Operace 6. českého mechanizovaného praporu SFOR byla operace s cílem tvýšit bezpečnost při operaci vedené proti Prijedorské trojce po pokusu o zatčení Drljači dne 11. 7. 1997. Jednalo se o střežení hotelu Prijedor ve stejnojmenném městě (kde byli ubytování zaměstnanci OSN a IPTF-Mezinárodní policie) a silné hlídkování u domů, kde byli ubytováni pracovníci CIMIC, OSCE, JCO (Týmy britských a amerických speciálních sil, jejichž úkolem bylo hledání a zatýkání válečných zločinců). Tato opatření trvala až do konce působení našeho 6. českého mechanizovaného praporu SFOR. Na tomto operačním úkolu se podílely hlavně 1. mechanizované roty ze základny Stari Majdan a 2. mechanizované roty ze základny Brezičani, po zahájení operace ŠIVA velitelské roty z Dolnji Ljubije. Během této operace proběhla dne 19. 7. 1997 operace TACLE, která měla za úkol v souvislosti s pohřbem Sima Drljači monitorovat město Prijedor, okolí a komunikace ve směru na Banja Luku.

Předchozí bouře

Operace českého praporu přímo navazovala na operaci TANGO britských SAS. 10. července po předchozím sledování provedeným nejspíše 14th Intelligence Detachment ("The Det") v operaci schválené NATO (SFOR) na základě zatykačů vydaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dva pětičlenné týmy SAS ve stejný čas udeřily proti srbským válečným zločincům spojeným s nechvalně proslulými koncentračními tábory Omarská, Keraterm a Trnopolje, kde byli vězněni a týráni zejména muslimští vězni, ale i další národnosti včetně Srbů (často kvůli majetku).

Foto: Hotel Prijedor | archiv autora

Psali jsme:Pilot vítězného Thunderboltu hodil sestřelenému Japonci svou záchrannou vestu - krutá válka v Pacifiku měla své rytíře nebes

Do operačního prostoru se dostali vrtulníkem Chinook 7. perutě RAF. Cíl číslo jedna byl doktor Milan "Mico" Kovačevič, bývalý starosta Prijedoru. V době zatčení byl Kovačevič ředitelem nemocnice v Prijedoru a pohyboval se pouze se silnou ochrankou v mnoha vozech. Jediné místo, kde byl podle sledování bez ochranky, byla právě nemocnice. Tým SAS v civilu s ukrytými zbraněmi pod oblečením do areálu nemocnice pronikl ve vozech Lada Niva označených červeným křížem jako sanitky (které jsme později nafotili už v britské kamufláži na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce). Překvapený Kovačevič nekladl žádný odpor. Po zatčení byl přepraven vrtulníkem UH-60 Black Hawk na americkou základnu v Tuzle a odtud pak letounem C 130 Hercules do Haagu, aby stanul před soudem. K soudu však nikdy nedošlo, neboť Kovačevič zemřel ještě před jeho konáním ve vazbě s podezřením na infarkt.

Foto: Později jsme nafotili vozidla už v britské kamufláži (na snímku) na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce | archiv autora

