EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Dvouplošný Hurricane a experiment s odhazovaným horním křídlem. Odpověď na otázku, kterou nikdo nekladl

 26. 01. 2022      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Ve třicátých letech 20. století přešla většina států, které záhy vstoupily do 2. světové války, od dvouplošných k jednoplošným stíhačkám. Během války však jedna podnikavá společnost přesvědčila britské ministerstvo letectví, aby jí povolilo upravit tehdejší stíhací letoun Hurricane tak, že mu přidá křídlo a změní jej na dvouplošník.

Důvody pro přechod na jednoplošníky byly pádné. Jednoplošníky byly rychlejší, částečně proto, že jedno křídlo vytváří menší odpor než dvě, ale také proto, že silnější křídlo jednoplošníku lépe umožňuje použití zatahovacího podvozku, který dále snižuje odpor vzduchu. Jednoplošníky měly také větší palebnou sílu, protože do křídla bylo možné namontovat zbraně, které střílely mimo oblouk vrtule. Jednoplošník má však oproti dvouplošníku dvě výrazné nevýhody: má vyšší vzletovou a přistávací rychlost a jeho jedna řada křídel vytváří menší vztlak, takže pomaleji stoupá.

dvouplosFoto: Hillson FH.40 (Hurricane Mk I s přídavným křídlem) | archiv RAF

Co kdyby však bylo možné spojit výhody jednoplošníku s krátkým vzletem a stoupavostí dvouplošníku? A to byla přesně myšlenka, která napadla konstruktéry společnosti F. Hills and Son Ltd. (obvykle známé jako Hillson), výrobce lehkých letadel se sídlem v anglickém Manchesteru. Hillson byl dřevozpracující podnik. V roce 1935 společnost zakoupila nové a větší prostory v Trafford Parku v Manchesteru. Generální ředitel W. R. Chown se následně začal zajímat o možnost výroby lehkých letadel.

Prvním výrobkem společnosti Hillsons byl letoun HM.14 Flying Flea "Pou du Ciel" vyrobený koncem roku 1935. V roce 1937 pak byla zahájena sériová výroba letounu Hillson Praga, licenční verze českého dvoumístného jednomotorového sportovního jednoplošníku E.114 Praga. Výroba letounů Hillson Praga skončila v roce 1939 po vypuknutí války.

Během roku 1940 a bitvy o Británii se Hillson začal zajímat o koncepci stíhačky s odhazovatelným křídlem, tedy jednoplošného stíhacího letounu vybaveného přídavným horním křídlem. To by letounu poskytlo schopnost krátkého vzletu a rychlosti stoupání jako u dvouplošníku a zároveň po odhození přídavného křídla by se dosáhlo rychlosti jednoplošníku.

Britské ministerstvo obrany nemělo zájem, avšak Hillson se do toho přesto pustil. Za pouhých sedm týdnů navrhl a postavil zkušební prototyp letounu, který nazval Bi-Mono. Výsledný letoun byl malý - dlouhý pouhých 5,8 m a s rozpětím křídel 6 m. Byl vyroben převážně ze dřeva a poháněn motorem de Havilland Gipsy, stejným motorem, který byl použit v dvouplošníku Tiger Moth. Letoun byl navržen jako dolnoplošník, ale mohl být vybaven přídavným horním křídlem neseným na dvou sadách meziplošných vzpěr.

Když byl prototyp dokončen, projevilo o něj ministerstvo obrany dostatečný zájem, aby byly zahájeny letové zkoušky, a Bi-Mono (které dostalo méně atraktivní oficiální označení Air Ministry Experimental Aeroplane N°133) bylo natřeno v barvách Královského letectva (RAF). Počátkem roku 1941 pak létalo v jednoplošné i dvouplošné konfiguraci z letiště Barton nedaleko Manchesteru.

Zkoušky byly úspěšné a v červenci 1941 byl letoun přesunut na letiště Squires Gate u města Blackpool, kde proběhly první a jediné letové zkoušky mechanismu pro odhození křídla. Squires Gate bylo pro tyto účely vybráno schválně, neboť se nacházelo blízko moře, aby se testy mohly uskutečnit nad vodou, kde nehrozilo nebezpečí, že odhozené křídlo způsobí na zemi případné škody.

Zkouška se zdařila. Letadlo vzlétlo jako dvouplošník, vzlétlo nad moře v doprovodu letounu RAF Hudson, odhodilo horní křídlo a bezpečně přistálo na Squires Gate jako jednoplošník.

