Nedávné parlamentní volby v Německu představují jednu z nejvýznamnějších politických událostí roku 2025. Vzhledem k hospodářskému a politickému významu Německa ovlivní dění v celé Evropě (včetně České republiky) a částečně i mimo ni. Stejně tak jsou však tyto volby mimořádně důležité i z vnitropolitického hlediska, tedy pro samotné Německo. Ukázaly totiž na některé jevy, které se pomalu, ale jistě stávají pro Německo symptomatickými.

Foto: Berlínská zeď | Deutsche Fotothek - europeana.eu

Na první pohled tyto volby dopadly pro Německo obvyklou plichtou. Nejlepšího výsledku dosáhly konzervativní strany CDU/CSU – CDU získala 22,6 % hlasů a sesterská CSU 6 % hlasů. Sociálnědemokratická SPD získala jen 16,4 %, což je pro tuto stranu nejhorší výsledek v parlamentních volbách. Naproti tomu výrazně posílila krajně pravicová AfD, která získala 20,8 % hlasů. Do parlamentu se s dobrým výsledkem 11,6 % hlasů dostali Zelení (což bezesporu ovlivní evropskou ekologickou politiku) a strana Levice s 8,8 % hlasů. Naopak se do parlamentu nedostala liberální FDP, která získala jen 4,3 % hlasů, a poněkud překvapivě ani strana Spojenectví S. Wagenknechtové, která si sice získala v médiích značnou popularitu, ale nakonec dosáhla jen na 4,9 % hlasů.

Z evropského pohledu, ale i z pohledu samotného Německa, jde tak o vítězství tradiční demokracie. Výsledkem těchto voleb bude vláda CDU/CSU a SPD, což je sice z programového hlediska poněkud absurdní (jde de facto o spojení nejsilnější pravicové a nejsilnější levicové strany), nicméně pro Německo je tento scénář již obvyklý. Lze proto předpokládat, že Německo bude i nadále pokračovat ve své tradiční demokratické, proevropské politice. Bude se dále podílet na evropské integraci a lze očekávat jeho aktivní účast při řešení aktuálních problémů, se kterými se Evropa potýká (např. otázka Ukrajiny, nebezpečí ze strany Putinova Ruska, migrace). Přesto je poněkud předčasné se z výsledků radovat.

Zarážející je především úspěch krajně pravicové AfD. Ta se totiž stala druhou nejsilnější stranou, což je těžká rána především pro SPD, která skončila hluboko za ní. Důležitý přitom není jen samotný procentní zisk hlasů, ale celkový trend růstu obliby AfD. Vždyť ještě v parlamentních volbách v roce 2021 získala AfD „jen“ 10,4 % hlasů – a nyní přes 20 %, prakticky dvojnásobek! Vše nasvědčuje tomu, že AfD již do značné míry vyčerpala svůj růstový potenciál. Přesto může v dalších parlamentních volbách ještě o několik procentních bodů posílit. Za takové situace by již zřejmě nebylo možné realizovat současný scénář vládního spojení nejsilnější pravicové a nejsilnější levicové strany – a sestavit jakoukoliv vládu by bylo takřka nemožné.

Možná ještě znepokojivější je rozložení zisku AfD. Ve „starých“ spolkových zemích Německa, tedy v zemích někdejší NSR, dosáhla AfD jen velmi slabého výsledku. V některých z těchto zemí získala jen lehce přes 5 %, takže by se sotva dostala do parlamentu. Naproti tomu v „nových“ spolkových zemích, tedy v zemích bývalé NDR, získala AfD více než 30 % hlasů! Nejvíce přitom získala v Durynsku, kde dosáhla výsledku 38,6 % hlasů. Zde tak AfD naprosto převálcovala nejen CDU/CSU, ale i další strany. Příliš zde nezabodovala ani levicová SPD, která přitom pro lepší výsledek měla teoreticky dobré podmínky. Tyto volby potvrdily jeden důležitý jev – politické rozdělení Německa. Jako kdyby v rámci jednoho státu se společnou historií a jedním jazykem existovaly dvě zcela odlišné země. A je otázkou, kam až tento jev bude pokračovat.

Politické rozdělení Německa – dlouhodobý jev

Je třeba podotknout, že toto politické rozdělení Německa je dlouhodobým jevem, nejde pouze o záležitost těchto voleb. Lze ho pozorovat přibližně od roku 2000, a de facto už dlouho předtím. Již v devadesátých letech, krátce po vzniku sjednoceného Německa, se objevil jev, pro který vznikl termín „östalgie“. Zpočátku šlo o relativně nevinný jev, skutečně jen o nostalgii – dnes však získává čím dál závažnější politické rysy.

Je to poněkud absurdní. NDR představovala stát, či spíše režim, který byl svými občany vnímán jako něco nepřirozeného a umělého – jako důsledek druhé světové války, ve které bylo Německo poraženo. A přesto na něj dnes mnozí Němci rádi vzpomínají. Jeho bývalí obyvatelé (včetně mladé generace, která si tento stát již osobně nepamatuje) se stále cítí být „východními Němci“.

