Jako výrobce stíhacích letounů přispěla společnost Mitsubishi během druhé světové války významnou měrou k japonskému válečnému úsilí. Proslulé jsou její námořní stíhačky Zero, které si v počáteční fázi války v Pacifiku vydobyly respekt a staly se, možná ne zcela zaslouženě, legendárními. Po desetiletích od skončení druhé světové války se pak v Mitsubishi k výrobě stíhacích letounů vrátili – v licenci Lockheed Martin stavěli do roku 2011 japonskou variantu letounu F-16.

Foto: Mitsubishi F-2 Viper Zero | Jerry Gunner / CC BY-SA 2.0

Mitsubishi A5M, „Claude“

Psali jsme:Kouřící kobry druhé světové války – brazilské expediční síly v Evropě

Letoun A5M, postavený podle specifikací japonského císařského námořnictva, poprvé vzlétl v únoru 1935. Okamžitě udělal vynikající dojem na svou dobu působivou maximální rychlostí. Námořnictvo požadovalo letadlo, které by dosáhlo rychlosti 350 km/h, a A5M měl maximální rychlost 450 km/h. Na základě těchto výkonů se letoun dostal do sériové výroby a první stíhačky A5M vstoupily do služby v roce 1937.

V té době se Japonsko silně vojensky angažovalo v Číně, kterou napadlo, a vylepšené verze A5M se v této válce staly důležitějším stíhacím letounem námořnictva. Číňané způsobovali japonským pilotům ztráty, ale během krátké doby po příchodu A5M2a dosáhli Japonci naprosté převahy ve vzduchu. Zavedení A5M2b, vyvinutého s využitím zkušeností získaných v Číně, posunulo situaci ještě dál – Číňané se v důsledku pokoušeli stahovat své letecké jednotky z dosahu japonských stíhaček. V reakci na to pak společnost Mitsubishi vyvinula variantu A5M4, která měla ještě větší dolet. To umožnilo japonským pilotům zatlačit čínské letecké jednotky ještě dále od bojové zóny.

Když ovšem v roce 1941 začalo Japonsko válku proti USA, Velké Británii a Nizozemsku, A5M byl záhy moderními spojeneckými stíhačkami překonán. Byl stažen do druhé linie a v posledních zoufalých dnech války se vrátil do první linie jako letoun kamikaze.

Mitsubishi A6M Reisen, „Zeke“ („Zero“)

Psali jsme:Okno do historie - Staří Slované a jejich armáda

Když japonské námořnictvo v roce 1937 vydalo nový požadavek na stíhací letoun s větší manévrovatelností, rychlostí, doletem a výzbrojí, výzvě vyhověla na plné čáře stíhačka od společnosti Mitsubishi. Šlo o námořní stíhací letoun Typ 0 (odsud přezdívka Zero), nejslavnější a nejobávanější japonské letadlo druhé světové války. Nebo alespoň v jejím úvodu.

A6M vstoupil do služby v roce 1939 a brzy zvýšil vzdušnou nadvládu Japonska nad Čínou. Zpráva o tomto novém výkonném letadle se dostala i k Američanům, kteří však jeho existenci až do útoku na Pearl Harbor v roce 1941 většinou ignorovali. Měli obecně tendenci potenciálního japonského nepřítele podceňovat. To se ukázalo jako chyba, protože velké množství letounů A6M a jejich vynikající konstrukce spolu s velmi dobře připravenými a nad čínským válčištěm ostřílenými piloty poskytli Japonsku v první polovině roku 1942 v Tichomoří převahu, která překonávala i nejmodernější spojenecké stíhačky.

V polovině roku 1942 Spojenci konečně získali na Aleutských ostrovech jeden kompletní a takřka nepoškozený letoun A6M a poslali je zpět do Ameriky k testování. To odhalilo slabiny letounu, včetně nedostatečné ochrany palivových nádrží a pilota. Když se v roce 1943 do boje zapojily nové, lépe pancéřované spojenecké letouny, zejména Grummany F6F Hellcat a Vought F4U Corsair, karty se rychle obrátily. Podepsala se na tom také neschopnost Japonska cvičit v dostatečném množství piloty a nahrazovat utrpěné ztráty. Ze Zera se, přes určitý technický vývoj (mj. přidání lehkého pancéřování a silnějšího motoru) stala kořist. Celkem bylo vyrobeno 10 938 kusů A6M Zero, což z tohoto typu činí nejpočetnější japonské letadlo války.

