Bernal Díaz del Castillo, řadový člen Cortésovy expedice, dokončil svou „Pravdivou historii dobytí Nového Španělska“ kolem roku 1568, již jako velmi starý muž. Popsal stovky bitev, tisíce mil pochodů, diplomatická jednání i zrady. Uprostřed toho všeho však jeho dílo obsahuje něco překvapivě prozaického: podrobné popisy toho, co členové expedice jedli a kde to získávali.

Foto: Co jedli conquistadoři – a proč bez domorodců nepřežili | Adobe Stock

„Jedli jsme guayabu,“ píše v jedné epizodě. „Dali nám kukuřičné tortilly a pár psů,“ uvádí jinde. „Kukuřice už dávno došla a my jsme žvýkali kožené opasky z naší výstroje,“ dodává v další části. Tři citáty, tři zásadně odlišné stavy jedné armády na jednom tažení. Představují celé spektrum kulinářské reality dobytí: od domácího jídla přijímaného s vděčností až po doslovné žvýkání vlastního majetku z hladu.

Psali jsme:Attagirls: Ženy létající na Spitfirech a Hurricanech

Co si s sebou vzali ze Španělska – a proč to tak rychle došlo?

Každá dobyvačná expedice byla ve španělských přístavech – Sevilla, Sanlúcar, Santo Domingo – vybavena zásobami pro plavbu po oceánu i první pobyt na břehu. Standardní lodní zásoby 16. století zahrnovaly suchary, solené hovězí maso, solené ryby, čočku, ocet, olivový olej a sýr. Víno samozřejmě nechybělo, stejně jako česnek a cibule.

Byla to stejná logika jako u legionářů, Mongolů či Vikingů: nejkompaktnější a nejtrvanlivější potraviny. S jedním zásadním rozdílem – když španělský námořník nebo voják přistál na karibském pobřeží, ocitl se v potravinovém ekosystému, pro který jeho zásoby nebyly dimenzovány ani množstvím, ani klimatickými podmínkami.

Tropické klima ničilo zásoby neuvěřitelně rychle. Suchary plesnivěly, hovězí maso se kazilo, máslo žluklo, sýr plesnivěl. Zatímco lodě dokázaly do určité míry udržet podmínky v podpalubí, v džungli nic z toho dlouho nevydrželo. Po několika týdnech pochodu evropské zásoby došly nebo se staly nepoživatelnými, takže si conquistadoři museli vystačit s tím, co jim nabízelo místní prostředí.

Psali jsme:Generál Petr Šnajdárek: Armáda musí změnit způsob pořizování technologií a vytvořit prostor pro jejich testování

Psali jsme:CSG rozšiřuje své schopnosti v oblasti minometných systémů a munice

Psali jsme:Kopřivnická automobilka Tatra Trucks během roku 2025 navýšila výrobní výkon a zároveň jí vzrostly tržby

Bernardino de Sahagún, španělský františkánský mnich, který v polovině 16. století sestavil Florentský kodex – zásadní encyklopedii aztéckého života – zaznamenal něco pozoruhodného: v prvních letech po dobytí Mexika španělští vojáci aktivně vyhledávali místní obyvatele, aby zjistili, které potraviny jsou jedlé. Šlo o praktickou, nikoli antropologickou nutnost.

Kukuřice: velký objev, který conquistadory zachránil

Kukuřice byla pro conquistadora tím, čím bylo sušené maso pro Mongola nebo sušená treska pro Vikinga: strategickým produktem, bez něhož se armáda nemohla pohnout.

Kukuřičné placky – tortilly – byly základní potravinou všech mezoamerických civilizací. Daly se připravit rychle, s minimálním vybavením, a po uvaření nevyžadovaly dlouhé skladování. Naopak celá zrna kukuřice se dala dobře uchovávat. Domorodí nosiči, známí jako tamemové, kteří doprovázeli španělské armády, nosili obilí ve speciálních pytlích – a právě toto jídlo krmilo španělskou armádu na pochodu.

