Hitlerova Luftwaffe podcenila vývoj bitevního letounu – lavinu sovětské techniky zastavit neuměla
Německé vrchní velení na počátku 2. světové války podcenilo potřebu specializovaného letounu pro přímou podporu pozemních sil - a zejména specializovaného typu pro ničení tanků. Velení, oslněno výkony střemhlavých bombardérů, se pak probudilo až příliš pozdě. Před operací Barbarossa německý Abwehr odhadoval, že Sověti mají jen asi 10 000 tanků. Skutečný počet byl však cca 24 000, a bez ohledu na to, že jich většina byly lehké typy, bylo stále třeba se s nimi efektivně vypořádat. V té době existoval slibný bitevní letoun Henschel Hs 129, avšak nejednalo se o zcela ideální stroj a hlavně jich byl nedostatek. Ostatně německá vláda přistupovala k firmě Henschel jako k univerzálnímu výrobci a její kapacity tak byly využívány převážně ke stavbě osvědčených typů jiných značek.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Henschel Hs 129 byl pro taktické útoky na pozemní cíle dokonalým letounem. Měl dva motory a silně pancéřovaný kokpit, který chránil pilota před palbou z ručních zbraní. Jedna z verzí měla dokonce nejtěžší a nejsilnější kanon, jaký byl za druhé světové války do sériového vojenského letadla vůbec namontován. Hs 129 se mohl stát dokonalým leteckým zabijákem tanků, který měl na ruské frontě sovětské tanky T-34 likvidovat ve velkém. Z dnešního pohledu měl být tento typ svým určením jakýmsi předchůdcem například dnešního amerického A-10 Warthog.
Foto: Henschel Hs 129B po válce na letišti v USA | Wikimedia Commons / Public domain
Byl tu ale jeden problém: Hs 129 měl zprvu pochybnou výkonnost. Původní série Hs 129 A-1 byla výkonnostně tak špatná, že ji Luftwaffe odmítla přijmout a zařadit do služby. Ohledně parametrů letounu šlo o podprůměr, který dokládá, že vychvalovaná německá letecká konstrukční škola se svými proudovými letouny nebo balistickými raketami nebyla neomylnou. Aby byl letoun Hs 129 úspěšný, musel by být osazen výkonnějšími a spolehlivějšími motory, musel by mít lepší manévrovatelnost a lepší výhled z kabiny. Pak by se býval mohl opravdu stát mimořádně nebezpečným bitevním letounem.
Na myšlence specializovaného útočného letounu nebylo nic převratného - první letouny pro tento účel byly vyvinuty již během první světové války, a potřeba moderního stroje takového určení byla potvrzena i zkušenostmi ze španělské občanské války. Vývoj takového letounu však neměl potřebnou podporu. Kapacity byly orientovány na jiné projekty a výsledkem bylo, že Henschel vyrobil relativně málo letadel, které se v důsledku toho potýkaly s nedostatky. Když započítáme tři konstrukční prototypy a osm sériových prototypů bitevního letounu Hs 129, celkem bylo postaveno pouze 870 letounů Hs 129, zatímco např. Messerschmittů Bf 109 bylo vyrobeno více než 33 000 a Focke-Wulfů Fw 190 na 20 000.
V době, kdy letouny Hs 129 vstoupily konečně do služby ve větším množství, byla již německá armáda v defenzivě a ničení sovětské obrněné techniky bylo velmi naléhavým úkolem – podobně naléhavých úkolů ale přibývalo, mj. například potřeba čelit spojeneckému strategickému bombardování, a odsud se odvíjející nárok na počet stíhaček.
Hs 129 byl pomalý, jeho maximální rychlost při plném zatížení byla nižší než 400 km/h. Francouzské motory Gnome-Rhône 14M byly poněkud přecitlivělé na prach a písek. Na druhou stranu měli letci v těžce pancéřovaném kokpitu oprávněný pocit bezpečí, a díky silným zbraním také dokázali rozdávat účinné rány. Rudolf-Heinz Ruffer, bitevní eso Luftwaffe a nositel Rytířského kříže, zničil většinu ze svých 80 tanků právě letounem Hs 129. Ruffer nakonec i v tomto stroji, po zásahu sovětskou protiletadlovou palbu, v roce 1944 zahynul.
Pokud by byly Hs 129 včas k dispozici, byly by řádně dopracované a vyzkoušené a byly by v dostatečném množství a s odpovídající výzbrojí, ukázaly by se proti sovětským tankům nepochybně jako velice účinnou zbraní. Naštěstí pro spojence se tak nestalo a roli bitevních letounů tak plnily pomalé bombardéry Stuka nebo bomby nesoucí stíhačky.
Zdroj: nationalinterest.org