Celá Evropa dnes čelí vojenskému ohrožení ze strany Putinova Ruska. A nic na tom nemění ani mírová jednání, která by měla ukončit vleklý konflikt na Ukrajině. Není totiž jasné, zda tato jednání k něčemu povedou, a zkušenosti z konfliktů minulosti nám navíc ukazují, že takováto diplomatická jednání se mohou vléct i celé roky. Ani případné uzavření míru či aspoň příměří přitom nejsou zárukou, že se Rusko po určité pauze nepokusí svou agresi obnovit, ať již novým útokem proti Ukrajině nebo některému z dalších evropských států (pobaltské státy, Finsko). Operace ruských válečných lodí na hranicích výsostných vod západních států nám pak ukazují, že toto nebezpečí se týká nejen východního křídla, ale celé Evropy.

Foto: Ukrajina v rámci války s Ruskem přistoupila k zásadní reorganizaci velení | Shutterstock

Evropa, potažmo i evropské politické a bezpečnostní instituce, tj. NATO a EU, se proto snaží této hrozbě čelit. Evropské země navyšují početní stavy svých armád, je nakupována moderní výzbroj, jsou posilovány schopnosti evropského zbrojního průmyslu. To vše je umožněno především díky zvyšování vojenských výdajů evropských zemí, které by se postupně měly vyšplhat až na 5 % HDP (resp. 3,5 % HDP na přímé vojenské výdaje a 1,5 % HDP na investice do infrastruktury atd.), což je hodnota, která se ještě před nedávnem zdála nepředstavitelná.

Bude samotné zvýšení vojenských výdajů stačit?

Přesto je otázkou, zda bude pouhé zvýšení finančních prostředků vydávaných na obranu postačovat. Samozřejmě, dostatek finančních prostředků může mnohému pomoci. Díky vyššímu přísunu financí bude možné zvýšit početní stavy vojáků v jednotlivých evropských armádách; bude také možné realizovat celou řadu důležitých akvizic zbraňových systémů. Prakticky všechny evropské armády lze přitom označit za podzbrojené, s výjimkou polské a řecké armády.

Jenže všechny tyto kroky mohou potenciál evropských armád jen částečně zvýšit. Dnešní Evropa ale potřebuje něco víc. Evropa musí své vojenské síly a především celý svůj obranný potenciál skutečně zásadně posílit, aby tak byla schopna porazit svého potenciálního protivníka (v současnosti primárně Putinovo Rusko), a pokud možno jej od takového útoku odradit, a tím zabránit válce, která by mohla mít pro celou Evropu fatální následky. K tomu ovšem jenom zvýšení obranných výdajů nepostačuje. Je totiž mylné si představovat, že pokud výdaje na obranu více než zdvojnásobíme (ze současných 2 % HDP na 5 % HDP), pak budou evropské armády více než dvakrát silnější. Jak naznačují i historické zkušenosti, efekt zvýšení schopností ozbrojených sil bude výrazně nižší.

Bezpečnostní specifika Evropy

Evropa se přitom od dalších světových politicko-bezpečnostních entit (USA, Čína či Rusko) zásadně liší tím, že je rozdrobena do celé řady národních států, byť dnes převážně spolupracujících v rámci EU a NATO. To se pochopitelně odráží i v evropské bezpečnostní a vojenské politice. Zatímco USA, Čína či Rusko mají jen jedny ozbrojené síly, jednu armádu (plus různé polovojenské jednotky, jako je americká Národní garda atd.), v Evropě existuje v návaznosti na národní státy hned celá řada národních armád. Ty se pak od sebe liší svou velikostí, ale i svou výzbrojí atd. Jednotlivé armády mají i trochu jinou taktiku, která vychází jak z jejich geografických dispozic, tak i z jejich historických zkušeností. Každý evropský stát má navíc i svou vlastní svébytnou bezpečnostní politiku. Díky spolupráci v rámci NATO si sice Evropa dokázala definovat společné strategicko-bezpečnostní cíle, přesto jsou mezi jednotlivými zeměmi stále určité rozdíly. To se pochopitelně odráží i v ozbrojených silách těchto států, ale také jejich zbrojním průmyslu. Evropa je tak bezpečnostně-politicky, ale i po stránce ryze vojenské značně roztříštěná.