Tohle byl klíčový moment výprav: conquistadoři v Novém světě nejedli španělské jídlo – jedli jídlo domorodců. Kukuřice, fazole, dýně, chilli, avokádo, rajčata – to vše bylo pro Španěly vychované v Kastilii nebo Extremaduře zcela neznámé. Navíc některé z těchto potravin v nich zpočátku vzbuzovaly hlubokou nedůvěru.

Bernal Díaz popisuje, jak conquistadoři zpočátku považovali rajčata za podezřelá – byla příliš křiklavá, rudá a neznámá. Avokádo se jim jevilo jako mastné, olejovité ovoce bez jasného účelu. Po první zkušenosti u nich chilli vyvolalo reakci, kterou Bernal diplomaticky popisuje: „Nebyli jsme na něj zvyklí, nechutnalo nám a šlo ven.“ Hlad je však nejlepší kuchař – a po několika týdnech cestování conquistadoři jedli všechno.

Aligátoři, leguáni a palmová srdce: co se sklízelo v džungli

Lov a sběračství v tropech přinášely zcela odlišnou škálu potravy než zvěř známá Evropanům. Conquistadoři ve Střední a Jižní Americe se setkali s faunou, kterou žádný evropský přírodovědec nikdy neviděl.

Leguán se rychle stal přijatelným – a později i vítaným zdrojem bílkovin. Jeho chuť je popisována jako kombinace kuřete a ryby. Bernal Díaz jej zmiňuje několikrát bez většího nadšení – jednoduše jako dostupnou potravu. Aligátor, želva i různé druhy opic si našly cestu do španělského kotle a dodávaly dobyvatelům potřebnou energii.

Palmová jádra – křehké vnitřní výhonky palem – byla zdrojem živin i vody. Nejedli je jen dobyvatelé, šlo o běžnou potravinu místního obyvatelstva, kterou Španělé rychle převzali. Tropické ovoce – papája, mučenka, guava či ananas – poskytovalo vitamín C nezbytný pro prevenci kurdějí.

Samotný ananas je v několika raných španělských pramenech popisován s neskrývaným obdivem. Gonzalo Fernández de Oviedo ve své knize „Historie přírodních jevů Indie“ z roku 1535 věnuje ananasu několik obdivných stránek a poznamenává, že žádné evropské ovoce, které znal, se jeho chuti nevyrovná. Nešlo o gastronomické nadšení, ale o reakci muže, který se měsíce živil suchary a soleným masem.

Téměř každý španělský autor zmiňuje nejdůležitější pravidlo přežití v džungli, které jim spojenečtí Indiáni neustále opakovali: „Sledujte, co jí opice. Co jí opice, může jíst i člověk. A nejlepší je sníst samotnou opici.“

Psi a koně: když se situace stala kritickou

Bernal Díaz bez jakékoli lítosti zmiňuje několik případů, kdy armáda jedla psy. Ne divoké, ale ty, které jim darovali nebo prodali Indiáni. Mexičtí psi – dnes známí jako xoloitzcuintli – byli Aztéky chováni mimo jiné i jako potrava. Z pohledu domorodé kultury to nebylo nic neobvyklého, pro Španěly to však znamenalo překonání výrazné kulturní bariéry. Hlad si ale vybral svou daň.

Koně představovali mnohem cennější zdroj. Jízda poskytovala Španělům taktickou výhodu – domorodci koně zpočátku neznali a reagovali na ně s hrůzou. Ztráta koně v bitvě znamenala nejen ztrátu dopravního prostředku, ale i oslabení bojové síly. Proto se koně jedli pouze v těch nejkrajnějších situacích.

V roce 1542, během prvního evropského sestupu po Amazonce – expedice, která začala jako hledání „Země skořice“ – dosáhl Francisco de Orellana takového stupně potravinové nouze, že jeho muži vařili podrážky bot a kožené opasky. Není to metafora – Gaspar de Carvajal, mnich a kronikář expedice, to popisuje doslova. Právě v této situaci se skupina dostala k Amazonce a byla nucena pokračovat po proudu, protože už neměla sílu na další postup.

