Po vyhlášení samostatnosti v říjnu 1918 obsadily československé vojenské jednotky postupně země Horních Uher. Ultimátum dohodových mocností ohledně územních ztrát dalo v Budapešti moc do rukou bolševické vládě, která chtěla obnovit Uhersko a spojit se s Ruskem. Koncem května 1919 maďarská vojska dobyla část Slovenska, ovšem v bojích u Zvolena ve dnech 10. – 13. června byla odražena a československé jednotky přešly do útoku a zajistily slovenské území.

Počátkem listopadu 1918 se vyhlášení nezávislosti rozšířilo po většině území českých zemí. Pohraniční okresy byly do konce roku obsazeny nově vytvořeným vojskem a historické hranice země byly v podstatě zabezpečeny. Velkou otázkou ale zůstávalo Slovensko, které nebylo geopoliticky definováno. Bylo jasné, že jižní hranice dosavadní Horní země budou tam, kde ji narýsují bodáky československého vojska. Demarkační čára mezi Československem a Maďarskem byla válečnou radou Dohody určena 25. listopadu 1918. V polovině února 1919 však byla posunuta na československý nátlak značně k jihu. Tím se k Československu dostala území, která byla obydlena Slováky, kteří byli obětí silné maďarizace. 21. března 1919 vznikla v Maďarsku tzv. Maďarská republika rad, jejíž představitelé vyhlásili diktaturu proletariátu a revoluční válku.

Maďarské vojenské velení se pokoušelo dobýt Horní zemi a přes Karpaty se spojit se sovětskými bolševiky. 28. dubna byla vydána směrnice o postupu československých vojsk na obsazení území, které bylo určeno na základě rozhodnutí válečné rady Dohody. Postup slabých vojenských jednotek na demarkační čáru se však změnil v katastrofu a maďarské revoluční jednotky zahájily v květnu postup dvěma směry – na Prešov vstříc Rudé armádě a přes Lučenec a Zvolen na Žilinu. 16. června v Maďary obsazeném Prešově vznikla tzv. Slovenská republika rad, která nastolila na obsazeném území diktaturu proletariátu. Mezitím došlo v československé armádě ke změně. Málo spolehlivé italské velitele vystřídali francouzští generálové a důstojníci. Do čela nově zorganizované československé 2. pěší divize se postavil plukovník francouzských legií a veterán Cizinecké legie Josef Šnejdárek. Prapory a pluky rozbité v předchozích bojích se zformovaly a spolu s novými jednotkami ustupovaly v hornatém terénu od jedné obranné čáry k druhé. Necelý týden stačil Šnejdárkovi, aby zkonsolidoval podřízená vojska a připravil je k útočným akcím.

Psali jsme:Vojenský knír – proč ho museli britští vojáci nosit a proč a kdy přestali „vypadat jako Francouz“

Foto: Josef Šnejdárek před Kalvárií v Banské Štiavnici v červnu 1919 | Wikimedia Commons

Československým jednotkám velel velice schopný voják, legendární Josef Šnejdárek. Československé jednotky však neměly zálohy, takže přímý útok by skončil katastrofou. Josef Šnejdárek tak vymyslel geniální lest. Zavolal si jednoho z důstojníků, kterému vylíčil svůj plán. Stovka československých vojáků měla vyrazit železnicí ke Košicím, měli si obléct plátěné, potrhané uniformy, hlavu i ruce začernit krémem na boty a na hlavu si jako turban uvázat bílý šátek, vojáci měli na každé stanici z vlaku vystoupit, procházet se po peróně a mluvit senegalsky. Nikdo z československých vojáků pochopitelně senegalsky neuměl, Šnejdárek je však ujistil, že Maďaři také ne a stačí, když budou něco nesrozumitelně drmolit a občas zřetelně pronesou slovo "Senegal" a tak se i stalo. Netřeba dodávat, že senegalština ani neexistuje.

Foto: Čs. legionáři z Itálie obsadili Alžbetin most v Komárnu | Wikimedia Commons

Českoslovenští vojáci opravdu na každé stanici vystoupili a drmolili mezi sebou, toho si samozřejmě všimli maďarští agenti a jelikož své vystoupení Čechoslováci dělali poctivě na každé zastávce, brzy se na maďarském velitelství začaly kupit zprávy, že Senegalci byli spatřeni zde, tady a tady taky! A jak to tak bývá, každý si k tomu něco přidal a během pár dní se ze stovky pomalovaných vojáků z pražských Vršovic stalo 6000 Senegalců ve dvou plucích a další tisíce míří na Slovensko přes Rumunsko!

Psali jsme:Dánsko spustilo jedenáctiměsíční vojenskou službu. Branci míří i do Grónska

Psali jsme:Čtyři typy pro jednu frontu: Polsko dál posiluje své pestré tankové vojsko

Psali jsme:Armáda připravená na válku potřebuje také legislativu připravenou na válku

Foto: Odpočinek vojáků a čištění zbraní v době bojů proti maďarské Rudé armádě, květen 1919 | Wikimedia Commons

Tyto informace se brzy samozřejmě dostaly na frontu, což způsobilo paniku. Maďarští vojáci nechtěli riskovat padnutí do zajetí africkým lidožroutům, a tak opouštěli pozice. Někteří se vrhali i do řeky! V následující třídenní bitvě slavil Šnejdárek triumf, podařilo se mu obsadit všechny klíčové pozice podél řeky Hron a 13. června 1919 slavily československé jednotky vítězství. Šnejdárkův geniální tah krásně ukazuje sílu dezinformací na bojišti, které mohou rozhodnout bitvu ještě před samotným střetem.