Situaci přitom příliš nezmění ani zmíněné zvýšení vojenských výdajů na 5 % HDP, což je hodnota, které by měly dosáhnout všechny evropské státy. Rozdíl samozřejmě spočívá ve výši HDP, ze kterého je oněch 5 % počítáno. Zcela jinak se na obraně Evropy bude podílet Německo, které je díky svému vysokému HDP (jak v absolutních hodnotách, tak i v přepočtu na obyvatele) i ve světovém srovnání ekonomickou mocností, a úplně jiný bude příspěvek Severní Makedonie s jejími omezenými lidskými zdroji a nízkým HDP. Tento stav jen částečně zlepšuje postupný ekonomický růst států střední a východní Evropy a snaha EU vyrovnávat rozdíly mezi jednotlivými regiony.

Otázka vytvoření jednotné, společné evropské armády

I proto se občas objevují návrhy, jak tuto situaci měnit. Tím nejčastějším je vytvoření společné evropské armády, a to v návaznosti na celkové sjednocení Evropy. Podle této představy by jednotlivé armády evropských států de facto zanikly, resp. dostaly by se z područí jednotlivých vlád národních států – a vznikla by jediná armáda, společná pro všechny evropské země. Na doplňování této armády, ale i jejím financování by se sice podílely jednotlivé evropské státy, nicméně tato armáda by byla řízena z jednoho centra. Tato armáda by disponovala nejen jednotným vedením, ale měla by i unifikovanou výzbroj, sjednocenou logistiku atd., což by dál vedlo k vyšší efektivitě těchto společných ozbrojených sil, a navíc by to přinášelo významné finanční úspory.

Tato idea byla populární hlavně na počátku milénia, kdy po demokratizačních změnách ve státech východní Evropy začala i postupná integrace těchto zemí do NATO. Fakt, že NATO má nyní mnohem více členů než ve svých počátcích, totiž vedl k vyšší složitosti rozhodovacích procesů v NATO. Svou roli v této vizi ale hrála i politicko-ekonomická integrace Evropy v podobě rozšiřování EU.

Je ale zhruba příznačné, že za oněch zhruba 25 let se nic z toho nepodařilo realizovat. K vytvoření jednotné evropské armády nikdy nedošlo – a vše naznačuje, že k tomu ani nedojde. A to i přes zvýšené ohrožení Evropy ze strany Ruska. Tím hlavním důvodem je odpor jednotlivých národních vlád evropských států, které se obávají především toho, že by tím ztratily možnost rozhodovat o svých ozbrojených silách, a přitom by se musely podílet na financování společné evropské armády. Mnohé státy se také obávají snížení obranyschopnosti své země, a to i proto, že otázka ohrožení ze strany Ruska je v různých evropských zemích vnímána naprosto odlišně. Nejde navíc jen o postoje jednotlivých vlád. Podobné postoje lze pozorovat i mezi širšími vrstvami obyvatelstva jednotlivých zemí, které také nesouhlasí s tím, že by jejich národní armáda měla zaniknout ve prospěch nějaké univerzální evropské armády. Je navíc zřejmé, že pokud by mělo dojít k vytvoření společné evropské armády, pak by se tento proces sjednocení musel týkat všech států, což je za dnešní politické situace v Evropě (existence autoritativních systémů v Maďarsku a Slovensku) prakticky nemožné.

I proto je otázkou, zda má vůbec smysl se zabývat tématem vytvoření jednotné, společné evropské armády, když tyto diskuse nikdy k ničemu nevedly a nevedou. V důsledku takovýchto planých diskusí navíc dochází jen ke ztrátě energie a času, přičemž obojího má dnes Evropa málo.

Alternativní cesta – vyšší spolupráce, ale i vyšší specializace

Je navíc diskutabilní, zda je idea vytvoření jednotné, společné evropské armády věcně správná. Vyšší spolupráce evropských států v otázkách obrany je bezesporu vhodná, kvůli tomu ale není třeba sahat k tak radikálnímu kroku, jakým je vytvoření společné evropské armády.