Problémem se ukázalo, že maximální rychlost dvouplošníku byla podstatně nižší než pádová rychlost jednoplošníku. Proto po uvolnění horního křídla letoun výrazně klesl, než nabral dostatečnou rychlost a pilot znovu získal nad letadlem kontrolu. Zkouška však byla natolik působivá, že ministerstvo letectví uvolnilo Hillsonovi jeden dosti olétaný stíhací letoun Hurricane Mk I, na kterém mohl s koncepcí odhazovatelného křídla provádět další experimenty.

Hurricane, který byl Hillsonovi poskytnut, byl jedním z 20 letounů, které byly v roce 1939 odeslány do Kanady a následně se v roce 1940 vrátily do Spojeného království, kde sloužily u 1. perutě RAF.

Hillson postavil druhé křídlo, které bylo velikostí a průřezem aerodynamického krytu shodné s křídlem Hurricanu, a namontoval je na dvě vzpěry průřezu N tak, aby bylo v dostatečné vzdálenosti od pilotní kabiny. Přídavné křídlo nemělo křidélka ani jiné řídicí plochy a stejně jako horní křídlo na Bi-Mono mohlo být i u Hurricanu za letu toto odhozeno.

Dokončený letoun byl pak formálně označen jako Hillson FH.40, ale byl všeobecně známý spíše jako Slip-Wing Hurricane. Podivně vypadající letoun poprvé vzlétl v květnu 1943. V září pak dorazil na základnu RAF Boscombe Down ve Wiltshire v Anglii, kde byl testován Zkušebním ústavem letadel a výzbroje (Aeroplane and Armament Experimental Establishment).

Zdá se, že v době, kdy začalo podrobné testování FH.40, se jeho původně zamýšlený účel změnil. RAF mělo menší zájem o jednoplošný stíhací letoun se schopností krátkého vzletu, a místo toho uvažovalo o přídavném horním křídle, které by se dalo použít jako obří palivová nádrž a umožnilo Hurricanu podnikat velmi dlouhé lety. V takovém případě by nebylo nutné odhození horního křídla ve vzduchu, s výjimkou nouzových situací, a letové zkoušky se soustředily na létání s letounem v dvouplošné konfiguraci bez zkoušek postupu odhození.

Bylo však zjištěno, že výkony letounu FH.40 jsou velmi slabé, což není překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že přídavné křídlo, vzpěry a vypouštěcí zařízení zvyšovaly hmotnost standardního Hurricanu o více než 300 kg, a to v kombinaci s přidaným odporem horního křídla i vzpěr.

FH.40 se tak ukázal být odpovědí na otázku, kterou si nikdo nekladl. Pozdější verze Hurricanu ostatně měly schopnost kratšího vzletu a lepší stoupání díky silnějším motorům, a složitost a náklady na přidání odhoditelného horního křídla k jednoplošníku nepřinášely tehdy smysluplné výhody.

Případné využití horního křídla jako palivové nádrže by si vyžádalo značné práce na zesílení křídla, vzpěr a vypouštěcího zařízení. V důsledku toho bylo od projektu nakonec upuštěno a žádné další prototypy nebyly vyrobeny. Sama společnost Hillson už nikdy žádný letoun nevyrobila. Místo toho se přeorientovala na výrobu křídel pro letouny Avro Anson a Airspeed Oxford a na výrobu vrstvené překližky pro použití při stavbě letounu Mosquito.

Přestože výše uvedený projekt skončil neúspěchem, zůstává Slip-Wing Hurricane FH.40 jedním z pozoruhodných a nápaditých britských experimentů se stíhacími letouny během 2. světové války.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

Veritas vincit

26. 01. 2022

Pěkný článek. Díky.
Už ten první Mignet HM.14 byla zajímavá konstrukce.

Slavoslav

26. 01. 2022

Nechce sa mi to teraz hladat, ale nemalo byt vyuzitie takto upravenych Hurricanov aj ako stihacia ochrana konvojov kde by mohol vzlietat z provizornych startovacich ploch na lodiach ktore by vzlet standardneho jednoplosnika neumoznili? S pristatim sa neratalo, pilot mal vyskocit, alebo pristat na hladine a ujst skor ako sa lietadlo potopi.

Nieco ako tie Hurricane ktore boli odpalovane z katapultov na obchodnych lodiach

Přidat komentář