Obchod s domorodci: klíč k přežití

Klíčovým zdrojem potravy pro conquistadory na většině expedic nebyl lov ani vlastní zásoby. Rozhodující byl obchod s místním obyvatelstvem – nebo zásobování od spojeneckých domorodců.

Během dobývání Mexika se Cortés opíral o rozsáhlou armádu spojenců – Tlaxcalanů, Totonaků a dalších národů, které nenáviděly aztéckou nadvládu více než Španělé. Tito spojenci zásobovali jak španělskou armádu, tak vlastní válečníky. Bez těchto dodávek by několik stovek Španělů nedokázalo udržet bojeschopnost během dlouhého tažení.

Tlaxcalané s sebou vozili kukuřici, fazole, chilli, sůl i hotová jídla. Cortés si tuto skutečnost plně uvědomoval a ve svých „Dopisech Karlu V.“ popisuje zásobování jako jeden z klíčových faktorů úspěchu.

Španělský historik Pablo Escobedo Carrà ve své práci „Výživa a dobývání“ (2019) zdůrazňuje, že bez domorodého systému zásobování by dobývání v podobě, jak ji známe, nebylo možné. Nešlo jen o logistickou podporu, ale o základní podmínku přežití.

Co přivezli conquistadoři – a co změnilo Evropu

Příběh o stravě conquistadorů má nečekané pokračování. To, co v Novém světě jedli s nedůvěrou nebo údivem, se během několika generací stalo základem evropské kuchyně.

Rajče se do Španělska dostalo ve 40. letech 16. století. Zpočátku bylo považováno za léčivou rostlinu, později se začalo používat v kuchyni. Do Itálie se dostalo později a teprve v 18. století vznikla rajčatová omáčka v podobě, jak ji známe dnes.

Brambory, které conquistadoři přivezli z Peru, byly v Evropě dlouho vnímány s nedůvěrou. Považovaly se za jedovaté a sloužily spíše jako okrasná rostlina. Teprve v 18. století se začaly systematicky prosazovat jako potravina.

Jejich rozšíření bránily nejen předsudky, ale i praktické problémy: špatná adaptace na evropské podmínky, náročné skladování i obtížné zdanění. Brambory navíc nebyly vhodné jako komodita pro výběr desátků, což zpomalovalo jejich přijetí. Přesto se postupně staly klíčovou plodinou – i když jejich závislost vedla například k irskému hladomoru v 19. století.

Kakao se do Španělska dostalo díky Cortésovi. Aztékové pili hořký nápoj s chilli, Španělé přidali cukr a začali jej podávat horký. V 17. století se čokoláda rozšířila po celé Evropě.

Kukuřice, fazole, papriky, dýně, vanilka, ananas, guava či avokádo – to vše se do Evropy dostalo díky conquistadorům a zásadně změnilo stravu celého světa.

Je vhodné upřesnit, že Španělé již předtím znali některé luštěniny, například bob obecný (Vicia faba), hrách či čočku, a hojně konzumovali cizrnu. Neznali však fazole rodu Phaseolus, které poznali až v Americe. Podobně tomu bylo u dýní – některé druhy znali, ale s americkými druhy rodu Cucurbita se setkali až v Novém světě.

Dobytí žaludku: jak byl dobyvatel poražen jídlem

Existuje historický paradox, který z výše uvedeného vyplývá. Conquistador přišel dobýt – a byl poražen. Ne domorodci ani nemocemi, ale jídlem.

Přistál s evropskými chutěmi. Během několika let však jedl kukuřici, fazole, chilli, avokádo a pil kakao – a nedokázal se jich vzdát. Jeho děti, narozené v Novém světě, už jiné jídlo neznaly. Jeho vnoučata vytvořila nové kuchyně – mexickou, peruánskou či kolumbijskou.

Bernal Díaz na konci svého života vzpomíná na chutě Nového světa s nostalgií. Starý muž ve Španělsku touží po ananasu a guayabě – po jídle, které kdysi bylo cizí, ale stalo se jeho vlastním.

Možná právě to je nejpřesnější metafora dobývání Nového světa: conquistador dobyl země, ale jeho žaludek zůstal navždy dobyt cizí kuchyní.

Zdroj: Autorský text Jana Tinterova