Zatímco ulice bičovalo pochmurné počasí baltské zimy, němečtí vojáci a civilisté stáli ve frontě a čekali na možnost odejít. Druhá světová válka byla téměř u konce. Blížila se Rudá armáda, která přinášela smrt a zkázu. Mnozí obyvatelé Kuronska a Východního Pruska chtěli uniknout a dostat se do bezpečí v srdci Německa. Jejich naděje však byly mizivé.

Když zima 1944-1945 ustupovala jaru, německá skupina armád Sever byla na ústupu. Opakované sovětské útoky kdysi hrozivou německou sílu již dávno vyčerpaly. K pozemním silám se musely připojit námořní jednotky a jednotky Luftwaffe a poskytnout své muže pro boj v předních liniích. Žádná tehdejší jednotka neměla dostatečný počet mužů a nebyla dostatečně zásobena.

Foto: Uprchlíci z Východního Pruska | Bundesarchiv, B 285 Bild-S00-00326 / CC-BY-SA 3.0

Tváří v tvář sílícímu rudému přílivu ustupovala skupina armád Sever směrem k baltským přístavům. Ty byly jejím jediným zdrojem zásob a jedinou potenciálně bezpečnou cestou ven pro Němce v těchto provinciích sevřené. Ze stejného důvodu však byly přístavy cílem sovětského postupu a do dubna 1945 tak padla většina Němci drženého území podél Baltu. Skupina armád Sever se držela v malých kapsách kolem měst Libau, Pillau a Gdaňsk.

Kuronsko a Východní Prusko byly regiony s významným počtem německého obyvatelstva, které byly vůči Sovětům zranitelné. Po první světové válce se Východní Prusko stalo enklávou odříznutou od zbytku Německa, protože území mezi Západním a Východním Pruskem bylo postoupeno Polsku. V Kuronsku žilo smíšené obyvatelstvo Lotyšů a Němců. Patřilo k nejsilnějším proněmecky orientovaným zemím, které po první světové válce vytvořily nezávislé Lotyšsko. V roce 1940 jej dobyl SSSR, avšak poté v roce 1941 jej obsadilo Německo.

Daleko od srdce Německa se na jaře 1945 s postupem Sovětů dostávaly německé jednotky do stále větší izolace, ale útěk jim nebyl umožněn. Hitler rozbitému vojsku a německým civilistům evakuaci nepovolil. V lednu 1945 takový plán výslovně odmítl. Byl odhodlán držet prostor dál, ač vojensky uspět nemohl.

Odhadem sedm milionů Němců stále doufalo, že budou z Kuronska a Východního Pruska nakonec přece jen evakuováni. Jak dny ubíhaly, naděje uvězněných civilistů se postupně vytrácela. Absence uceleného evakuačního plánu je přiváděla do zoufalství. Po zvěstech o zákazu evakuace se tisíce lidí pokusily přejít zamrzlé vody mezi Pilau a Gdaňskem, ale ruské letecké útoky rozbily led a mnozí se utopili. Německé námořnictvo se jim tehdy pokoušelo v útěku pomoci, Sověti však německou lodní dopravu neustále bombardovali a její beztak nedostatečná kapacita se dále rapidně snižovala.

Erich Koch, Gauleiter NSDAP ve Východním Prusku, následně odsoudil ty, kteří uprchli, stejně jako své jednotky, kterým se nepodařilo sovětské linie prorazit. Následně shromáždil svůj majetek, naložil ho na dva železniční vagony a nechal ho poslat zpět do Německa do bezpečí. Poté se, spolu se svým štábem, vydal do Libau. Tam na ně čekaly dva ledoborce, které je měly převézt přes Balt do bezpečí. Koch tehdy odmítl vzít jakékoliv uprchlíky.

Během druhého dubnového týdne padl Königsberg, hlavní město Východního Pruska, do rukou Sovětů. Rusové slíbili vzdávajícím se Němcům čestné zacházení, proto němečtí vojáci dostali od svých důstojníků pokyn, aby neničili své vybavení, ale předali je Sovětům v neporušeném stavu.

To, co následovalo, pak posílilo všechny obavy, které Němci z Rudé armády měli. Sověti byli zahořklí a frustrovaní z vyčerpávající války a ze zvěrstev, která nacisté ve východní Evropě páchali. Tuto frustraci si pak vylévali na svých zajatcích. Mnoho z nich tak bylo brutálně zbito či zabito. Jiní trpěli strašnými podmínkami, když na dlouhá léta zmizeli v sovětských věznicích.

V Gdaňsku pak ukázal svou pravou tvář další nacistický představitel. Stejně jako Erich Koch se i Albert Forster snažil zachránit vlastní kůži nehledě na ostatní. Vzal svůj doprovod na palubu luxusní parní jachty a vyplul z přístavu. Tisíce uprchlíků čekajících na záchranu sledovaly jeho odjezd, zatímco jeho loď byla téměř prázdná.

Když Forsterova jachta opouštěla Gdaňsk, minula starý trajekt přetížený uprchlíky, který se na rozbouřeném moři snažil udržet na hladině. Když pak jachta nejevila žádný zájem pomoci, velitel německého torpédoborce obrátil na Forsterovu loď svá děla a ten byl nucen pomoci, jinak riskoval potopení. Vzal trajekt do vleku a pomohl mu dosáhnout bezpečného přístavu na západě.

Hitlerova sebevražda na konci dubna konečně přinesla změnu. Bez jeho odporu byl připraven řádný evakuační plán.
Německé námořnictvo se zoufale snažilo dostat co nejvíce lidí z obležených území. Minonosky, minolovky, torpédové čluny i rybářské lodě přepravovaly evakuované z izolovaných míst podél pobřeží do hlavních přístavů. Konvoje se shromažďovaly v přístavu v Libau a byly přeplněné Němci hledajícími útočiště.

Museli si pospíšit. Kapitulace skupiny armád Sever byla otázkou dní a s kapitulací by pak skončilo i přepravování konvojů s uprchlíky. Každý, kdo tehdy zůstal na místě, riskoval život v sovětském koncentračním táboře. Do konce války bylo z východních provincií nakonec evakuováno více než 2 miliony lidí. Mnozí cestou zemřeli, díky neustálému bombardování konvojů.

Zdroj: warhistoryonline