Japonští vojáci se po bitvě v Bismarckově moři museli povinně naučit plavat
Poté, kdy Japonsko 7. prosince 1941 zaútočilo na Pearl Harbor, byly USA a jejich spojenci v Tichomoří vystaveni sérii japonských vítězných bitev. Císařská armáda a námořnictvo dobývaly jedno území za druhým. Teprve bitva v Korálovém moři v květnu 1942 a zejména bitva o Midway v červnu 1942 japonskou válečnou mašinérii definitivně zpomalily. Japonci se museli začít bránit. A také se museli naučit plavat.
Bitva u Midway byla jednou z nejdůležitějších bitev celé války a stála Japonce mnoho lidí, vybavení i plavidel. Koncem roku 1942 si Japonsko uvědomilo, že mu hrozí ztráta kontroly nad jihozápadním Pacifikem, zejména nad Novou Guineou. Série spojeneckých vítězství na Nové Guineji oslabila japonské síly na ostrově, které nyní zoufale potřebovaly zásoby a posily.
Foto: Japonská transportní loď Taimei Maru napadená spojeneckým letectvem v Bismarckově moři | Wikimedia Commons / Public domain
Japonci se rozhodli vyslat z Rabaulu do Lae na Nové Guineji konvoj s přibližně 7 000 vojáky a obrovským množstvím zásob. Plán to byl riskantní, protože spojenecké letectvo v oblasti mohlo konvoj v případě jeho odhalení velmi efektivně zasáhnout. Přesto konvoj opustil Rabaul a zamířil do Lae. Naneštěstí pro Japonce byla rádiová komunikace týkající se konvoje zachycena, a Spojenci tak s pomocí dešifrátorů znali přesný cíl i datum příjezdu konvoje. Královské australské letectvo (RAAF) a Letectvo Armády Spojených států (USAAF) se začaly připravovat na to, aby konvoji zabránily cílové destinace Lae dosáhnout.
Američtí a australští velitelé plánovali nejprve zjistit přesnou polohu konvoje pomocí průzkumných letounů. Jakmile pak bude místo identifikováno, pokusí se Spojenci v rámci série intenzivních útoků těžkých, středních a lehkých bombardérů spolu s torpédovými čluny konvoj zcela zničit. Velitelé dobře věděli, že aby jejich komplexní plán fungoval, musí být koordinované útoky provedeny s mimořádně přesným načasováním. Protože by nezkušení piloti s tímto úkolem měli pravděpodobně problémy, absolvovali tito nejprve řadu cvičení.
Posádky dostaly pokyn setkat se na mysu Rodney. Odtud měly letět 90 mil do Port Moresby, kde měly zahájit simulovaný útok na loď v přístavu. Tyto cvičné lety pomohly posádkám zlepšit navigaci a načasování pro následný skutečný útok.
Japonský konvoj se skládal z osmi torpédoborců a osmi vojenských transportních lodí a byl kryt ze vzduchu 100 doprovodnými stíhacími letouny. Z Rabaulu pak konvoj vyrazil 28. února 1943 a do Lae měl dorazit 3. března. Na začátku konvoji přálo špatné počasí, které ho krylo před spojeneckými průzkumnými letouny. Nicméně 2. března brzy ráno konvoj zpozoroval Liberator USAAF, což přimělo amerického velitele generála Whiteheada k vyslání osmi letounů B-17 a následně dalších dvaceti. Ke konci dne bylo vysláno dalších jedenáct B-17, které údajně způsobily konvoji značné škody.
V noci 2. března se pak konvoj přiblížil k vodám v dosahu všech spojeneckých letadel. Byl to okamžik, na který spojenci čekali. Následující chvíle přinesly Japoncům zkázu nevídaných rozměrů. Aby bylo jisté, že útok začne co nejdříve po rozednění, sledovala konvoj po celou noc australská Catalina a hlásila průběžně jeho polohu.
3. března se rozednilo a obloha byla jasná, což byly pro letecký útok ideální podmínky. Toho rána byla také napadena japonská letecká základna v Lae, čímž byla japonským doprovodným stíhačům ztížena možnost poskytnout konvoji efektivní ochranu. Proti konvoji odstartovalo celkem 90 spojeneckých letadel. Byly to těžké B-17 Flying Fortress RAAF a USAAF, stíhací P-38 Lightning, střední bombardovací B-25 Mitchell, lehké Beaufightery a A-20 Boston. V průběhu dne na konvoj tyto stroje opakovaně úspěšně útočily.
Těžce vyzbrojené Beaufightery postřelovaly lodě svými kulomety v extrémně nízké hladině letu ve snaze ničit jejich protiletadlovou obranu a způsobit co největší ztráty posádek. Způsob útoku byl typický spíše pro torpédové bombardéry a japonští kapitáni letounům nastavovali příď nebo záď – což ale jen násobilo devastační účinek kulometné palby. B-17 pak bombardovaly lodě ve středních výškách, zatímco B-25 a A-20 útočily v nízkých výškách. Současně se nad chaotickou bitvou střetávaly P-38 Lightning s japonskými doprovodnými stíhačkami Zero.
Bitva skončila zdrcující japonskou porážkou. Všech osm transportních lodí a čtyři z osmi torpédoborců bylo potopeno. Zbývající torpédoborce dopravily 2 700 vojáků zpět do Rabaulu, dalších 1 000 japonských mužů však zůstalo na hladině oceánu. Jelikož panovaly obavy, že všichni plovoucí přeživší Japonci, kteří by se dostali opět na pevninu, budou dál pokračovat v boji proti Spojencům, po několik následujících dní spojenecké lodě a letadla pročesávaly oceán a střílely na trosečníky, kteří se bezmocně houpali ve vodě nebo se drželi plovoucích trosek lodí. Mnoho Japonců se tehdy také utopilo, protože neuměli plavat.
Celkem Japonci ztratili osm transportních lodí, čtyři torpédoborce, dvacet stíhaček a téměř 3 000 mužů. Spojenci ztratili jen dva bombardéry, čtyři stíhačky a 13 mužů. Po porážce v bitvě v Bismarckově moři vydal generální štáb císařské armády rozkaz, aby se každý voják naučil plavat.
Zdroj: warhistoryonline