Úvahy o společné vzdušné operaci USA a Izraele proti Íránu mají jednu nepříjemnou vlastnost: i když začnou „jen“ ve vzduchu, mohou se poměrně snadno přelít do plnohodnotné války, včetně pozemní operace. A právě tady naráží realita na limit, který nezmění žádná rétorika ani politická vůle — čas potřebný k soustředění sil.

Foto: Bradley IFV při invazi do Iráku v roce 2003 | Wikimedia Commons / Public domain

Zatím jde „jen“ o jednu z variant, kterou prezident USA Donald Trump výslovně nevyloučil. Rozsah případné pozemní operace ale zůstává nejasný. V debatách se objevují i scénáře omezených akcí proti konkrétním cílům — například kvůli zaručenému zničení zásob obohaceného uranu. Takový přístup by mohl znamenat spíš limitované nasazení speciálních sil a operaci připomínající akci typu „únosu Madura“ než klasickou invazi.

Vedle toho se probírá i možnost obojživelné operace a obsazení ostrova Kharg, kudy prochází téměř veškerý íránský export ropy. Ostrov o rozměrech zhruba 8 × 4 km v Perském zálivu by bylo možné obsadit a držet bez masivních pozemních sil — zvlášť ve srovnání s tím, co by znamenala skutečná pozemní válka.

Jenže jakmile se začne mluvit o „větší“ pozemní operaci, mění se hra. Cílem by nemusela být totální kontrola nad celou zemí o rozloze 1,6 milionu km² (pro představu: Írán je 2,7× větší než Ukrajina), ale třeba jen klíčové body: hlavní město, největší města, průmyslová centra, ropná pole a další strategická infrastruktura. I při úplné vzdušné nadvládě by se ale muselo počítat s odporem zbytků íránských ozbrojených sil a jednotek Islámských revolučních gard (IRGC).

Co má Írán „na papíře“ — a co může udělat v praxi

Podle uvedených odhadů má pravidelná íránská armáda celkovou sílu 610 000 osob, z toho 350 000 tvoří pozemní síly, a IRGC mají dalších 190 000. A pokud by došlo na pozemní válku s USA, Teherán by velmi pravděpodobně vyhlásil mobilizaci.

Technika je navíc směsí množství a zastaralosti: zmiňuje se přibližně 1 500 tanků, přes 1 000 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, kolem 3 000 děl a raketometů velkých ráží. To samo o sobě neříká, jak by konflikt dopadl — ale říká to jasně, že pozemní operace by nebyla „prázdná procházka“, i kdyby měla USA vzdušnou převahu.

Dvě irácké války jako stopky: kolik času trvá soustředit armádu

Pokud by USA chtěly zopakovat model typu Operation Desert Storm (1991) — tedy nejprve dlouhé bombardování a pak pozemní úder — existuje tvrdý precedent v tom, kolik lidí a času bylo potřeba.

V roce 1991 USA soustředily 540 000 vojáků; s koaličními spojenci šlo dohromady zhruba o 1 milion osob. Soustřeďování začalo 7. srpna 1990 v rámci Operation Desert Shield. Hlavní přesuny sil pokračovaly do listopadu, budování potřebných zásob se táhlo až do ledna. Pozemní operace začala 24. února 1991 — tedy zhruba po 6,5 měsících příprav — a samotné dokončení pak trvalo 4 dny.

Druhý příklad nabízí příprava na druhou válku v Iráku (2003): pozemní komponenta čítala zhruba 150 000 amerických vojáků plus 40 000 spojenců. USA začaly rozmisťovat hlavní síly v listopadu 2002, vrchol příjezdu sil přišel v období leden 2002 až únor 2003 (takto je to uvedeno v podkladech) a válka začala 20. března. I tady je pointa stejná: měsíce, ne týdny.

Co z toho plyne pro Írán: „pokud pozemně, tak pomalu“

Z těchto dvou precedensů vychází jednoduchý závěr: pokud by USA skutečně padlo rozhodnutí jít do plnohodnotné pozemní operace proti Íránu, soustředění sil by trvalo měsíce — a to i v optimističtější variantě, která by počítala s omezeným odporem, podobně jako v příkladu z roku 2003.

A právě proto je důležité odlišovat scénáře:

• Omezené akce (speciální síly, konkrétní cíle) mohou mít jinou dynamiku a menší nároky na masové přesuny.
• Obsazení Kharg Island by bylo řádově menší úkol než tažení na klíčová města a centra.
• Plná pozemní válka ale znamená logistickou a personální lavinu — a ta má, jak ukazují roky 1991 a 2003, velmi konkrétní časovou stopu.

Zdroj: Autorský text Jonáše Nekolného