To, že je Evropa rozdělena do velkého množství jednotlivých národních států, má totiž svůj půvab, a může to být pro Evropu spíš výhodou než nevýhodou. Každý stát je totiž dobrý v něčem jiném. Jsou zde velké státy, které mají i díky své koloniální éře zkušenosti s vedením rozsáhlých vojenských expedic, a to i na velké vzdálenosti (Francie, ale i malé Portugalsko). To je přitom výhoda, která má i dnes svůj význam. A na druhé straně jsou zde státy, které mají vybudovány rozsáhlé tankové a mechanizované jednotky (Polsko). Každý stát, každá armáda tak má své specifické schopnosti.

Týká se to i zbrojního průmyslu. Prakticky každá evropská země má svůj zbrojní průmysl, který se ale naprosto liší. Zbrojní průmysl velkých států (Německo, Francie) je schopen vyvíjet i strategické zbraňové systémy, jako jsou nadzvukové letouny, atomové ponorky či letadlové lodě. Ale i Česká republika má na svou velikost mimořádně výkonný průmysl s širokým záběrem.

Tyto specifické schopnosti evropských států – ať už ryze vojenské či zbrojní – jsou přitom výsledkem dlouhodobého historického vývoje. Ale stejně tak i rozsáhlých investic, kdy jednotlivé národní státy do těchto schopností investovaly obrovské částky. Bylo by proto chybné tyto schopnosti nějak uměle omezovat; bylo by hloupé zahodit něco, co zde již existuje a co bylo pracně a se značnými náklady budováno po celá staletí. Mnohem lepší by bylo naučit se tyto specifické schopnosti jednotlivých států lépe využívat. A to v podobě vyšší specializace jednotlivých evropských států při společné obraně Evropy, s tím, že by se evropské země svými schopnostmi vzájemně doplňovaly.

Idea vyšší specializace evropských armád se zde také objevuje již dlouhodobě. Často je ale chybně vykládána tak, že by se např. jeden stát zaměřil jen na určitý druh vojska, např. tankové vojsko, a ostatní druhy vojska zrušil, a další státy by tento druh ozbrojených sil postrádaly s tím, že by se naopak plně soustředily zase na jiné schopnosti. Takovéto pojetí je samozřejmě nesmyslné, a to i proto, že jednotlivé druhy vojsk a jejich výzbroj mají zcela odlišnou finanční náročnost. Naopak je nutné, aby pokud možno každý evropský stát disponoval všemi druhy vojsk a z toho vyplývajícími schopnostmi, byť třeba jen v minimalizované formě. Zkušenosti z éry nízkých vojenských výdajů nám ukazují, že něco takového je realizovatelné, a že má např. význam to, že armáda určitého státu disponuje jen jedním tankovým praporem, protože všechny armády NATO pak dohromady vytvářejí impozantní tankovou sílu. Vyšší specializace neznamená, že se stát zaměří jen na jeden druh vojsk, a všechny ostatní bude opomíjet, či je dokonce zruší. Vyšší specializace znamená, že stát a jeho ozbrojené síly vytvoří univerzální ozbrojené složky pokrývající všechny schopnosti, ale s tím, že na určitou schopnost či určitý druh vojsk bude klást vyšší důraz. A to v návaznosti na své dispozice, svou tradici a již existující schopnosti. Je zřejmé, že něco takového by si vyžadovalo pečlivou kooperaci a plánování. Ale právě to je přeci přirozeným úkolem NATO, resp. EU. Dnešní Evropa je tak v jakémsi paradoxu. Na jedné straně musí evropské státy více spolupracovat (a to jak vojensky, v rámci NATO, tak i ekonomicky, prostřednictvím EU), protože je k tomu nutí vnější okolnosti, zejména ohrožení Evropy ze strany Ruska. A na druhé straně by si jednotlivé státy měly zachovat své vlastní, specifické schopnosti, a co nejvíce je rozvíjet.

Ona pestrost, zdánlivá rozdrobenost Evropy do jednotlivých národních států je tak spíš výhodou, a nikoliv nevýhodou Evropy. Jde tak především o to naučit se tuto jedinečnou dispozici co nejlépe využívat.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál