně jsou členy NATO (Řecko, Turecko). Dodávky 203 mm munice od těchto států Rusku jsou tak prakticky vyloučené.

Rusko by hypoteticky mohlo získat původní 203 mm munici určenou pro děla 2S7 Pion od některého státu SNS, který je uživatelem těchto samohybných děl. Někdy je v této souvislosti poukazováno na Bělorusko, potažmo i na Uzbekistán. Jenže Uzbekistán dnes realizuje opatrnou zahraniční politiku, která Rusku není příliš nakloněna, a i Bělorusko se snaží od rusko-ukrajinského konfliktu spíše distancovat. Dodávky 203 mm munice od těchto států jsou tedy jen málo pravděpodobné; zatím nebyl doložen jediný případ, kdy by k transferu této munice do Ruska došlo.

Aktivity společnosti Plastmass Plant

Čím dál víc je tak patrný rozdíl mezi masivním nasazením 203 mm dělostřelectva na Ukrajině a z něj vyplývající obrovskou spotřebou munice, důrazem, jaký klade Rusko na velkorážové dělostřelectvo, a na druhé straně ztenčujícími zásobami 203 mm munice pocházejícími ještě z dob Sovětského svazu a omezenými možnostmi získat západní munici od některého spojence Ruska. Jediným logickým vysvětlením tohoto rozporu je možnost, že je 203 mm munice v Rusku opět vyráběna.

Nejčastěji je v této souvislosti zmiňována ruská firma Plastmass Plant JSC, resp. konsorcium Plastmass Group, do kterého společnost Plastmass Plant JSC patří. Zmínky o možnosti výroby 203 mm munice v této společnosti se zatím objevily jen v několika spíše okrajových zdrojích, přesto by bylo chybou je opomíjet.

Společnost Plastmass Plant totiž patří mezi přední výrobce dělostřelecké munice v Rusku. Jde o podnik, jehož kořeny sahají až do sovětské éry. Do portfolia této společnosti přitom patří široké spektrum dělostřelecké munice, od munice ráže 76 mm, přes munici určenou pro děla D-30 ráže 122 mm až po munici 152 mm určenou pro děla MSTA-B. Jde tedy o velkého, zkušeného výrobce, který se může opřít jak o příslušné výrobní technologie, tak i o odborný personál, který má s výrobou munice bohaté zkušenosti. Pro takový podnik není až takovým problémem přejít na výrobu dalšího typu munice, byť zcela jiné, vyšší ráže.

Rusko se přitom obecně snaží navyšovat produkci munice, a to i se značnou státní subvencí. Jistě se toto navyšování schopností týká i společnosti Plastmass Plant, pro kterou představují zvýšené dodávky pro ruskou armádu vynikající byznys. Bylo by jen pochopitelné, pokud by se společnost Plastmass Plant JSC pokusila rozšířit své portfolio o 203 mm munici.

Zorganizovat, zavést výrobu takovéto munice je samozřejmě náročné. Je ale třeba uvést, že jde o munici, která již byla vyvinuta, a existují k ní dostatečné podklady. Situace je tedy mnohem jednodušší než v případě zcela nové munice.

V potaz je také třeba brát i to, že v Rusku je zvykem zakonzervovat výrobní zařízení sloužící k výrobě zbraňových systémů po dokončení jejich produkce. Podobná praxe ostatně funguje i v jiných zemích, např. v USA. Rusko je navíc v tomto trendu ještě důkladnější než západní země. Je proto dost dobře možné, že v Rusku bylo někde uloženo výrobní zařízení pro 203 mm munici, a společnost Plastmass Plant jej jen převzala. Je zřejmé, že by toto výrobní zařízení pro 203 mm munici bylo zastaralé, přesto by výrazně usnadnilo zahájení produkce této munice.

Vše tak naznačuje tomu, že 203 mm munice je v Rusku skutečně vyráběna. Zatím patrně jen v omezeném rozsahu; je tak spíše jen doplňkem stávajících zásob 203 mm munice pocházejících ze sovětských časů, případně i dodávek západní 203 mm munice z Íránu. Kapacita této výroby ale může být postupně rozšiřována - vyšším nasazením, použitím většího počtu personálu atd. I s tímto procesem má společnost Plastmass Plant zkušenosti. Zatím ovšem nebyl předložen jediný hmatatelný důkaz, že by byla výroba 203 mm munice v Rusku zahájena. Ani společnost Plastmass Plant na svých stránkách výrobu této munice neuvádí. Je ale třeba si uvědomit jedno. Výroba munice patří mezi utajované skutečnosti. I české společnosti vyrábějící munici o svých produktech obvykle uvádí jen obecné informace. Zcela vyloučené je, aby byl někde uváděn rozsah této výroby, počet vyrobených kusů munice atd. V případě Ruska je tento trend ještě výraznější. V potaz musíme brát totalitní charakter Ruska, ale i fakt, že Rusko je ve válečném stavu, což vždy vede k vyššímu stupni utajení. Obnovení výroby 203 mm munice by navíc bylo něčím, co by výrazně hrálo ve prospěch Ruska. Bylo by proto logické, kdyby se Rusko snažilo tuto schopnost spíše utajovat.

Pro výrobu 203 mm munice v Rusku tak sice nehovoří žádné hmatatelné důkazy, hovoří pro ni ale výše zmíněný fatální rozpor mezi spotřebou munice na ukrajinském bojišti, a vypleněnými zásobami munice a omezenými možnostmi koupit tuto munici v zahraničí. Neměli bychom tyto faktory přehlížet. Ukazují nám totiž, že Rusku se i přes všechny jeho ekonomické potíže daří navyšovat produkci vojenské techniky, a stejně tak i munice. Bohužel pro celou Evropu.

Zdroj: Telegram, The Moscow Times