Cíl číslo dva byl Simo Drljača, bývalý policejní velitel v Prijedoru, který byl podezřelý ze zorganizování etnických čistek muslimského obyvatelstva Prijedoru, kdy původní počet zhruba 50000 převážně muslimských obyvatel města byl díky čistkám snížen na téměř nulu. Drljača oficiálně pracoval jako asistent bosenskosrbského minstra vnitra, avšak to bylo jen krytí, jeho hlavní úkol bylo krytí Ratka Mladiče a dalších válečných zločinců z pozice šéfa rozvědky bosenských srbů.  Drljača zároveň ovládal podsvětí. S Kovačevičem byli švagři. Kovačevič byl nenápadný, ale Drljača byl známý svou extravagantností. Byl také podezřelý z napomáhání dalším podezřelým válečným zločincům v rámci poskytování falešných dokladů a bezpečných domů. Když se první tým SAS tehdy přesunul k nemocnici, druhý tým se na základě informací přesunul do blízkosti Drljači, který se také zásadně pohyboval s velkou ochrankou. Jediné jeho slabé místo podle zjištění JCO byl společný rybolov se svým synem Sisou a dalším švagrem. Tato rodinná rybaření probíhala na Drljačově rybářské chatě u jezera Grandine pod ochranou pouze jednoho bodyguarda. Jeho sledováním byl pověřen tým Thorn Victor (naše stanoviště SPIDER 11) v rámci jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU. Když vojáci SAS opustili vrtulník UH 60, Drljača zahájil na vojáky palbu a lehce zranil jednoho vojáka na noze. Vojáci SAS palbu okamžitě opětovali a několikrát zasáhli Drljaču do hlavy. Zbývající tři přítomní se následně vzdali, byli zatčeni a později byli propuštěni bez obvinění.

Třetímu z Prijedorské trojky, lékaři Mojmiru Stakičovi, cíli číslo tři, který byl jako předseda krizového výboru v Prijedoru, stejně jako ostatní dva obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti, se v den plánovaného provedení operace s velkým štěstím podařilo uprchnout do Srbska, kde byl po čtyřech letech zatčen a vydán do Haagu.

Psali jsme:Sovětský Wittmann se na svou kořist vrhal jako tygr z úkrytu – zničil 52 německých tanků

Jak fungovaly jednotky SFOR v boji s válečnými zločinci? Neměli jsme ještě karty s válečnými zločinci všech tří stran, ale na základnách jsme měli na chodbách vyvěšené seznamy s fotografiemi a informacemi všech známých zločinců. Před vydáním bojového rozkazu jsme dostávali zpravodajskou informaci o jejich pohybu v našem prostoru odpovědnosti s tím, že je máme zadržet buď sami nebo s pomocí IPTF (INTERNATIONAL TASK POLICE FORCE) OSN. Pokud nebylo zbytí, mohli jsme použít zbraně podle ROE (Rules Of Engagement - pravidla použití síly pro misi SFOR). Pravidla pro použití zbraní u misí NATO byla naštěstí výrazně jiná než u misí OSN.

Foto: Seznam válečných zločinců se postupně rozšiřoval | archiv autora

Mise pro český prapor

Pravděpodobně 11. 7. 1997 ráno, už si nevzpomínám přesně, jsme tam jeli z roty první (pokud ne, tak jedni z prvních). Velitel první čety, npor. R. Náhončík, po vydání denního rozkazu velitele roty instruoval, že rota dostala další úkol, při kterém se budeme střídat s 2. mechanizovanou rotu. Úkol budou plnit tři vojáci, z toho bude vždy jeden britský voják z jednotky našich britských dělostřeleckých návodčích. Bylo nám řečeno, že se dozvíme více při vydání bojového rozkazu velitelem roty npor. Bulantem, který proběhne po obědě.

Při vydání bojového rozkazu jsem se dozvěděl, že byla zřízena dvě strážní stanoviště, jedno označené jako SPIDER 2, které se nacházelo před hotelem Prijedor a stanoviště SPIDER 11, které bylo pár kilometru před Prijedorem. Obě stanoviště byla na srbské straně. Byl jsem přidělen ke stanovišti SPIDER 11, spolu s řidičem rtn. Mirem ,,Bejčkem“ Czechem, veterána z mise UNPROFOR a jedním z našich anglánů (přesně si nevzpomínám se kterým, snad se jmenoval Jay).

Na stanovišti SPIDER 2 jela do Prijedoru obdobně složená hlídka nejspíše z 2. mechanizované roty. Střežilo se od večera do rána v kuse. Na SPIDER 2 jsme se střídali s 2. mechanizovanou rotou obden.

