Těžký stíhač tanků na podvozku tanku Tiger II byl po mnoha obměnách později přeznačen na Jagdtiger. Na první pohled byl jistě velmi impozantním, respekt budícím bojovým strojem, však jej také chránil mohutný pancíř se silou až neuvěřitelných 250 mm na přední části kasematy a 150 mm na předku korby.

Avšak boky nebo záď obrněnce chránil již jen 80mm silný pancíř. Zpředu jej tedy nemohl vyřadit žádný nepřátelský obrněnec, to bylo prakticky nemožné. Tím spíš, byl-li Jagdtiger výhodně umístěn a ještě dobře maskován – potom byla jeho destrukce zpříma zcela nemožná. Navíc dostřel Jagdtigeru umožňoval zničení protivníka z výrazné vzdálenosti třeba i přes 4 km.

Foto: Američtí vojáci si se zájmem prohlížejí opuštěný Jagdtiger | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Cesta k novému velkorážovému dělu

Efektivitu těchto těžkých stíhačů tanků potvrdily i Jagdtigery z 653. oddílu těžkých stíhačů tanků, když rozmetaly celkem 11 tanků M4 Sherman ze 4. obrněné divize během prvního bojového výstupu na linii Chaumont – Remichampagne v čase německé ardenské ofenzivy. Jedinou šancí na jeho zničení byl letecký útok nebo svižný manévrovací boj. Těžkopádná bestie na takový způsob bitvy totiž nebyla vzhledem ke své neohrabanosti schopná zavčasu reagovat. Takový tah ovšem vyžadoval dokonalý přehled na bojišti a určitou jistotu, že se kolem nenachází ještě jiní nepřátelští obrněnci.

Hlavní zbraní Jagdtigera byl tedy upravený 128mm protitankový kanón ve speciální vozidlové variantě nazvané PaK 44 L/55. Zásoba munice vezená uvnitř rozměrné kasematní nástavby činila 40 ks dělených nábojů. Kanón umožňoval nejnižší sklon -7 stupňů, maximální náměr +15 stupňů a 10stupňový odměr do stran. Právě omezený rozsah odměru vozidlo v boji ohromně limitovalo. Stejně jako kterákoliv jiná technika tohoto druhu musel být Jagdtiger otáčen celý, což při opravdu úctyhodné hmotnosti stroje přesahující 76 tun bylo vzhledem ke slabému motoru velmi obtížné a časově náročné. Kanón se navíc po několika výstřelech natolik rozvibroval, až bylo nutné znovu zkalibrovat mířidla.

Zdaleka největší slabinou tohoto gigantu byl – možná nepřekvapivě – jeho motor. 12válcový agregát Maybach HL 230 sice dodával výkon 700 koňských sil, ale pro pohon tak obrovské masy ocele byl motor přeci jen příliš slabý. Maximální rychlost stroje se během testování na polygonu v Kummersdordu skutečně přehoupla přes 39 km/h, avšak spotřeba téměř 700l/100 km byla zkrátka neúnosnou. V terénu pak rychlost klesala na 14 km/h, ovšem motor spolykal až 1000l/100 km. Obsah nádrží přitom nepřesáhl 860 litrů. Jagdtigery navíc často trpěly všelijakými poruchami způsobenými až příliš uspěchaným vývojem a tlakem na co možná nejrychlejší zavedení do výroby.

Častými defekty tak trpěla přetížená převodovka uložená v přední části vozidla a poruchy se nevyhýbaly ani motoru v zadní části korby. Jagdtigery byly velmi náročné na údržbu vyžadovaly speciální nástroje, jeřáby, množství už tak nedostatkových náhradních dílů i zkušených opravárenských čet, kterých již byl ke konci války také nedostatek. Opravy nebo logistika byly sice vážným, ale ne zásadním problémem. Vozidlo bylo natolik těžké, že jej prakticky nebylo čím k opravě v týlových dílnách odtáhnout. Německá armáda se tak spoléhala na těžké polopásové tahače Sd. Kfz. 9 schopné tahat ta nejtěžší břemena. V případě odtažení Jagdtigera by jich však bylo potřeba hned několik současně a navíc ihned, což bylo prakticky nemožné. Osádkám tak nezbývalo než nepojízdný Jagdtiger jednoduše opustit. Předtím bylo nezbytné stroj znepojízdnit, ideálně vyhodit do vzduchu, zapálit či jinak znehodnotit.

Psali jsme:Indické pozemní síly plánují urgentní nákup lehkých tanků

Foto: Německý těžký stíhač tanků Jagdtiger | Wikimedia Commons / Public domain

Když hovoříme o osádce, ta byla 6členná. Její rozestavění bylo takřka identické jako v těžkém tanku Pz.Kpfw. VI. Tiger Ausf. B. Řidič seděl vpředu vlevo, po jeho pravici zaujal místo radista. Vedle zajišťování spojení s vyšším velením obstarával střelbu z kulometu MG 34 nebo MG 42 umístěném v bočním střelišti. Zbytek osádky byl rozložen v opravdu rozměrné kasematě. Velitel zaujal místo v pravé části, střelec byl usazen nalevo od mohutného závěru hlavní zbraně. Posledními členy byla dvojice nabíječů umístěných v bojovém prostoru zcela vzadu. Dohromady bylo v závodech Nibelungenwerke poblíž rakouského městečka St. Valentin objednáno na 150 ks tohoto mamutího obrněnce.

Výroba započala v nejméně vhodnou dobu, neboť od roku 1943 a zejména v roce 1944 Velkoněmecké říši začínalo kriticky ubývat klíčových surovin, které by bylo jistě vhodnější použít na mnohem nadějnější prostředky/projekty. Nedostatek dodávek hlavní zbraně si taktéž vynutil montování 88mm kanónu PaK 43 L/71 ve snaze urychlit výrobu. Ve skutečnosti se vyrobily pouze jednotky kusů, na což mělo vliv i pravidelné spojenecké bombardování výrobní fabriky. Zcela dokončeno tak bylo pouze 77-87 exemplářů tohoto těžkého stíhače tanků.

Video: Jagdtiger - megalomanský projekt, který nemohl fungovat / YoutTube

Zdroj: Druhá světová válka