V dobách existence NDR se přitom východní Němci vnímali především jako Němci a toužili po jednotném, společném státě. Nemalou roli v tom hrálo i to, že mnozí obyvatelé východního Německa měli příbuzné v západním Německu a ztráta rodinných vazeb pro ně byla bolestná. Vše navíc umocňoval totalitní charakter východoněmeckého státu a s tím spojená nízká úroveň občanských a politických svobod.

Postupně se čím dál výrazněji projevoval ekonomický rozdíl mezi západním a východním Německem. Zatímco západní Německo dokázalo vybudovat moderní a vyspělou ekonomiku a stalo se jednou z nejbohatších zemí Evropy, východní Německo – i přes veškerou snahu o modernizaci – zůstávalo pozadu. Nízká byla i životní úroveň obyvatel. I proto mnoho východních Němců emigrovalo. Stavba známé Berlínské zdi sice emigraci částečně zastavila, přesto migrace na západ zůstávala až do demokratických změn v roce 1989 rozsáhlým jevem a stala se jedním z největších problémů východoněmeckého režimu.

Přesto si mnozí východní Němci na svůj stát do značné míry zvykli – i přes onen často zmiňovaný pocit provizornosti. Netýkalo se to přitom jen příslušníků vládnoucí komunistické strany SED, pro které byla existence samostatné NDR zdrojem jejich politické moci, společenského postavení a s tím spojených výhod. Identifikace s režimem zasahovala poměrně široké vrstvy obyvatelstva. Samozřejmě, šlo spíše o nižší společenské vrstvy – dělníky, zaměstnance v továrnách, rolníky. To však neznamená, že by měl být tento jev podceňován – spíše naopak. Východoněmeckému režimu se navíc podařilo oslovit i nemalou část inteligence, především poukazováním na svůj údajně „pokrokový charakter“.

To, že se režimu NDR podařilo získat značnou část obyvatelstva, má však hlubší historické kořeny. Měl totiž na co navazovat – na historickou tradici Pruska.

Historický odkaz Pruska

Odkaz Pruska je dnes v Německu do značné míry přehlížen – někdy to až vypadá, že dnešní Německo by na něj nejraději zapomnělo. Jak se však i díky těmto volbám ukazuje, tato politika je chybná, protože minulost se neustále připomíná.

To, že je někdejší Prusko takto opomíjeno, má svůj racionální důvod. Bývalé Prusko je totiž spojováno především se svou militaristickou tradicí, kterou započal již v 18. století pruský král Friedrich Vilém I., a která se pro tento stát stala typická. V tehdejším Prusku se armáda stala zásadním atributem státu – na budování co nejmohutnější armády se soustředila veškerá pozornost. Vilémovské Prusko se tak stalo jakýmsi prototypem militaristických zemí, jakými jsou dnes např. Severní Korea.

Nejde přitom pouze o historickou záležitost. Byla to právě silná militaristická tradice vilémovského Pruska, která po sjednocení Německa vedla až k dobyvačné politice, a tím zásadně přispěla ke vzniku první světové války. Nemalou měrou přispěla i ke vzniku druhé světové války. Nebýt silné podpory armády, v níž hráli klíčovou roli důstojníci pocházející ze starých pruských šlechtických rodů, Adolf Hitler by se pravděpodobně nikdy nedostal k moci, natož aby dosáhl svých pozdějších úspěchů.

I to byl důvod, proč Prusko jako spolková země po druhé světové válce nebylo obnoveno. Hlavním motivem byla právě obava z možného návratu militaristické politiky a z toho, že by takový vývoj mohl vést k další evropské válce. Dnes se však ukazuje, že tato politika byla v mnohém mylná.

Předně – Prusko nepředstavovalo jen militarismus, nemá za sebou pouze vojenskou tradici. Prusko mělo i jedinečnou kulturní a uměleckou historii, kterou reprezentovala celá řada významných spisovatelů, básníků, filozofů či malířů. Stejně tak se zde rozvinula svébytná architektonická tradice.

Prusko však bylo vždy poněkud jiné než ostatní německé země – kulturně, politicky, ale především duchovně. Do jisté míry tvořilo protipól jižnějšího, klidnějšího a zemitějšího Bavorska. A právě tato historická tradice Pruska v mnohých občanech dnešního Německa stále přetrvává – dává jim pocit identity, především národní identity. A právě na tento historický odkaz Pruska dokázala někdejší NDR navázat a vhodně jej využít. Nebylo to přitom náhodné ani neúčelné.

Pokud se totiž podíváme na mapu někdejší NDR, všimneme si jedné zajímavé skutečnosti – NDR byla geograficky téměř totožná s historickým jádrem Pruska. Tuto podobnost politické vedení NDR aktivně využívalo a pracovalo s ní. I díky tomu se v NDR podařilo vytvořit určitý pocit státnosti – a to v nemalé části obyvatelstva. Svou roli zde sehrál i totalitní charakter NDR, která – i vzhledem k tehdejším podmínkám studené války – budovala rozsáhlé vojenské síly. Tím byl využit a částečně zachován odkaz tradičního pruského militarismu.