Foto: Před hotelem Prijedor | archiv autora

Po večeři jsme naložili do Land Roveru další radiostanici, batohy, RPG 75, munici navíc, abychom byli připraveni na všechno. Po kontrole spojení se spojaři na R6S jsme vyrazili na stanovenou trasu přesunu Stari Majdan - Koprivna a před Prijedorem po přejetí bodu 4/17 na koordinátech 32 950 78 200 jsme měli nepozorovaně odbočit doleva a po polní cestě dojet k osamělému neomítnutému cihlovému domu obklopenému ze všech stran vzrostlým kukuřičným polem - to byl náš cíl SPIDER 11. Tam na nás měli čekat Američané. Minuli jsme několik minových polí (jen kolem Stariho Majdanu bylo položeno 25 tun min) a v Koprivné jsme přejeli zónu separace z muslimské strany na srbskou. Cesta byla asfaltová, tak jsme jen klasicky sledovali, jestli někde není položený nový asfalt. Za války takhle "vylepšovali" stav vozovky protitankovými minami, klidně i třemi nad sebou. Cesta uběhla rychle a v klidu, podle GPS jsme nepozorovaně odbočili a zmizeli cestou v kukuřičném poli. Po pár set metrech se před námi vynořil náš cíl obklopený trávníkem a dokola vzrostlou kukuřicí. Dojeli jsme na místo, avšak nikde nikdo. Vylezli jsme s anglánem z auta ven a uvažovali, co budeme dělat. Po Američanech ani stop. Ověřili jsme si naši pozici, přičemž jsme si od anglického kolegy vyslechli řadu nadávek na "americké bratrance", že nebýt Angličanů, tak neumí vůbec nic. Angličan byl hodností sice desátník, ale jeho jednotka se čerstvě před Bosnou vrátila ze Severního Irska, stavila se v Německu na své základně pro těžkou techniku a hned pokračovala směr Bosna, takže náš anglický kolega byl poměrně zkušený z bojů v Severním Irsku. Já měl tehdy po základní vojenské službě a dvaceti měsících jako výkonný praporčík u 1. smp REB v Kolíně. Angličan mě tehdy s úsměvem ubezpečil, že jsem velitel a že mi věří. Se připravenými zbraněmi jsme obešli barák. Nikde nikdo. Najednou se v patře domu otevřela okenice a někdo na nás hvízdnul, ať počkáme, že jde dolu. Za chvíli se objevil chlápek v civilu s vyhrnutými rukávy, potetovaný a s neuvěřitelně velkými bicepsy. V ruce měl plechovku piva. Vůbec jsme nevěděli, co je zač, čekali jsme uniformu. Představil se křestním jménem a řekl, že nás chvíli pozorovali, jestli za námi nikdo není a že jsme v cíli. Sdělil nám náš úkol, což bylo střežit dům zvenčí až do rána s tím, že oni si ho ohlídají zevnitř. Bylo nám také řečeno, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme dát vědět, že není problém. Řekli jsme mu, že na ně nemáme spojení, tak jim nemůžeme dát nic vědět. Zasmál se a řekl, že náš úkol je, že pokud uvidíme nebezpečí, máme vystřelit tím směrem a okamžitě zalehnout, že o zbytek se postarají oni. Z druhé strany jsem slyšel zase anglické nadávky a Amík se zeptal, co furt Angličan mumlá, tak jsem se raději vymluvil na svoji špatnou angličtinu, i když mu to bylo nejspíš jasné. Američan se tomu jen zasmál a pak hvízdnul. V tom se v patře vyvalila dřevěná okenice směrem dolů a objevil se další přeposilovaný Amík, ovšem před sebou měl rotační kulomet (minigun). Další anglický polotichý výklad o nevděčných bratrancích tak rychle skončil. Oba jsme ve vteřině leželi na zemi, mířili před sebe a byli co nejmenší. Dozvěděli jsme se, že máme od výstřelu jen pár sekund než se rozezní rotační kulomet. Ten by za pár minut pokosil všechnu kukuřici široko daleko. Dále jsme byli poučeni zásadně nic nefotit. Potom nám Američané nabídli steaky a pivo. To první jsme vzali na druhé jsme měli prohibici (suchý zákon). Pak jsme do rána pokračovali ve střežení okolí domu, ale nic se nestalo.  Fotku z tohoto místa bohužel nikdo nemá.

