Když se v prosinci 1942 začal stahovat kouř nad stepí kolem Stalingradu a německé velení si konečně připustilo, že 6. armáda generála Friedricha Pauluse je obklíčená, roztočilo se kolo zoufalých improvizací. Jedním z nejambicióznějších — a zároveň nejkatastrofálnějších — plánů se stal tzv. letecký most, který měl udržet více než 250 000 vojáků Wehrmachtu v kotli na Volze zásobovaných výhradně ze vzduchu.

Foto: Bitva u Stalingradu | Wikimedia Commons / Public domain

Celý plán stál od začátku na vratkých slibech Hermanna Göringa, říšského maršála a vrchního velitele Luftwaffe. Ten Hitlerovi sebevědomě prohlásil, že jeho letectvo je schopné dopravit do Stalingradu 500 tun zásob denně — což byla minimální potřeba, aby vojáci mohli pokračovat v obraně. Realita ale rychle ukázala, že šlo spíš o nabubřelý klam než reálné zhodnocení možností letectva.

Zbytečný náklad a marné naděje

Na papíře to celé vypadalo hrdinsky. Z různých letišť na Ukrajině, zejména z Morozovska a Tacinské, měly vzlétat denně desítky transportních letounů — hlavně Ju 52 a He 111 — s cílem prorazit sovětskou protileteckou obranu, přistát na provizorním letišti v Pitomniku, složit náklad a odletět zpět s raněnými. Jenže jakmile začala skutečná operace, ukázalo se, že Luftwaffe nedisponuje ani dostatečným počtem strojů, ani posádek, a už vůbec ne kapacitou k dlouhodobému provozu v zimních podmínkách a pod sovětskou palbou.

Ve skutečnosti se denně dařilo do kotle dostat v průměru 85 až 100 tun zásob — a to pouze v dobrém počasí. V lednu 1943, kdy začaly sněhové bouře a teploty klesly hluboko pod bod mrazu, kleslo množství zásob někdy pod 20 tun denně.

Smutnou kapitolou byl samotný obsah přepravovaného nákladu. Mnoho z dodaného materiálu bylo totiž zcela k nepotřebě. Do Stalingradu proudily zásilky s letními uniformami, hromady nábojů pro zbraně, které tamní jednotky vůbec neměly, nebo například letecké palivo pro stroje, které se už dávno nedaly opravit. Výjimkou nebyly ani vojenské řády a medaile pro povzbuzení vojáků, kteří by raději ocenili bochník chleba.

Katastrofa pro Luftwaffe

Letecký most v podání Luftwaffe tak byl nejen fiaskem z hlediska logistiky, ale stal se i masovým hrobem pro mohutné transportní letectvo Třetí říše. Sovětské stíhačky i protiletadlová obrana nemilosrdně decimovaly pomalé a přetížené dopravní stroje Ju 52. Letouny přistávaly na zasněžených, rozbombardovaných drahách, některé se kvůli špatnému značení zřítily, jiné byly sestřeleny přímo při přistání nebo vzletu.

Luftwaffe při leteckém mostu do Stalingradu přišla o více než 500 letadel – stovky cenných strojů a posádek, které chyběly jinde na frontě. Tato ztráta oslabila schopnost Německa zásobovat jiné frontové úseky a přispěla k postupnému kolapsu letecké mobility Wehrmachtu.

Pád iluzí

Göringovy sliby se tak ukázaly být naprosto odtržené od reality. Když nakonec 2. února 1943 generál Paulus kapituloval, zbylo v kotli jen asi 90 000 vojáků, zcela vyčerpaných, zmrzlých a odevzdaných, kteří putovali do sovětského zajetí.

Letecký most do Stalingradu tak zůstává jedním z nejtragičtějších a zároveň nejabsurdnějších pokusů německého velení „vybojovat si čas“ za cenu lidských životů, techniky i posledních zbytků důvěry v to, že válku na východě lze ještě nějak vyhrát.

Zdroj: Zdroje: Rajlich, Jiří: Letecká válka 1939–1945: Východní fronta I a II. Svět křídel, 2008