Byl to muž, který změnil běh války – a přesto ji nikdy nevyhrál. Generál, který kreslil manévry s chirurgickou přesností, ale nedokázal změnit kurz říše, které sloužil. Erich von Manstein byl nejschopnějším stratégem Wehrmachtu, ale i symbolem bezmocného vojenského génia, lapeného v sevření ideologie, jež z války udělala kult smrti.

Foto: Na snímku je Erich von Manstein (vpravo střed), obklopený výše postavenými důstojníky, pravděpodobně během manévru či taktické porady. Typický pro to období je pohled na rozložené mapy nebo papíry — zde je vidět, jak jeden z důstojníků rozkládá velkou papírovou mapu či plán, zatímco Manstein s hlubokým zájmem sleduje | Bundesarchiv

Psali jsme:Pevnost Osowiec ruští obránci dokázali bránit proti přesile neuvěřitelných 11 měsíců

Narodil se jako Fritz Erich von Lewinski, ale už v dětství byl adoptován do aristokratické pruské rodiny Mansteinů. Vyrůstal v prostředí pruské kadetky, které formovalo důstojníky oddané státu a pořádku, nikoliv ideologiím. V první světové válce sloužil jako štábní důstojník, mezi válkami se prosazoval jako analytik a vojenský plánovač. Vždy věcný, precizní, s odstupem.

První velká šance přišla v roce 1940. Plán německého útoku na Francii, jak jej navrhoval generální štáb, byl podle Mansteina příliš konvenční. Místo frontálního úderu přes Belgii navrhl odvážný manévr: hlavní úder vést přes husté Ardeny, kudy nikdo nečekal tanky. Hitler byl nadšen. „To je plán, který změní dějiny,“ řekl prý po prezentaci. A skutečně – Fall Gelb, tzv. „srpový řez“, vedl k totálnímu kolapsu francouzské obrany během pouhých šesti týdnů.

Manstein byl povýšen a převelen na východní frontu, kde se jeho reputace dál rozrůstala. Zlomil sovětskou obranu na Krymu, dobyl Sevastopol a později provedl mistrovský protiútok u Charkova. Velení chápal jako logickou partii, v níž vítězí ten, kdo uvažuje chladněji.

Ale právě tehdy začal narážet. Hitler odmítal realitu fronty a trval na dogmatech: žádné ústupy, žádná flexibilita. Manstein mu v opakovaných osobních schůzkách vysvětloval, že bez manévru se válka nedá vyhrát. Marně. V létě 1943 se postavil proti Hitlerovu váhání u Kurska – navrhoval zaútočit dřív, než Sověti dokončí opevnění. Führer otálel, a když konečně ofenziva začala, sovětská obrana už byla připravena s hlubokými liniemi protitankových pastí. Manstein později trpce poznamenal: „Dali jsme jim čas vybudovat pevnost, a pak jsme do ní sami běželi.“

Psali jsme:Lovec se stal kořistí: Dramatický konec ponorky U-100

Po Kursku se situace zhoršila. Skupina armád Jih, jíž velel, držela Ukrajinu – ale bez posil, s vyčerpanými divizemi a zničenou logistikou. Hitler mu posílal jen rozkazy: držet pozice, neustupovat, bojovat do posledního muže. „Polní maršál není pošťák rozkazů,“ napsal Manstein ve své zprávě. „Nese odpovědnost za osud svých vojsk.“

A pak přišla poslední rána – Dněpersko-karpatská ofenziva. Sověti spustili masivní útok podél celého frontového oblouku. Manstein čelil obrovské přesile, nedostatku paliva, munice i záloh. Pokusil se manévrovat, zachránit část jednotek z obklíčení u Korsuně, ale všechno bylo příliš pozdě. Fronta se hroutila. „Byl to boj, který nemohl být vyhrán, a přesto jsme ho měli vést až do konce,“ řekl tehdy v kruhu důstojníků. Zoufalý pokus o obranu Ukrajiny skončil v bahně a krvi.

V březnu 1944 byl Manstein odvolán. Oficiálně „ze zdravotních důvodů“, ale skutečný důvod byl prostý – už příliš často říkal Hitlerovi pravdu.

Do konce války už nedostal velení. Nepřidal se ke spiklencům z 20. července – ale ani je neodsoudil. Stáhl se do soukromí a čekal. Po válce byl zatčen, souzen za válečné zločiny a v roce 1949 odsouzen k 18 letům vězení za deportace civilistů a nevšímavost vůči zločinům SS v týlu. Odseděl si čtyři. Jeho paměti Ztracená vítězství se staly bestsellerem – brilantní obhajobou vojáka proti politice, ale zároveň vyhýbavým svědectvím o selhání morálního postoje.

Erich von Manstein nebyl fanatik ani cynik. Ale zůstal věrný uniformě i ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že slouží šílenství. Jeho intelekt nestačil k tomu, aby zvrátil osud. A když přišel okamžik volby mezi loajalitou a pravdou, zvolil loajalitu. Proto jeho vítězství zůstala navždy ztracená.

Zdroj: Manstein, Erich von. Ztracená vítězství. Praha: Naše vojsko, 2007