Později po letech jsme zjistili, že se jednalo nejspíše o tým JCO Thorn Victor jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU, který zabil Drlaču. Martin Hrebeň 1.mr doplňuje: "Oni tam měli Amíci natažený za domem drát s plechovkami s kamínky, kdyby se přes nás někdo přeci jen proplížil. No, a jak jsem tak strážil s Jardou ,,Sergejem“ Babkou samozřejmě jsem o to zavadil a z okna se na mne vyklonil amík za hlavní rotačního kulometu. Po zjištění, že jsem to já, jen řekl OK a smál se od ucha k uchu. Asi ho pobavil můj výraz, když jsem se mu díval do hlavně minigunu. Po nějaké době za mnou přisel a chtěl vidět naše noční vidění a pak přinesl jejich noční vidění. Naše klára byl oproti tomu starověk. Bylo vidět jako ve dne plus laserové měření vzdálenosti. Jo a nabízené pivo jsme odmítli, tak jako všichni, suchý zákon." 

Druhý tým vyrazil střežit stanoviště SPIDER 2, které se nacházelo přímo v Prijedoru před stejnojmenným hotelem, kde stejně početný, vystrojený a vybavený tým chránil v hotelu ubytované zaměstnance OSN, IPTF a další členy mezinárodních organizací. Tam už jsme samozřejmě mohli fotit, nebyli to vojáci jako na stanovišti SPIDER 11. A to bylo možná to, proč bylo stanoviště SPIDER 11 zvoleno pro srbský útok granátem proti českým vojákům. Stalo se tak při nasazení našich vojáků 2. mechanizované roty ze základny BREZIČANI.

CIMIC house - Velitelská rota nastupuje do akce

Dále již vzpomíná Pavel Ježek, voják velitelské roty ze základny Dolnja Lubija a veterán mise UNPROFOR: "Velitelská rota pod velením npor. Ladislava Jandy hlídala dvě stanoviště ve městě Prijedor a to SPIDER 2 před hotelem Prijedor a další SPIDER před budovou CIMIC. Už je to docela pěkná řádka let, co jsme sloužili v Bosně. Na "pavouky" mám určitě vzpomínky a pamatuji si celkem vše, až na jména, která mě již vypadla z hlavy, takže složení hlídek už jmenovitě neřeknu. Těch hlídek jsem zažil několik a to jak u hotelu v Prijedoru tak na stanovišti kde se nacházel CIMIC v Prijedoru. Tam to bylo nejhorší, protože po akci SAS to byl vlastně terč místních obyvatel a mezi nimi byli samozřejmě i vojáci srbské armády, kteří se tehdy ještě snažili zvrátit vývoj v Bosně a celá ta akce SAS jim nahrávala do not. Dnes víme, že se jim to nepovedlo. Ale zpátky k "pavoukům". Tehdejší útok na hotel začal tím, že tam bylo hozeno několik granátů na vozidla UN, jelikož tam byli ubytováni jejich příslušníci a zaměstnanci. My jsme tam vlastně dělali ochranu UN a zabezpečovali bezpečnost okolí. Šlo to těžce, ale zvládli jsme to. Místní k nám neměli důvěru už na pohled, ale co čekat, takže se něco dozvědět nebylo lehké. U CIMICu jsme byli, myslím, v pěti a dopředu jsme byli varováni, že může dojít k napadení v rámci odvety za předchozí akci SAS. K tomu nechybělo hodně. Tehdy přišlo podle mých odhadů tak 500 osob, začali před námi zapalovat svíčky. My jsme stáli v řadě vedle sebe, zády k budově CIMIC, kam chtěli proniknout. Byli jsme v plné polní, měli jsme nabito a jen jsme čekali kdy to začne. Já byl radista a stále jsem volal o posily, avšak můj požadavek byl vždy zamítnut (dodnes si to nedovedu vysvětlit). Tehdy chybělo velmi málo, nepatrný pohyb jedné ze stran a byl by to nejspíš náš konec. Ale zázrakem jsme to ustáli, myslím psychicky. Pamatuji si, jak se mně třásl napětím hlas do vysílačky a to jsem toho měl jako radista již hodně za sebou (více než rok v UNPROFOR). Situace se nakonec uklidnila. Chtěl bych ještě říci, že jsem u nich viděl zbraně i granáty a myslím si že byli připraveni k jejich použití, jen čekali na naši chybu, ale je to jen můj osobní názor. Na místě byli přítomni i vojáci amerických speciálních sil a když jsme je požádali o pomoc, odmítli se slovy, že je to náš prostor a jedná se tedy o naši věc. Následně sedli do aut a odjeli, čímž mě tehdy velmi zklamali. Následně jsme patrolovali v Prijedoru, pocit nic moc, ale ustali jsme to."

Pavel Ježek vzpomíná na ještě jednu dokreslující situaci, typickou pro balkánskou proměnlivou situaci: "Úsměvná věc, která se stala při hlídce u hotelu Prijedor. Hlídkovali jsme, myslím, od 18:00 do 06:00, snad to byla sobota. Když jsme zaujali pozici před hotelem, nic zvláštního se nedělo, až tak kolem 23:00 se k hotelu začali najednou scházet místní lidi. V první chvíli jsme nevěděli, co se děje a co se hlavně bude dít, ale pak jsme pochopili. Normálně otevírala místní diskotéka, která začínala o půlnoci. Překvapilo nás, že diskotéka v takovéto situaci vůbec funguje, ale zaměstnanci OSN a místní se prostě chtěli bavit. Proč to ale píšu. Kolem půlnoci jsme najednou uviděli 3 osobní auta, které se hnaly přímo před hotel. Překvapilo mě, že auta měla švýcarské poznávací značky. Když vozidla zastavila, vystoupilo z nich asi 10 lidí, tedy 10 chlapů, ale pořádných. Měli na sobě civil a tak jsme si říkali, je to tady, bude problém. Ten nejstarší, ve věku asi 55 až 60 let. se okamžitě hrnul k nám. Hned jsme zpozorněli a zaujali pozice kolem vozidla. Už z dálky na nás volal, že se nemáme ničeho obávat. Mluvil rusky a když k nám přišel, okamžitě jsme na něj uhodili, kdo je a co tady dělá. Moc se mi tehdy hodila ruština, kterou jsem si myslel, že již nikdy nepoužiju. Muž se představil a ukázal mně ID kartu vojáka SFOR. To mě docela vyvedlo z míry. Následovala otázka, proč přijeli a co mají v plánu. Na to mě odpověděl, že mají dovolenou. Hned si všiml vlajky na mém rameni a začal, že Česko velmi dobře zná z roku 1968 (mimochodem byl i v Afghánistánu v 80 .letech). To mě docela pobavilo a muž byl velmi přátelský. Okamžitě jak přijeli, místní ochranka se stáhla, i když do té doby byla velmi nekompromisní. Z toho jsme usoudili, že se znají, anebo oni je znají, ale je to jen můj dojem. Muž dále říkal, že slouží na základně v Tuzle, že je ruská vláda neplatí a nedostali zaplaceno již 3 měsíce, tak cvičí srbské výsadkáře a speciální jednotky za jiné peníze. Nevím proč mě to říkal a já jsem si pomyslel, že vlastně Rusové mohou vše a se Srbáči jsou největší přátelé a nějaké Daytonské dohody jsou jim šumafuk. Rusové se pak odebrali dovnitř hotelu a chtěli jen, abychom jim dali pozor na jejich auta a když  prý budeme něco potřebovat, stačí říct. Je pravda, že ostatní kolem staršího muže běhali, z čehož jsme usoudili, že je opravdu jejich velitel, což se následně potvrdilo. Pokud si vzpomínám, byl podplukovník. Byli tam až do rána, potom vyšli ven (překvapivě nebyli opilí), nasedli do aut, poděkovali a byli pryč. Nevím, co si o tomo incidentu mám myslet. Možná se jednalo o výsadkáře, možná členy Specnaz, ale co dělali v Prijedoru v civilních autech? Měli jsme s sebou UAZ, což ho tenkrát velmi pobavilo. Po dobu, co byli Rusové v hotelu, jsme se cítili tak nějak bezpečněji. Možná proto, že tehdy těm srbským gorilám něco řekl a pak přišel k nám s tím, ať nemáme obavy, že jsme v bezpečí. My ale byli raději celou noc mimo vozidlo z obavy útoku granátem."