Mitsubishi J2M Raiden, „Jack“

Letoun J2M představoval pro japonské námořnictvo změnu přístupu. Dříve se u svých stíhaček zaměřovalo na manévrovací schopnosti. U J2M byla prvořadá rychlost a stoupavost. Důvodem byla skutečnost, že J2M měl plnit jinou úlohu než ostatní stíhačky: zachytávat přilétající spojenecké bombardéry.
Ačkoli byl J2M navržen stejným týmem jako A6M, nebyl tak úspěšný. První verze měly problémy, které jim bránily splnit specifikace námořnictva. Kvůli technickým problémům byla vylepšená verze letounu vyřazena z služby až od prosince 1943. Přesto J2M sehrál důležitou roli v protivzdušné obraně nad Japonskem v závěrečné fázi války, a to díky silné výzbroji a slušným výkonům ve vyšších výškách. V rukách zkušeného pilota, kterých ovšem nebylo mnoho, představoval hrozbu i pro „Superpevnosti“ B-29.

Mitsubishi Ki-46-III Kai, „Dinah“

Původní Ki-46 byl průzkumný letoun vybavený fotografickým zařízením. V létě 1943, kdy Spojenci zahájili ofenzívu, potřebovala japonská armáda těžký stíhací letoun k likvidaci těžkých bombardérů a potřebovala jej co nejrychleji nasadit do akce. Pozornost se obrátila na Ki-46, který se vyznačoval osvědčenými výkony a vysokou rychlostí. Armádní letecký výzkumný ústav provedl přestavbu letounu a nahradil jeho fotografické vybavení kanóny, čímž vznikl Ki-46-III.

Bylo vyrobeno 200 těchto letounů, přičemž první z nich se dostal do boje v říjnu 1944. Naděje armádních plánovačů ovšem nenaplnil. Nevýrazná stoupavost ztěžovala zachycení bombardérů a nedostatečné pancéřování činilo stíhací letoun zranitelnými vůči střelcům amerických B-24, B-17 a B-29. Když Američané přešli na noční útoky, absence radaru učinila Ki-46-III užitečným ještě méně.

Mitsubishi Ki-109

Dalším japonským pokusem o odpověď na nálety B-29 se staly letouny Ki-109. Jednalo se o snahu využít ke stíhání těžkých bombardérů hbitý střední bombardér Ki-67 „Peggy“.

Původně konstruktéři zamýšleli vyrobit dvě verze tohoto letounu. Jedna by byla vybavená světlometem a radarem, s jehož pomocí by v noci vyhledávala spojenecká letadla. Druhá by byla vybavená těžkým kanónem pro likvidaci cílů. Od tohoto plánu bylo brzy upuštěno ve prospěch jednoduššího přístupu: jediného těžce vyzbrojeného denního stíhače.

Ki-109, vybavený lepším motorem než Ki-67, byl velmi obratný v menších výškách, ale ne ve velkých výškách. Nakonec na tom příliš nezáleželo, protože Američané přešli na noční nálety v malých výškách, pro které Ki-109 nebyl vybaven. Do služby se dostalo pouze 22 Ki-109, a šlo o natolik marginální počet, že mu spojenci ani nepřidělili svébytné kódové označení. 

Mitsubishi F-2 „Viper Zero“

Desítky let po skončení druhé světové války, v níž sehrály letouny společnosti Mitsubishi významnou úlohu, začalo Japonsko o výrobě vlastních stíhacích letounů opět uvažovat. Během studené války společnost Mitsubishi stavěla americké letouny F-86 Sabre, F-104 Starfighter a F-4 Phantom, a také velmi úspěšné japanizované stroje F-15J. V roce 1987 se Japonci rozhodli založit svůj letoun na jiné americké konstrukci, a to General Dynamics F-16.
Letoun F-2, postavený s pomocí General Dynamics a poté Lockheed Martin, integroval do světově rozšířeného amerického letadla japonské technologie. První prototyp vzlétl v roce 1995 a v roce 2000 se stroj dostal do výzbroje Japonských sil vzdušné sebeobrany. Jejich přezdívka „Viper Zero“ spojuje bojové jméno poslední americké varianty a (neoficiální) kódové označení ikonické námořní stíhačky z druhé světové války.

Zdroj: warhistoryonline