V souvislosti s boji československých legionářů v Rusku se často hovoří o kruté sibiřské zimě. Málokdo si ale uvědomuje, že legionáři nebyli jedinou armádou, která musela čelit tak obtížným podmínkám. Nepříznivé klima sužovalo i příslušníky spojenecké mise v Murmansku a Archangelsku, vedené Brity – a ti si na pomoc povolali věhlasného polárníka! Pohodlně se usaďte, bude to na delší čtení.

Foto: Expedice Endurance zahájená roku 1914 | 100+1

Nasazení dohodových jednotek zde započalo v březnu 1918, kdy místní sovět pozval britské vojáky na ochranu přístavu v Murmansku. Britové se stejně jako bolševici obávali, že německá armáda, kterou na sever pozvali po vyhlášení nezávislosti Finové, snadno dorazí až do města a vybuduje tam ponorkovou základnu. To by narušilo britské snahy v námořní válce proti Německému císařství, a tak se ostrovní velmoc rozhodla vyslat na ruský sever expediční sbor. Situace se však velmi brzy obrátila – ze spojenců se stali nepřátelé, protože bolševici uzavřeli Brestlitevský mír (3. března 1918). Expediční síly vyslané na ochranu ruského území byly najednou cizí intervenční armádou a Britové se svými spojenci museli místo Finů a Němců čelit formující se Rudé armádě.

Psali jsme:Britské námořnictvo na kolenou: Největší mystifikace dějin začala jedním telegramem

Pro zajímavost: představitelé britské a francouzské vlády se rozhodli pro vojenskou intervenci v severním Rusku hned ze tří důvodů. Chtěli ochránit zásoby materiálu v Archangelsku, aby nepadly do německých nebo bolševických rukou; zahájit ofenzívu na záchranu československých legií uvízlých podél transsibiřské magistrály a obnovit východní frontu; a s pomocí československých legionářů porazit bolševiky a podpořit místní antikomunistické síly. Jelikož však Britové a Francouzi neměli dostatek vojáků, požádali o pomoc amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856–1924). Ten sice souhlasil, ale jen s omezenou účastí. Nepřehlednou politickou situaci navíc komplikovalo drsné severské klima. Vojáky bojující za polárním kruhem v létě sužovalo vedro, mračna komárů a nekonečné dny, v zimě pak nepřetržitá tma a kruté mrazy. Nouze však Brity přivedla k sérii důmyslných opatření, díky nimž dokázali v nehostinných podmínkách bojovat a vítězit.

Tento úkol svěřili tehdejší polárnické celebritě Ernestu Shackletonovi (1874–1922). O jeho zkušenostech nejlépe svědčí fakt, že se mu spolu se skupinou dobrodruhů podařilo přežít tři roky v antarktické pustině. Shackleton byl 22. července 1918 jmenován dočasným majorem a od října sloužil u severoruských expedičních sil pod velením generálmajora Edmunda Ironsidea (1880–1959), s úkolem radit v otázkách vybavení a výcviku britských sil pro arktické podmínky. Jeho hlavním cílem bylo udržet muže v murmanské zimě v teple, k čemuž využil kopie oděvů, které měl na své dlouhé antarktické expedici. Vojáci severoruské expedice si je nemohli vynachválit – snad jen s výjimkou bot, které na sněhu příliš klouzaly.

I když byli pěšáci díky zkušenostem polárníků chráněni před zimou, dělostřelci museli počítat s tím, že mráz zkracoval dostřel jejich děl. Noční můrou mechaniků bylo nekonečné nahřívání leteckých motorů – pokusy prolévat je horkou vodou přinášely výsledek jen na chvíli, a tak nezbývalo než u letadel nechat hořet ohně. Problémy byly i s vodou chlazenými kulomety Vickers – kvůli nižší teplotě tuhnutí začali Britové do vody přidávat alkohol, ovšem ten se v rukou ruských spojenců rychle ztrácel. Na nedostatek alkoholu ale vzpomínali i vojáci Jeho Veličenstva – příděly rumu byly navzdory obtížným podmínkám omezené.

Nehostinná krajina bez cest nutila Brity k nápaditým logistickým řešením. Pro ofenzívu směrem k Oněžskému jezeru, která začala v únoru 1919, chtěli využít soby jako tažná zvířata do saní. Zde však narazili na nepřekonatelný problém – sobi žrali pouze lišejník rostoucí v severní Karélii, takže pro tažení na jih byli nepoužitelní, i když v hlubokém týlu našli své uplatnění.

Psali jsme:Krystyna Skarbek - agentka jež byla inspirací Ianu Flemingovi v jeho románech o Jamesi Bondovi

Ernest Shackleton byl za své cenné služby jmenován důstojníkem Řádu britského impéria. Začátkem března 1919 se vrátil do Anglie a začal se zabývat plány na hospodářský rozvoj severního Ruska. Uprostřed hledání kapitálu však jeho plány ztroskotaly, když severní Rusko padlo do bolševických rukou. Spojenecká mise se na pobřeží Severního ledového oceánu udržela až do října 1919. Za jejím neúspěchem nakonec nestálo počasí, jak by se mohlo zdát, ale spíše neochota spojeneckých vlád platit další válku v daleké zemi bez naděje na vítězství. V podmínkách ekonomické krize bylo velmi obtížné přesvědčit veřejnost, že dodatečné výdaje na armádu nejsou jen zbytečně vynaložené peníze. Tváří v tvář odhodlanému protivníkovi, omezenému rozpočtu a mizivým vyhlídkám na úspěch se spojenecká vojska nakonec stáhla, čímž ukončila tuto kapitolu ruské občanské války.

Zdroj: Britannica