Situace na "pavoucích" byla proměnlivá. Velitel družstva 1. mechanizované roty, rtm. Oto Holinka, vzpomíná: "U hotelu jsme zažili demonstraci po zatčení Drljači, nic příjemného. Seděli jsme v autě s nataženými zbraněmi, jednoho člena patroly jsem nechal venku za autem. V autě jsme seděli proto, že bylo nařízeno nevystupovat v případě demonstrací, které se očekávaly a neměli jsme vystupovat nijak agresivně a to ani náznakem. Jen samotná naše přítomnost venku z vozidla se zbraněmi by mohla někoho provokovat. Přesto jsem ale chtěl mít krytá záda a někoho, kdo by nám v případě nutnosti umožnil opustit vozidlo a stanoviště. S vozidlem by to nešlo, museli bysme skrz dav. Když demonstrující odešli, měli jsme poplivané auto a přiletělo i několik kamenů, ale všechny byly hozeny tak, aby nás ani auto nezasáhly. O pár dní později byla nalezena nálož pod jedním z vozidel IPTF."

A ještě i po našem odjezdu z Bosny si naši následovníci užívali na "pavoucích", jak vzpomíná Rostislav Laurenc ze střídající 1. mechanizované roty: "CIMIC Prijedor jsem jednou na 2 dny hlídal. Před dům jsme nesměli, takže jsme byli uvnitř budovy. Byl tam se mnou celý můj roj (celkem 4 vojáci). Kolem poslední kontroly v noci jsme spatřili oheň v jednom z Humvee, tak jsme tam vlítli a borce jsme vytáhli, byl podělaný strachy. Tehdy jsem v tom fofru vzal jenom sapík a zapomněl jsem na přilbu i vestu. Kolegové Žemlička a Dostálek zalehli na balkóně ke kulometu. Dolů k hořícímu vozidlu jsem utíkal s J. Kindlem za notného řevu, abych sobě dodal odvahu. Amerického kolegu jsme rychle vytáhli a to, co bylo ve vozidle dalšího, ať se třeba podělá... Do té doby nás Amíci nijak nebrali, ale po této události bylo všechno jinak a my dostávali málem i snídaně do postele. Později jsme se dozvěděli, že v tom autě Američané měli nějaké drahé satelitní přijímače."

Foto: Rostislav Laurenc. Tím oknem do CIMICu tenkrát proletěl granát | archiv autora

Závěr

Pro vojáky, co sloužili v Bosně, musel být velmi úsměvný americký seriál Neznámé příběhy Navy Seals, konkrétně díl sedmý s názvem Bosna, kde příslušníci SEAL popisují, jak se nad ránem dostali přes kontrolně propouštěcí místo srbské armády před Prijedorem. Jedná se samozřejmě o pohádku, kterou by v reálu nikdy síly SFOR žádné místní armádě nedovolili, pánem Bosny bylo tehdy NATO a SFOR.

Foto: Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili | archiv autora

Co říci na závěr. Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli. Nikomu z nich se nic nestalo a určený prostor udrželi. Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili, i těch co už nejsou mezi námi, jako např. velitel 2. mechanizované roty mjr. Jiří Slinták z Velké Hleďsebe. Za podklady děkujeme veliteli z 6. mpr., pplk. Pavlu Jiráčkovi.