Nemalou roli v tom sehrála i existence nacionalistické strany NDPD (Národně demokratická strana Německa), která byla součástí tzv. Národní fronty. Tato strana zdůrazňovala svébytnost nového státu. Činila tak sice opatrně, v mezích totalitního systému, ale i to mělo svůj význam.
 

Nacionalismus v NDR a současné Německo

Nutno podotknout, že určitý nacionalismus bývalé NDR se nikdy plně nerozvinul. Sovětský svaz coby protektor NDR by to nikdy nedovolil – nejen kvůli reminiscencím na druhou světovou válku, ale i kvůli vlastním zájmům. Přesto se ale národní prvek v NDR silně projevoval. Pro východní Němce bylo důležité, že měli svou vlastní historickou a kulturní identitu, opírající se o někdejší Prusko – a také vlastní stát.

V devadesátých letech byl tento politický proud do značné míry utlumen, především díky atmosféře nadšení ze sjednocení obou zemí do jednoho silného Německa. Jenže po odeznění euforie a s ohledem na to, že ekonomická úroveň v nových spolkových zemích ani po více než 30 letech existence ve společném státě stále nedosahuje úrovně starých zemí, se tento duch pomalu, ale jistě vrací. Politický duch Pruska – a zároveň duch někdejší NDR – znovu ožívá.

I proto se v zemích bývalé NDR můžeme setkat s pozoruhodnými příběhy a postoji. Jeden z nich zachytil L. Palata (Deníky Bohemia), který vyzpovídal místního Němce. Z rozhovoru vyplynulo, že dotyčný si vydělá podstatně více, mohl by tedy být spokojený – přesto však spokojený není. Své pocity shrnul do věty: „Ale víš, peníze nejsou všechno. Vy Češi se máte líp. Vaše země je vaše.“ Je to samozřejmě absurdní. Onen Němec přece také žije ve své zemi – v Německu. Přesto se cítí nespokojený, protože by raději žil „ve svém východním Německu“.

Nutno dodat, že tento hlas není nijak ojedinělý. Naopak – jde o postoj, který je čím dál typičtější pro obyvatele východní části Německa. Není proto divu, že se tento pocit promítá i do politiky. Je možná příznačné, že tento prvek nedokázaly využít postkomunistické strany – například PDS (de facto přejmenovaní komunisté) nebo dnešní Levice. Ačkoliv se o to částečně snažily, neuspěly. Důvodem je mimo jiné to, že lidem v bývalé NDR se nestýská ani tak po komunismu, jako spíš po samostatném státě – po NDR, která dokázala navázat na tradici Pruska. Právě tento psychologický a politický prvek však dokázala využít AfD, která dovedně hraje na národní strunu.

Otázkou zůstává, kam až tento vývoj může vést. Nápadný je zejména nárůst popularity AfD, která v některých regionech dosahuje výsledků blížících se 40 % hlasů. Ještě markantnější je však diametrální rozdíl mezi volebními výsledky v bývalých východních zemích a ve „starých“ zemích bývalé NSR, kde AfD dosahuje sotva 5 %. Je možné, že se tento rozdíl bude dál prohlubovat. A za takových okolností by rozkol mohl vést až k reálnému rozpadu, k znovurozdělení Německa.

Svou roli v tom hraje i skutečnost, že Německo se stále nedokáže ekonomicky nadechnout – jeho hospodářský růst pokulhává. To vede k nespokojenosti, a zkušenosti z jiných regionů napovídají, že právě zhoršená životní úroveň je živnou půdou pro nacionalismus. Stejně tak svou roli hraje i odpor vůči uprchlíkům, kteří do Německa přicházejí ve velkém – právě Německo je jejich nejčastější cílovou zemí.

Je třeba zohlednit i fakt, že celá Evropa – včetně Německa – se aktuálně nachází v hybridní válce s Ruskem. Rusko tyto politické děje bezpochyby sleduje a umí je využít. Má k tomu dostatečné prostředky, především finanční, díky příjmům z nerostného bohatství. Může tak tyto vnitřní rozpory v německé společnosti podporovat a dále prohlubovat. Ostatně není náhodou, že mnozí představitelé AfD otevřeně projevují sympatie k Putinovu Rusku a přímo i k samotnému V. Putinovi, který jim imponuje svou autoritativní politikou a direktivním stylem řízení státu.

Myšlenka, že by se Německo mohlo znovu rozdělit, že by zde mohlo vzniknout jakési nové východní Německo, navazující jak na bývalou NDR, tak na někdejší Prusko, může znít fantasticky. Ale politika často předčí i ty nejbujnější fantazie. V době, kdy mentalitu a politické postoje formují masová média, se tento scénář stává o něco méně nepravděpodobným. Možný rozpad Německa, jeho rozdělení na dva státy a vznik staronového východního Německa je tak možností, se kterou bude nutné v evropské politice počítat.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál, Dějiny Německa, Dějiny NDR